Lékař z Rwandy: Když jsem zjistil, že i Evropan může být chudý, byl to pro mě šok | E15.cz

Lékař z Rwandy: Když jsem zjistil, že i Evropan může být chudý, byl to pro mě šok

Lékař z Rwandy: Když jsem zjistil, že i Evropan může být chudý, byl to pro mě šok
Lékař Benjamin Uwamahoro
• 
ZDROJ: Osobní archiv

Anna Kolibíková

Lékař Benjamin Uwamahoro pochází z Rwandy, ve svých jedenácti letech zažil genocidu jako následek občanské války mezi etnickými skupinami Hutuů a Tutsiů. Třináct let žije v České republice, kde vystudoval medicínu. Pracuje jako kardiolog v táborské nemocnici. Je ženatý a má dvě děti.

Mluvili jsme o jeho vzpomínkách na genocidu, smíření mezi dvěma etniky, ale i o kulturním šoku a životě v České republice. 

Vím, že ve Rwandě se již nerozdělujete podle etnicity na Hutuy a Tutsie, používá se hromadné pojmenování Rwanďané. Já to ale budu pro zjednodušení používat, aby se čtenář lépe zorientoval. Vy jste Hutu nebo Tutsi?

Převážně bych řekl, že Hutu. Moje rodina má z jedné strany také malou část pocházející z Tutsiů, ale celkově jsme považováni za Hutuy.

Dočetla jsem se, že se příslušnost k etnické skupině dědila po otcovské linii. Bylo možné být obojí?

Jestliže maminka pocházela z rodiny Tutsiů, její děti byly považovány po otci za Hutuy, a naopak. V občanském průkazu bylo jednoznačně uvedeno, kdo je Hutu a kdo je Tutsi.

Jaké jsou mezi těmito etnickými skupinami rozdíly?

I pro mě to vždy byla otázka. To první, na co se vždy poukazuje, jsou fyzické rysy. Typicky se uvádí, že jsou Tutsiové vysocí, mají výraznější, špičatý nos, což není pochopitelně pravda. Jestli to tak někdy bylo, postupně se mícháním obou etnik rozdíly smazaly. Jednoznačně to nelze určit.

Jak vedle sebe tyto dvě etnické skupiny žijí po všem tom násilí?

Záleží na tom, jaká generace. Určitě to není úplně jednoduché, protože pachatelé a oběti genocidy žijí vedle sebe, znají se. Tenze tam existuje, což je přirozené. Lidé, kteří spáchali genocidu, byli obviněni nebo jsou ve vězení. Když ale máte souseda, který byl pronásledovaný a zemřela mu polovina rodiny… Tam ta komunikace není jednoduchá.

U mladší generace, třeba ve školách, bych řekl, že to žádný větší problém není. Dneska už nepoznáte, kdo je kdo. Já jsem na střední měl spolužáky, kteří měli ještě čerstvé jizvy. Přesto s námi naštěstí dokázali komunikovat.

Je patrný rozdíl mezi městem a venkovem ve smyslu spolupráce Hutuů a Tutsiů?

Ve městech každý žije svým životem, mnohdy ani nevím, kdo je soused. Na vesnici jsou stále stejní lidé a ví se, kdo co spáchal. Po genocidě bylo tolik vězňů, že to systém spravedlnosti nestíhal. Z toho důvodu v následujících letech fungovaly rodinné místní soudy (takzvané Gacaca), kde se řešily všelijaké trestné činy. Existovaly různé stupně, a pokud někdo spáchal vážnější trestný čin, byl předán státním soudům.

Toho procesu se přímo nebo zproztředkovaně zúčastnili  všichni. Lidé spolu mohli otevřeně mluvit a tím se atmosféra do jisté míry pročistila. Na vesnici to nakonec bylo jednodušší než ve městech.

Do jaké míry máte pocit, že mezi Hutuy a Tutsii došlo od genocidy v roce 1994 ke smíření?

Určitě ke smíření došlo. Každý si uvědomuje, že se potřebujeme navzájem, že jsou všichni důležití. Bylo známo, že dříve se Tutsiové nemohli dostat na některé pracovní pozice, ale postupně etnické diskriminace ubývá a každý může pracovat nebo studovat bez ohledu na svůj původ. V této oblasti se situace hodně zlepšila.

Jaké jsou vaše vzpomínky na genocidu, pokud nějaké máte? Bylo vám tehdy jedenáct let…

Byl to naprostý zmatek. Z obětí Tutsiů jsem bohužel nějaké znal. Byli to třeba učitelé. Najednou slyšíte, že byl někdo zabit, a říkáte si, co udělal, byl to hodný člověk. Já jsem nevěděl, co se přesně děje, kdo je oběť. Věděl jsem, že nějací lidé umírají, ale nevěděl jsem proč. I když nás nikdo nepronásledoval, prožívali jsme nejistotu.

Jak to prožívala Vaše rodina?

