Pryč jsou doby, kdy základní komunitou pro politické debaty byla typická česká hospoda. Místo, kde celý den běžela televize a s každým dalším pivem vzrůstala šance, že se štamgasti i ostatní hosté pohádají o tom, kdo v zemi víc krade, jaká strana vyhraje volby nebo čí program je nejlepší. Komunikace o věcech veřejných se ale postupně přesunula na internet, což však neznamená, že bychom si na něm nemohli zdravě vyměnit názory a virtuální prostor tak alespoň trochu kultivovat.
Současný stav krásně vystihuje trendy pojem „sociální bublina“. Součástí nějaké z nich jsme všichni, záleží však, jak často jsme z ní schopni (nebo ochotni) vystoupit a podívat se na svět očima lidí s jinými postoji a názory. Právě tento efekt sociální sítě umocňují, na rozdíl od běžného života si totiž na Facebooku snadněji vybereme, čí názory chceme poslouchat a zda je pro nás případná kritika šancí na sebezlepšení, nebo spíše obtíží.
Všichni bez ohledu na politické nebo jakékoliv jiné preference si však musíme uvědomit, že komunikace na sítích se vlastně nijak neliší od toho, jak spolu lidé mluví ve skutečném světě. Právě to přitom nedocházelo internetovým hrdinům, kteří na Facebooku útočili na prvňáky z teplické základky. Ve chvíli, kdy jim veřejnoprávní média nastavila zrcadlo a přímo je konfrontovala, veškeré drsné výrazy o fyzickém napadání a házení granátů byly ty tam.
Společnost si totiž musí uvědomit, že slova napsaná v internetovém prostředí nemají nižší relevanci než ta řečená „ve skutečnosti“. Debata by měla mít naprosto stejné parametry i úroveň, což je však pro mnoho internetových hrdinů stále nepochopitelné.
S přicházejícími prezidentskými volbami je přitom právě toto jedna z cest, jak debatu kultivovat. Onu politickou debatu, která je mnohdy v politickém diskurzu plná lží, poplašných zpráv a odkazů na dezinformační weby. Pokud vám někdo říká očividnou lež, je přeci v normálním životě běžné dotyčného na tuto skutečnost upozornit. Přesně tak, jako byste to udělali v hospodě. Když ale váš známý na Facebooku sdílí zavádějící příspěvek, zachováte se stejně?
V posledních měsících se neustále hovoří o možném ovlivňování voleb ze strany různých zájmových skupin, a dokonce vlád. Ty cílí na jedince, kteří nutně netráví celý den čtením zpráv, stejně tak jako nemají čas na ověřování všeho, co jim internet naservíruje.
Naprosto typickým příkladem může být například factcheckingový projekt Demagog, který ověřuje projevy politiků. Factchecking však nemusí zůstat pouze v rukou organizací, debatu můžeme usměrnit sami. A tím nemyslím ideologické hádky o tom, zda je lepší levice, nebo pravice, konzervativci, nebo liberálové. Jde o čistá fakta – ta je sice v době sítí možné snadno ohnout, stejně tak je ale lze během několika sekund googlování uvést na pravou míru. Bez jakéhokoliv povyšování nebo ponižování jednotlivých aktérů.
Lhal bych však, pokud bych si myslel, že je snaha o internetový dialog tak snadná. Sám jsem si to zkusil, když jsem upozorňoval na zavádějící, nebo dokonce lživé výroky politiků. Často ale moje úsilí narazilo na věrnost voličů, kteří místo dialogu sahali raději po urážkách a mé argumenty tak absolutně ignorovali. Situace se však změnila, když jsem na dané straně barikády nebyl sám a za mé argumenty se náhodný diskutující postavil. Tím se několikrát debata dostala dokonce do roviny výměny argumentů, ne pouze argumentačních faulů.
Další otázkou ale zůstává, jak moc jsme vlastně schopni argumentovat i v reálném prostředí. Alespoň se základy výuky debatování a způsobů kritického myšlení jsem se za svých sedmnáct let ve škole nesetkal nikdy, s výrokovou logikou a identifikací argumentačních faulů jsem se setkal až na vysoké škole. A bezpečně mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších věcí, co mi škola dala.
Schopnost přijímat, reprodukovat a posuzovat výroky by měla patřit mezi jednu z prvních dovedností, které se naučíme. Porušování nepsaných pravidel debaty, a to v jakékoliv formě, by se mělo stát společenským faux pas, které nebudou ostatní členové tolerovat.
