Stěží lze přehlédnout veřejnou debatu, která v posledních letech vzplanula v USA ohledně problematičnosti soch a monumentů po celém jihu země, oslavujících minulost těchto států v Konfederaci a zápas za její existenci v Americké občanské válce. Nejde ovšem jen o debatu. Citlivost tématu vedla k poškozování soch, demonstracím i násilí. Zejména však nejde o čistě americký fenomén. S nelehkou otázkou, jak naložit s odkazy minulosti, které už nemusí být slučitelné s hodnotovým zakotvením současné společnosti, se potýká většina světových zemí, včetně té naší. V první části úvah o stopách minulosti se věnuji Spojeným státům a západní Evropě.
Byl podzim roku 2013, já seděl na semináři politologie v Utrechtu a v místnosti se odehrávala diskuze, která trefně ilustrovala právě nelehkost otázky pozůstalé minulosti. Tou dobou se konfederační sochy ještě tolik neřešily a Černý Péťa teprve začínal zmítat holandskou společností. Ten den se řešil Cecil Rhodes, s nímž je spojena temná minulost vykořisťování jihoafrické populace, ale po němž je zároveň pojmenována významná Rhodes University.
Je celkem pochopitelné, že odkaz koloniálního magnáta je poněkud problematickou vizitkou pro moderní Jihoafrickou republiku. Italský profesor nejprve sledoval emotivní diskuzi, ve které několikrát zaznělo, že sochy a budovy nesoucí jméno Cecila Rhodese nejsou v dnešní době přijatelné, a poté dodal: „Máte pravdu, ale uvědomte si zároveň, že my nyní sedíme v budově nesoucí jméno Johna Locka – muže, který veřejně podporoval institut otroctví.“
Ke komu vzhlížet?
Význam symbolických postav je pro každou společnost obrovský a jejich vyjádření ve veřejném prostoru neplní jen funkci historickou, nýbrž též tvoří součást identity dané společnosti v současnosti. Z tohoto důvodu se často vyvíjí i samotné postavy. Podle měnícího se hodnotového zakotvení jsou využívány různé postavy k jeho znázornění, nebo jsou naopak jen zdůrazňovány určité aspekty těchto postav a jiné přehlíženy.
Například Winston Churchill je natolik silným symbolem britského vzdoru za druhé světové války, že je veřejností přehlížena jeho mnohdy nechvalná role v koloniích, která by v dnešních měřítkách morality neobstála. Od minulého roku zdobí Churchill pětilibrovou bankovku. Dále například Mao Ce Tung byl již v době své smrti nedělitelnou součástí identity a legitimity Čínské lidové republiky, že si tehdejší vedení strany, které s ním bylo v ostrém konfliktu, nemohlo dovolit zbavit se jej jakožto symbolu, aniž by tím podkopalo vlastní pozici. Obličej Maa též zdobí bankovky a jeho role je dodnes nezastupitelná.
Společnost staví sochy postavám, které přijala a ke kterým vzhlíží jako k symbolům své identity. Tyto kořeny mají svůj význam, protože dále plní určitou jednotící funkci. Je zcela pochopitelné, že revize a diskuze o záporných stránkách těchto postav jsou často nepříjemné a bolestivé, o to více jsou však důležité. Dosáhnout maximální „očisty“ svých symbolů za každou cenu by nemělo být cílem, neboť symboly přispívají ke státotvorné kontinuitě společnosti. Zdravá sebekritika a schopnost redefinovat své hodnoty a způsoby jejich vyjádření však zároveň patří ke znakům vyspělého národa.
Dcery Konfederace
Kvůli silnému jednotícímu potenciálu symbolů a odkazů minulosti vzniká velký problém, když se s národní pamětí začne vědomě manipulovat. Nemusí to zdaleka být tak násilné jako komunistická indoktrinace a oslavování hrdinů socialismu, jaké zažila tato země za minulého režimu. Příkladem je organizace United Daughters of the Confederacy (podrobnější informace ve videu od Vox), která byla založena v roce 1894 a jejíž práce významnou mírou přispěla ke krizi americké společnosti v souvislosti s odstraňováním konfederačních pomníků.
Od jejího založení je cílem UDC udržovat ve veřejné paměti odkaz Konfederace a vojáků, kteří za ni v občanské válce padli, zároveň však také vytváří silný tlak na pěstování pozitivního vnímání Konfederace veřejností. U zrodu většiny z přibližně 700 soch, které v USA oslavují její odkaz, stály právě Dcery Konfederace. Většina těchto soch byla postavena až v letech 1900–1920 a poté v 50. a 60. letech minulého století, tedy dlouho po samotné občanské válce, která skončila v roce 1865. Mimo to se skupina intenzivně věnovala revizi a vydávání učebnic dějepisu, které propagovaly pozitivní popisování odkazu Konfederace, včetně například zlehčování otroctví a zkresleného pohledu na život otroků.
Zcela na místě je zde otázka, do jaké míry se jedná o uctění památky padlých a připomínání historického konfliktu a do jaké míry jde o aktivní budování alternativní identity, která je navíc svou podstatou v určitém existenčním konfliktu s identitou USA, po státní i po hodnotové stránce. Dcery Konfederace mohou v tomto slavit velký úspěch, protože sochy stále stojí a pocit „jižanské“ identity je na jihu USA velmi silný, což ve velké míře brání jejich odstranění, byť jsou poněkud kontroverzní vizitkou.