Rodiče měli strach o děti a obavy z toho, co bude. Prožívali absolutní bezmoc, protože na rozdíl ode mě věděli, co se přesně děje. A pak je tu ještě další rovina – skoro každý zažil alespoň nejmírnější následky genocidy, tedy několik měsíců strávených mimo domov. Pro ty, kdo měli malé děti, to muselo být hrozné.

Rwanda je podle indexu lidského rozvoje na 151. místě na světě. Jen pro představu, Česká republika je v první třicítce. Jak hodnotíte úroveň lékařské péče ve Rwandě?

Je dobrá, řekl bych velmi dobrá vzhledem k tomu, co je tam potřeba (zejména léčení infekčních chorob). Avšak i když se poslední dobou všechno zlepšuje, nedělám si iluze, že by bylo všechno v pořádku. Přece jen jsme rozvojová země. Určitě jsou ale jasné pokroky. My se rádi chlubíme tím, že jsme jedna ze zemí v regionu, která má fungující systém zdravotního pojištění, a to není všude v Africe běžné. Je zajištěna plošná péče pro matky a děti do pěti let. To snížilo úmrtnost rodiček a dětí. Jinak se u nás většinou léčí infekční onemocnění. Když má někdo teplotu, na devadesát procent je to malárie, a takového člověka můžeme léčit bez přítomnosti lékaře, jen s pomocí sestry.

Podle doporučení Evropské unie ke covidu-19 jsme bezpečnou zemí. V Africe jsou takové země jen čtyři a v subsaharské Africe je Rwanda jediná. Je to tím, že zde funguje zdravotní systém.

Jaká opatření Rwanda ve spojitosti s koronavirem přijala?

Velmi záhy se zavedl omezený pohyb lidí mezi regiony (při pěti potvrzených případech). Tím se omezilo šíření. Okamžitě se pak začaly testovat kontakty s nakaženými, zavedl se systém karantény a nošení roušek. I přes to, že má Rwanda relativně velký počet případů, jsme považováni za bezpečnou zemi.

Je vůbec ve Rwandě možné studovat medicínu?

Ano.

Proč jste nestudoval tam?

Ve Rwandě je jen jedna lékařská fakulta a ta má omezenou kapacitu. Další rozvoj, třeba postgraduální studium, je omezený. Možnosti a vybavení jsou neporovnatelné, Česká republika je na úplně jiné úrovni.

Jak jste se tedy dostal ke studiu v České republice?

Hlavním důvodem bylo, že se naskytla možnost vládního stipendia v České republice. Byl jsem vybrán na základě výsledků u maturity a prospěl jsem ve výběrovém řízení.

Vy jste studoval v angličtině?

Nikoliv, v češtině. Podmínka toho stipendia byla výuka v českém jazyce. Karlova univerzita má už dlouhá léta zkušenost s cizinci. První ročník jsem strávil na Ústavu jazykové a odborné přípravy v Mariánských Lázních. Kromě češtiny jsem studoval i další odborné předměty.

Vzpomínáte si, co vás tu zaskočilo? Co bylo nejtěžší?

Když jsem přijel do Prahy, byl to úplně jiný svět. To se ani nedá popsat (smích). Jezdily tu různé dopravní prostředky, řekli nám, ať jedeme autobusem a pak metrem. Člověk ani neměl představu, co to může být, jestli to jezdí, nebo lítá. Ráno v Praze v osm hodin to bylo neuvěřitelné. I banální věci, třeba že autobus má číslo, mě tehdy překvapovaly.

U vás nemají autobusy čísla?

Teď už to funguje stejně. Ale před třinácti lety jsme nic takového neměli. A to byl šok.

Když jste říkal, že je Praha už po ránu uspěchaná, jaký je rozdíl ve vnímání času tady a u vás?

U nás jde vše pomalým tempem. Jinak řečeno – zbytečně se nestresovat. Mám pocit, že je tu vše strašně rychlé, i když to tak nemusí být. V tomhle je opravdu rozdíl. U nás je vše volnější. Když má být něco v osm, tak to je kolem deváté.

Jak jste vnímal českou mentalitu?

Nejdřív jsem měl pocit, že nikdo moc nemluví, každý si dělá to své, nikdo si nevšímá ostatních. Ale teď už mi to tak nepřijde. Když jsem teď byl ve Rwandě, v autobuse se mi zdálo, že všichni jen mluví (smích). I Rwanďan, kterého jsem vůbec neznal, mě pozdraví a za hodinu je to, jako kdybychom se znali roky.

Co Vás překvapuje s odstupem, po 13 letech života tady?

Člověk zjišťuje, jak velmi se mýlí, když odhaduje vlastnosti jiných lidí podle stereotypů. Vlastnosti, které se přisuzují Čechům, a jaký je český národ… Nestačím se divit, jak moc je to jinak. Každý den potkávám různé lidi a stále mě překvapuje, kolik toho ještě nevím.

Setkal jste se tu s rasismem?

