V době, kdy byla jediným zdrojem zpráv státem ovládaná média, neměla většina lidí touhu ani možnost si informace ověřovat. Po příchodu z továrny bylo mnohem snazší otevřít si Rudé právo, a bez ohledu na to, zda člověk růstu socialistické ekonomiky věřil nebo nevěřil, jít spát a nechat si zdát o splnění další pětiletky. Ti, kdo měli větší ambice, mohli poslouchat po večerech Svobodnou Evropu – jenže dál už možnost ověřit si informace nesahala.
Dnešní svět je jiný, máme internet a desítky televizních programů. Noviny se občas zdarma rozdávají na ulicích, rozhlasových stanic je tolik, že je ani vyjmenovat nedokážeme, a do toho nám vpadly personalizované sociální sítě, které reagují na to, co rádi čteme. Ze všech stran se valí tuny informací a názorů, z nichž každý je jediný, pravdivý a zaručeně správný.
Masivní přísun informací přitom žádnou výhrou není: když může každý šířit svou pravdu, je těžké ani jedné z nich nepodlehnout, a místo toho zodpovědně a kriticky informace ověřovat, co to jde. Já vím, být dennodenně ostražitý je neskutečně náročné – zejména pro ty, kteří vyrostli na internetu, kde je všechno zadarmo a vzdáleno jen pár kliků. Jenže pokud nebudeme kritičtí ani v prostředí, kde kdejaká stránka vypadá jako zpravodajská, i když o zásady žurnalistiky se nikdy ani neotřela, dopadneme jako poslankyně Nytrová, která čerpá ze svého srdce, nebo paní Yngland Hrušková využívající „normální zdroje“.
Rodiče mě učili, že nic není zadarmo, ale že za všechno se vždy nějak platí. Bylo by skvělé, kdybychom takhle přistupovali i ke světu informací, protože i je někdo musí zaplatit. K jejich získání a ověření musel přece autor vyvinout nějaké úsilí a má za to nárok na odměnu. Proto pokud nám někdo na internetu podstrkuje cosi „jen tak“, mělo by nám to být podezřelé – v lepším případě to je jen bezcenná emoce.
„Jen tak“ nám ostatně vybrané příspěvky podsouvá i Facebook, který postupně spolkl žurnalistiku na úkor senzací a lajků. Média, která chtějí šířit seriózní informace – vždyť ověřování je součást novinářské práce –, to nemají snadné. Zvlášť pokud si novináři, kteří v nich pracují, ještě vzpomínají na poučky o žurnalistice coby hlídacím psu demokracie.
Jenže co když o demokracii nestojíme – a dáváme to najevo sdílením dezinformací? Dobrá. Pak se chci ale zeptat, co jiného (a dobrého) nám můžou přinést nesmysly než paranoiu, radikalizaci a naprosté odtržení od reality? A co jiného než chaos a nedůvěra může z takové atmosféry vyrůst? Copak se můžeme relevantně rozhodovat, když sami odmítneme ověřené informace? A vy snad rozhodovat sami o sobě nechcete?
Pevně věřím, že se nám kvalitní média, která s informacemi umí pracovat, zachovají. Bez nich bychom si museli každou větu ověřovat sami. Nebo taky ne.
