Intenzivní obava z terorismu je v Česku velmi rozšířená. Celkem 71 procent Čechů považuje terorismus za velkou hrozbu a spolu s migrací je pokládán za největší problém, kterému čelí EU. Politici se snaží tento strach využít k prosazení opatření od omezení Airbnb až po zavedení nového ústavního práva na zastřelení teroristy. Odpovídá však tento pocit ohrožení skutečnému nebezpečí?
Od roku 1993 mají teroristické útoky na území ČR na svědomí jen 3 lidé, což je méně, než kolik zemře průměrně na silnicích každé dva dny. A ani na úrovni celé EU se terorismus nejeví jako nejdůležitější hrozba. Terorismus si sice bohužel v roce 2015 vyžádal 151 životů v Evropské unii, což bylo nejvíce od roku 2004, je ale důležité tato čísla zařadit do širšího kontextu. Podle databáze úmrtnosti Světové zdravotnické organizace bylo v EU v roce 2012 (poslední rok, pro který jsou data dostupná pro všechny státy EU) zavražděno 4 159 lidí. Ani při svém vrcholu tak terorismus netvoří více než čtyři procenta všech vražd. A úmrtí při dopravní nehodě je, s přibližně 30 000 takovými případy v EU ročně, dokonce 200krát častější než smrt z rukou teroristy.
Co tedy způsobuje tak obrovský rozdíl ve vnímání rizika teroristických útoků a realitou? Podstatnou roli zde hraje ohromná mediální pozornost věnovaná teroristickým útokům. I přesto, že 200krát více lidí zemře při dopravních nehodách, rozhodně neplatí, že by dopravní nehody dostaly 200krát větší pokrytí. Někdy se praxe médií spíše blíží opaku a tato nevyváženost může mít vážné negativní důsledky.
Společnost, mající zkreslenou představu o skutečném nebezpečí, které terorismus představuje, často reaguje neadekvátně, nebo dokonce kontraproduktivně. Je odhadováno, že časté nahrazování letecké přepravy nebezpečnější automobilovou dopravou v reakci na útoky 11. září zvýšilo počet mrtvých v silničních nehodách o 1 200 osob. A konečně i samotná válka v Iráku si vyžádala více amerických životů než teroristický útok z roku 2001, nehledě na desítky tisíc mrtvých iráckých civilistů a celkovou destabilizaci regionu.
Přehnaná mediální pozornost může dokonce motivovat další násilí. Harvardský profesor psychologie Stephen Pinker to vysvětluje takto: „Jediný zaručený způsob, jak se stát slavným, je zabít mnoho nevinných lidí. Dokud tedy média dávají nekonečnou publicitu mnohonásobným vrahům, vytvářejí tak motivaci pro lidi, kteří chtějí pozornost – ať už z politických důvodů, nebo pro jejich vlastní ego.“
Michael Jetter, profesor ekonomie na Západoaustralské univerzitě, se pokusil empiricky ověřit, jestli větší pozornost společnosti opravdu posiluje sklony k terorismu. Aby izoloval vliv publicity samotné, rozdělil Jetter teroristické útoky na ty, které proběhly během přírodní katastrofy a byly tedy částečně vytěsněny z hlavních zpráv, a ty ostatní, které získaly plnou pozornost. Ve své analýze pak sledoval, kolik útoků následovalo v dalším týdnu. Výsledky studie naznačují, že větší publicita terorismu skutečně napomáhá. Konkrétně jeden článek o útoku v New York Times průměrně zvyšuje pravděpodobnost dalšího útoku v následujícím týdnu o 11 až 15 procent, což je ekvivalentní jedné až dvěma a více obětem.
Média samozřejmě mají povinnost informovat o dění ve světě, a to včetně terorismu. Zároveň je ale také důležité, aby existovala určitá proporcionalita v prostoru věnovaném jednotlivým událostem podle množství obětí. Konečným cílem terorismu je totiž rozšířit ve společnosti strach k dosažení politických cílů. A teroristé si proto nezaslouží být odměňováni extra publicitou.
