Komentář: Mírové hry? | E15.cz

Komentář: Mírové hry?

Matěj Pur

Olympijské hry měly být původně oslavou míru, takže přidělení pořádání Zimních olympijských her 2018 Jižní Koreji, státu, který je oficiálně stále ve válečném stavu se svým severním sousedem, vyvolalo obavy. Proto také jihokorejský prezident Mun Če-in prohlásil, že uspořádají „mírové hry“ – může ale skutečně takováto velká sportovní akce vést k uklidnění vyhrocených vztahů, nebo se spíše jedná o jakési divadlo následně zneužité severokorejskou propagandou?

Již v antice se během olympijských her dodržovala tradice zvaná ekecheiria, tedy posvátný mír, který zaručoval přerušení válek a bezpečný průchod účastníků her i přes území nepřátelských států. Tato tradice byla v průběhu dvanácti století porušována jen velmi výjimečně, z historie je známý pouze jediný případ, a za ten také byla Sparta v roce 420 př.n.l. tvrdě potrestána. Moderní olympijské hry staví na tradici těch antických a Pierre de Coubertin snahu o mír zahrnul i mezi šest základních principů olympismu v Olympijské chartě.

Ale už v průběhu prvních 122 let konání moderní olympiády se ukázalo, že dnes posvátný mír až tak jednoduše nefunguje. Během světových válek se raději olympiády rušily, po válkách měly poražené státy účast zakázanou a jiné státy v souvislosti s politickou situací svou účastí hry bojkotovaly. V roce 1956 se objevily dokonce tři důvody, kvůli kterým celkem sedm zemí odmítlo účast – arabské země kvůli Suezské krizi, Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko kvůli invazi SSSR do Maďarska a Čínská lidová republika kvůli účasti Čínské republiky (Tchaj-wanu). K nejznámějšímu bojkotu došlo samozřejmě v roce 1980, kdy velká část západních zemí bojkotovala olympiádu v Moskvě kvůli sovětské invazi do Afghánistánu, což východní blok oplatil Západu o čtyři roky později.

I když se tedy v nedávné minulosti ukázalo dodržování míru během Her jako takřka nemožné, Jižní Korea se i přes napjaté vztahy se svým severním sousedem snažila o uspořádání „mírových her“. Obzvláště potom, co v loňském roce vzhledem k eskalujícímu napětí mezi KLDR a USA oznámila Francie, Rakousko a Německo, že účast svých sportovců zváží z obav o jejich bezpečnost. Proto se i Mezinárodní olympijský výbor urputně snažil, aby se dostavili také sportovci ze Severní Koreje, logicky totiž očekával, že se tím sníží riziko útoku.

I přes původní výhružky severokorejského diktátora nastalo začátkem roku mírné oteplování vztahů. Kim Čong-Un ve svém novoročním projevu vyjádřil vstřícnost k obnovení jednání s Jižní Koreou a přání, aby se napětí na poloostrově uklidnilo a bylo tak zajištěno nekonfliktní prostředí. V návaznosti na to tak proběhlo jednání v demilitarizované zóně na hranici obou Korejí, první od roku 2015. Následně bylo dohodnuto, že se Her zúčastní severokorejský krasobruslařský pár, který jako jediný splnil kvalifikační podmínky (i když termín přihlášek propásli o dva měsíce). Poté ale byla povolena účast ještě dalším osmi sportovcům a dvanáct hokejistek se smělo přidat k jihokorejskému týmu. Nakonec se ještě dohodli, že při zahajovacím ceremoniálu nastoupí reprezentace obou Korejí společně, pod jednotnou vlajkou, stejně jako v letech 2000 a 2004.