Problémem je také schvalování těchto soch ze strany státu, neboť to představuje určitou legitimizaci nejen přetrvávající „konfederační“ identity, ale také hodnot, na kterých byla Konfederace založena. Mezi čelní hodnoty patřila úcta k institutu otroctví a opozice ke Spojeným státům americkým, obojí očividně v rozporu s hodnotovým zakotvením moderních USA. Pro Jižany, kteří tuto identitu přijali a vzhlíží k jejím symbolům, je nyní jejich revize zcela pochopitelně nepříjemná. Jednalo se tedy ze strany státu při schvalování soch o ohleduplnou toleranci, nebo o krátkozrakost?
Specifická situace s ohledem na odkazy minulosti je například v Německu, kde převládá tzv. Vergangenheitsbewältigung, přeloženo přibližně jako snaha překonat minulost, zejména její negativa. Němci jsou velmi citliví na význam symbolů minulosti pro současnost a oslavné pomníky Třetí říše v Německu nenajdete. Jména padlých nacistických vojáků byla často jen připsána na pomníky z první světové války.
Obezřetnost při schvalování a oslavování symbolů minulosti a uvědomění si jejich významu pro současnost jsou nezbytné. Není překvapením, že se po České republice nestaví pomníky komunistickým vůdcům, i kdyby si toto část obyvatel přála. Podporovala by se tím alternativní identita, která není slučitelná s ideou demokratické České republiky a jejími hodnotami.
Je to jen tradice
Neméně obtížnou situací je, když se do rozporu s hodnotami společnosti dostane lidová tradice. Ostrý příklad tohoto zažívá v posledních letech Nizozemsko. Ještě významnějším svátkem, než jsou Vánoce, je v Nizozemsku Mikuláš neboli Sinterklaas. Zatímco český Mikuláš je doprovázen andělem a čertem, nizozemskému Sinterklaasovi asistuje tzv. Zwarte Piet, neboli Černý Péťa. Je to tradiční postava jakéhosi služebníka s tmavou pletí, oděného v lehce komickém, „renezančním“ kostýmu, který baví děti a kterého si Sinterklaas přivezl lodí ze Španělska.
Zwarte Piet se poprvé objevuje v literatuře v roce 1850 (zatímco Sinterklaas již o několik století dříve) a dodnes nepanuje shoda ohledně původu postavy, zejména důvodu, proč má tmavou pleť. Existují různá vysvětlení – mezi nimi například, že Zwarte Piet je španělský Maur, nebo také, že je původem otrok. Právě v tom ovšem tkví problematičnost této postavy. Je možné, aby moderní Holandsko, které se hlásí k liberálním hodnotám a respektu k lidským právům, oslavovalo tradici s postavou tmavého otroka, který slouží bílému muži?
Jedná se zde opět o záležitost identity společnosti. Tradice Sinterklaase a Zwarte Pieta se slaví již po několik století a je jedním z velmi významných symbolů holandské společnosti a její kultury. Sinterklaas také posloužil jako předloha pro modernější postavu Santa Clause. Každý Holanďan je od raného věku v kontaktu s těmito postavami a má na ně po zbytek svého života pozitivní vzpomínky ze svého dětství. Z tohoto důvodu je pro něj obzvlášť nepříjemné a bolestné být najednou konfrontován argumentem, že postava Zwarte Pieta je rasistická.
Je nutné současně brát ohled i na to, že nezanedbatelná část nizozemské populace je tmavé pleti a mnozí jsou potomci obyvatelstva původních holandských kolonií, kde do roku 1863 fungovalo otroctví. Začlenění servilního vztahu mezi černým sloužícím mužem, který navíc vypadá komicky a působí trochu hloupě, a státnicky působícím bílým mužem do klíčového státního svátku může být vnímáno jako institucionalizovaná forma rasismu, neboť zdůrazňuje společenskou dynamiku typickou pro koloniální období, kdy byl Zwarte Piet k Sinterklaasovi připojen. Nizozemský premiér Balkenende v roce 2005 prohlásil: „Otrokářská minulost je skvrnou na odznaku naší země.“ Není ovšem tedy postava Zwarte Pieta přetrvávající koloniální přežitek, který by bylo lepší překonat?
Odpověď na tuto otázku není lehká a opět bych zde zdůraznil význam zdrženlivosti vůči radikálnímu umazávání symbolů, protože se tím snižuje hodnota symbolů obecně. Jejich částečná revize však nemusí uškodit, přinejmenším se díky diskuzi zvýší o těchto otázkách povědomí. Ze Zwarte Pieta se stalo celospolečenské téma. Posledních několik let se pravidelně organizují protesty proti této postavě z důvodů výše popsaných. V reakci na to se tématu chopila také krajní pravice, která se rozhodla Zwarte Pieta bránit jako ústřední holandskou hodnotu do posledního dechu. K tématu se dále vyjádřil amsterdamský soud, který v roce 2014 Zwarte Pieta označil za „urážlivou postavu“, i OSN, které postavu též zkritizovalo.
Jak do budoucna?
Přestože mohou diskuze ohledně vhodnosti soch, monumentů i tradicí vzbuzovat silné emoce, nesnižuje se tímto důležitost tyto diskuze pořádat a podporovat. Vyvažování významu symbolů a hodnot, které pro veřejnost reprezentují, je přirozeným procesem vývoje společnosti. Neexistuje předem sepsaný návod, jak této rovnováhy docílit. Sebevědomá společnost musí být schopna si neustále klást otázky a snést i vlastní sebekritiku svých zažitých zvyků, neboť tyto nereprezentují jen to, kým společnost byla, ale také kým chce do budoucna být.
