Jedním ze základních rysů dnešního člověka v euroatlantické civilizaci je to, že si chce myslet, že se rozhodl svobodně. Chce se domnívat, že nebyl žádným způsobem ovlivněn, má pro sebe všechna potřebná fakta a rozhodně není ve svém rozhodnutí na nikoho vázán, tedy že je schopen projevit svou skutečnou vůli bez donucení a nátlaku. Toto přesvědčení spolu s tím, že volby mají byt všeobecné, rovné, přímé a tajné, je zásadním stavebním kamenem demokracií západního typu, na kterém se více méně všichni shodnou.
Svobodné rozhodování však zásadně narušil vznik sociálních sítí, nárůst zneužívání osobních dat a v neposlední řadě Ruskem podporovaná propaganda. Je možné se rozhodovat svobodně na základně svobodného přístupu k informacím, pokud nás sociální sítě bez našeho vědomí uzavírají do sociálních bublin a naše osobní data jsou zneužita k tomu, abychom si mysleli to, co si máme myslet?
Podstata ruské propagandy je vlastně úplně jednoduchá a hloupá. Šíření jednoduchých neověřených zpráv vydávajících se za alternativní pravdu ve světě, kde je možně si za několik minut ověřit téměř vše, je jako dát do hrubozrného síta mouku – něco se uchytí, ale většina propadne do nenávratna. Jinou otázkou je, z jakých pohnutek lidé věří těm fake news, které se uchytily, a co to má společného s nespokojenosti vůči stávajícímu řádu.
Základním cílem ruské propagandy je vytvořit nejasnou mez mezi fakty a fikcí, mezi pravdou a lží, snaží se narušit demokratickou soudržnost obyvatelstva západních zemí tak, aby ochromili demokratický hodnotový řád Západu, kterého se rozhodně nechtějí zúčastnit, ale zároveň jej obdivují. Ruské vměšování do západních voleb je nutné nebrat na lehkou váhu, ale zdá se, že zde existuje ještě větší hrozba, a tou jsme my a naše data v neznámých rukou, které se snaží ovlivnit naše rozhodování.
Vznik sociálních sítí změnil všechno. Vytvořily z každého jednotlivce osobu, o které se někdo na druhé straně může dozvědět téměř cokoliv. Nejsou to jen sociální sítě, je to vše, co sbírá naše data, třeba i společná univerzitní karta. Víme vlastně, co se s našimi daty děje? Kdo je jejich koncový příjemce a jak s nimi nakládá? A jak jednoduché je složit z našich společných dat přesnou strategii, která by nám určila, co si máme myslet?
Aféra kolem Cambridge Analytica je jen první střípek, který poodkrývá absolutní nečitelnost nakládání s osobními daty a jejich možné zneužití. Facebook o nás ví všechno, ví, co sledujeme nejvíce, čemu se vyhýbáme, dokáže sledovat naše přátele a ví tisíce dalších fragmentů z našeho života, které si jako střípky dokáže poskládat do sebe a vytvořit si o nás určitý obraz. Potud by to teoreticky mohlo být ještě snesitelné, pokud by z toho pouze vytvářel cílenou reklamu a zlepšoval služby. Velkým problémem dnešní doby je však uzavírání se do bublin, ze kterých je velmi složité vystoupit.
Ještě zásadnějším problémem je prodej (ať už legální, nebo nelegální) našich dat třetím subjektům, které si na základně velmi propracovaného sběru dat mohou vytvořit strategii, aby psychologicky ovlivnily nás všechny pro určité cíle. Ve skutečnosti tak dáváme sami a dobrovolně někomu nejasnému návod, jak nás ovlivnit: co by tak na nás asi mohlo fungovat. Přestáváme věřit klasickým médiím, která se někdy alespoň snaží předkládat fakta, ale máme tendenci věřit zprávám, které někdo cíleně rozeslal na základě toho, co o nás zjistil, abychom se rozhodli tak, jak chce. Výsledná propaganda (vedená přímo na základě našeho jednání) je mnohem účinnější než propaganda v historii, která byl vedena shora, někdy i násilnými prostředky a až po čase se dalo zjišťovat, zda byla úspěšná.
Ruská propaganda zatím nefunguje na základě přesně cílených zpráv. Využila pro Evropu krizovou migrační krizi, aby rozšířila svou působnost, dostala se mezi co nejširší okruh, ale nová témata vlastně nenabízí. Klasické vedení propagandy je relativně jednoduše rozpoznatelné. Pokud však bude politik chtít očernit svého protikandidáta v očích co největšího počtu osob, pak mu osobní údaje zásadně pomůžou, aby relativně přesně zacílil konkrétní zprávy na konkrétní okruh jedinců a rozšiřoval vlnu negativních emocí, protože téměř bez výjimky bereme obsah sociálních sítí jako přirozený a bez větších zásahů, a zároveň si neuvědomujeme, že jsme se stali terčem určité formy propagandy. I přes ovlivňování máme stále pocit dokonalé svobody v rozhodování. Myslíme si, že sociální sítě a vyhledávače fungují zejména pro nás, ale už si neuvědomujeme, že mohou sloužit i jiným účelům.
Zdá se, že princip svobodného průstupu k informacím, na základě kterého si najdeme určitá fakta a z nich si vytvoříme názor postupně odchází s rozšiřováním sociálních sítí a virtuálního života obecně. Narušení svobodného rozhodování se neomezuje pouze na zásadní politická témata, ale i na běžný nákup a běžné jednání s lidmi. Není už nakonec svobodné rozhodování pouhou iluzí?
Zástupci Cambridge Analytica tvrdí, že systém je velmi nepřesný, že k žádnému ovlivnění dojit nemohlo. Je to logická obrana jejich nemorálního chování. Pokud je však pravda, že k ovlivňováni nedochází, znamená to, že k němu nikdy dojít nemůže? Základ pro manipulaci je velmi široký, je otázkou času, kdy jej někdo zneužije.