Komentář: Problém pozůstalé minulosti, Černý Péťa a generál Lee

Rozhodnutí o vytvoření společného týmu hokejistek však ve výsledku vzbudilo vlnu protestů. Tým, který se pod vedením kanadské trenérky již tři roky na olympiádu připravoval (i když stejně pravděpodobně neměl šanci uspět), se musel díky tomuto rozhodnutí rozdělit spravedlivě na „severní a jižní“, a polovina hráček se tak nemohla účastnit kvůli politickým zájmům.

Sportovci ale nebyli jediní členové olympijské delegace KLDR. V čele byl předseda severokorejského parlamentu Kim Jong-nam, diplomat, který není přímo spojen s jaderným programem KLDR a není ani na rozdíl od většiny ostatních představitelů tamějšího režimu veden na mezinárodních sankčních seznamech. Větší pozornost ale budil jiný člen delegace – Kim Jo-čong. Mladší sestra Kim Čong-una se tímto totiž stala prvním členem vládnoucí dynastie, který od Korejské války navštívil Jižní Koreu. Je také mnohem kontroverznější, jakožto vedoucí stranického odboru propagandy a agitace má na starosti kult osobnosti svého bratra, kterého dokonce zastupovala ve většině vládních záležitostí během jeho třítýdenní nemoci v roce 2014 a je tedy jedním z nejmocnějších lidí ve státě. Není proto překvapením, že na ni sankce USA uvaleny byly.

O rozruch se ale postarala také americká delegace. Pod vedením viceprezidenta Mikea Pence si dala za cíl připomínat tyranii severokorejského režimu, proto byl jejím členem také otec Otto Warmbiera, amerického studenta, který byl v KLDR odsouzen k 15 letům vězení a těžkým pracem. Ačkoli byl loni po sedmnáctiměsíčním pobytu ve vězení z humanitárních důvodů propuštěn, radost z návratu do USA neměla dlouhého trvání. Po návratu do rodné vlasti zemřel na následky mučení ve vězení – byl slepý, hluchý, měl vytržené přední zuby a na chodidle velkou řeznou ránu. Lékaři při pitvě konstatovali jako příčinu smrti poškození mozku podobné následkům mučení. Proto nebylo příliš překvapivé, že se Mike Pence odmítl s Kim Jo-čong setkat.

Pár týdnů po olympiádě se ukazuje, že v USA nejsou tak uzavřeni jednání, jak se ještě nedávno tvářili, a začíná se chystat historický summit Donalda Trumpa a Kim Čong-una. I přes to, že veškeré sankce vůči KLDR budou trvat i nadále, slibuje severokorejský diktátor denuklearizaci korejského poloostrova, což by byl na první pohled jednoznačný úspěch.

Za povšimnutí ale stojí, že na severokorejské straně se toho moc nezměnilo – o denuklearizaci mluvili dříve již mnohokrát a slibovali provedení svého pohledu na tento problém – postupné zbavení se jaderných zbraní během deseti až dvaceti let, pokud se nebude Severní Korea cítit ohrožená spojenectvím Jižní Koreje s USA. To by znamenalo odchod amerických vojáků, zrušení protiraketového deštníku apod. Pro americké diplomaty by toto bylo nepřijatelné, a proto i Bill Clinton podobné pozvání Kim Čong-ila v roce 2000 odmítl. Nikdo ze severokorejské strany nezmínil nic o změně pohledu na denuklearizaci, takže nezbývá než doufat, že i přes snahu získat publicitu bude Donald Trump pokračovat v jednání méně impulzivně, než jak s ním začal.

Otázkou ale zůstává, jestli by nebylo vhodnější, kdyby v rámci dodržování Olympijské charty, která bere jako základ olympijské myšlenky rovnost, boj proti diskriminaci a bránění univerzálních etických principů, byla účast KLDR zakázána a ne vyhledávána. Jihoafrická republika se přece také kvůli tamějšímu apartheidu nesměla olympiád účastnit dlouhých 28 let. A my nyní necháváme KLDR, aby olympijskou myšlenku využila pro propagandu nejkrutějšího režimu na Zemi.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!