„Já jsem doktol a ty sestlička.“ Malý Honzík se snaží vysvětlit své malé sestřičce podstatu jejich hry, podobnou jako hraje s kamarádem Petříkem nebo s Kájou, nebo jako hrají všechny ostatní děti na světě. Předstíranou hru si nejspíš zahrají v dětství úplně všichni a spoustu z nás asi nenapadne proč. Velká část dnešních dětí ale preferuje hru virtuální. Může to nějak poškodit vývoj lidstva?
Většina dětských psychologů se shoduje, že tzv. „pretend play“, předstíraná hra, má velmi důležitou roli v sociálním a kognitivním vývoji dítěte. Takové hry se u dětí nejčastěji projevují mezi dvěma a šesti lety a celkově přispívají k rozvinutí komplexní komunikace v dospívání a dospělosti. Nejrůznější aspekty naší každodenní interakce s lidmi jsme se naučili právě při hře na policisty a rodinku.
V rámci vývojové psychologie se tématem zabývají například psychologové Singerovi. Jejich tzv. „teorie mysli“ tvrdí, že těmito hrami se děti učí rozumět perspektivám, zájmům a pocitům ostatních lidí a také tomu, že můžou být odlišné od jejich vlastních. Malý Honzík například ví, že se pan doktor nebojí krve, má zodpovědnost nad svými pacienty a umí léčit lidi. Ví, že musí sestřičku taky nechat trochu léčit, jinak by se urazila a přestala si s ním hrát.
Kromě zmíněného sociálního rozvoje se děti ve svých hrách zdokonalují i po jazykové stránce. K dorozumění v předstíraných hrách je zapotřebí formulace a porozumění komplexních abstraktních zkušeností a čím více si Honzík a Maruška budou hrát na doktora a zdravotní sestřičku, tím více se ve zmíněných schopnostech zdokonalí. Co se ale stane, když Honzík a Maruška budou vyrůstat v postmoderních domácnostech a místo na doktora a na sestřičku si budou hrát na iPhonu a na iPadu?
Stačí zůstat u rozvoje jazyka. Americká psycholožka Anna V. Sosa na začátku roku 2016 vydala studii zaměřenou na rozvoj jazyka u dětí v závislosti na tom, s jakými hračkami si hrají. Jejich vývoj sledovala od února 2013 do března 2014 a kromě dalších závěrů došla k tomu, že děti, co si pravidelně hrají s elektronickými hračkami, používají méně komplikovanějších slov, mají horší vyjadřovací schopnosti, menší reaktivitu k rodičům a méně slov specifických k tématu konverzace. Jazykově tak zaostávaly za dětmi, které si hrály jakkoliv společně nebo si četly.
Když vejdete do místnosti, kde si spolu děti na něco hrají, máte z toho nepochybně jiný pocit, než když uvidíte všechny individuálně a nehybně koukat do zářících monitorů. V takové situaci nepotřebujete úplně doktorát z psychologie, aby se dalo odhadnout, která skupinka dětí se rozvíjí po stránce sociální a komunikativní. Schopnost kolektivně řešit problémy je v životě nepostradatelná, a pokud se učení omezí, člověk může o tuto schopnost do jisté míry přijít.
Vraťme se ještě jednou k manželům Singerovým. Ve své knize z roku 2007 Imagination and play in the electronic age mimo jiné mluví o rozdílné aktivitě v řešení reálných problémů a v abstraktních konverzacích u dětí, které si často hrají na tabletech, telefonech nebo počítačích. Tyto známky lepší představivosti mají obvykle děti, u kterých hra s elektronikou nedominuje. Při předstíraných hrách si děti patrně rozvíjejí i tvoření nových realit a skutečností a krátké fungování podle jejich pravidel.
Jak tedy správně zajistit ničím neohrožený rozvoj dětí? Elektronické technologie jsou už nedílnou součástí života a naprosto je zakazovat by nejspíš mělo neblahý důsledek na rozvoj dnešních dětí také, i když trochu jiný, pokud u nich stráví většinu svého dne. Nejjednodušší tak bude pravděpodobně omezit dětem čas, kdy si smí hrát s elektronikou, a pomoci jim hledat adekvátní alternativy, které je budou bavit a rozvíjet – například sporty nebo umělecké koníčky.
Odhadnout správnou míru hraní na tabletech, která by ještě pro děti nebyla škodlivá, je komplikované a zatím se o to žádný psycholog nepokusil. Každé dítě může na hodiny u elektroniky reagovat jinak. Nemělo by to být ale to jediné, čím děti tráví svůj čas.