Osobně ne. Když se někdo chová odtažitě, řeknu si, že má možná jen špatný den. Občas ale slyším, že se někdo setkal s nějakým vážným případem rasismu. Možná mám jen štěstí, že se mi to vyhýbá, ale snad to není jen náhoda.

Každý pacient jasně ví, že si může vybrat svého lékaře, a já musím respektovat jeho přání. Mně se ale nikdy nestalo, že by mě někdo odmítnul.

Je něco jiného, když si najdete statistiku ohledně rasismu, a když se zeptáte zejména někde na venkově. Spousta lidí vám řekne, že tu žádné Afričany nechce. Nelze každého, kdo má strach z neznámého, považovat za rasistu.

Jaká je Vaše jazyková identita?

Nejpřirozenější je pro mě stále rwandština. Na střední jsem se naučil francouzštinu, ale od té doby s ní nejsem v kontaktu. Angličtinu používám s přáteli, kteří nemluví česky. V práci je mi po mé mateřštině nejbližší čeština.

Jaké mají Rwanďané pravdivé informace o životě v Evropě a jaké o něm mají iluze? A jak moc se střetávají?

Evropa je považována za vyšší standard, někdy až přehnaně. Když jsem byl malý a někdo přijel po několika letech z města a jeho život se změnil a zlepšil, říkalo se o něm, že je „jako Evropan“. Dnes v době internetu jsou lidé lépe informováni, i tak se však někdo ptá: „Jak někdo může být chudý, když má doma vodu?“ Věci, co jsou tady normální a běžný člověk na ně ani nemyslí, jsou považovány za věc elity. U nás považujeme bělocha za někoho, kdo je bohatý a může si cokoliv dovolit. To je takový stereotyp. Třeba když jsem poprvé poznal, že Evropan může být i chudý, byl to pro mě šok. Pro běžného Rwanďana jsou prostě všichni Evropani bohatí.

Řekl byste o sobě, že se asimilujete do české společnosti, nebo jste Rwanďan žijící v Čechách?

V první řadě jsem Rwanďan, který se dostal do Čech. Žiji tady, pracuji, mám tu rodinu… Postupně, bez námahy a bez odporu, se do toho systému zařazuji.

Takže se cítíte doma tady?

Ano, i když mám část rodiny ve Rwandě. Naštěstí můžu být Rwanďan a žít tady. Kdybych se tady necítil jako doma, byl bych nešťastný. To si nedokážu představit. Asi nejde o to, jaké má člověk občanství, ale jak se cítí.  

Jak často jezdíte do Rwandy?

Jednou za rok, za dva.

Do jaké míry přebíráte české zvyky? Udržujete si stále i ty rwandské?

To je namíchané. Z Rwandy jsem přijel už jako dospělý, takže minulost nelze vymazat. Primární kulturní zvyky budou vždycky na prvním místě. Co se týče českých zvyků, když mi něco nevadí nebo nepřekáží, tak to beru jako pozitivní. Jaké konkrétní máte na mysli?

Třeba na Velikonoce se tady chodí s pomlázkami a muži šlehají ženy.

To jsem ještě nedělal. To mi přijde zvláštní a docela vtipné (smích). Ale někomu to vyhovuje. Vánoce a Velikonoce jsou u nás pochopitelně také, ale mají více křesťanskou podobu. I tady chodím na velikonoční a vánoční mši. Řekl bych, že se v českých zvycích už docela orientuji (smích).

Připadaly vám nějaké české rituály zvláštní? Chyběly vám nějaké z Rwandy?

Rwanda je většinově křesťanská země a rituály tam nesmí chybět. V neděli se chodí do kostela a mnohdy to je pro Rwanďany jediná společenská událost. Známí a kamarádi stráví po bohoslužbě hodinu nebo dvě pohromadě. Mně přišlo jako nezvyk, že tady po mši do pěti minut nikde nikdo.

Máte dvě děti, vaše manželka je Slovenka. Vychováváte je ve středoevropském duchu, nebo jim předáváte i kulturu rwandskou?

Vychováváme Čechoslováky (smích). Asi by to bylo jiné, kdyby maminka byla z Rwandy. Ale děti se tu docela vyznají. Z nějakého důvodu tady starší syn mluví víc česky. Na Slovensku je to zase úplný Slovák. Plánovitě nad tím nepřemýšlíme. Vliv různých kultur na ně samozřejmě působí: bydlíme tady a žijeme českým společenským životem, zároveň navštěvujeme prarodiče na Slovensku a také se setkáváme se známými z Rwandy. Něco z toho děti mají. Nesnažíme se nic potlačovat ani nic prosazovat násilím. Zkusil jsem na ně mluvit rwandsky, ale moc to nešlo. Když jsme doma, bavíme se s manželkou česko-slovensky. Že bych na ně systematicky mluvil rwandsky, to se mi zatím nepodařilo.

Autor: Anna Kolibíková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!