Martin Štorkán: S Čínou o nás bez nás

Čínský prezident Si Ťin-pching

Čínský prezident Si Ťin-pching Zdroj: Reuters

Čínské vlajky na Evropské třídě
Prezident Miloš Zeman (v pozadí vlevo) s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem (v pozadí vpravo) přihlížejí 27. října v Pekingu podpisu smlouvy o výrobě seriálu Krteček a panda, kterou za českou stranu podepsala vnučka výtvarníka Zdeňka Milera Karolína Milerová (vlevo)
Čínský prezident Si Ťin-pching po příletu do Prahy
Čínský prezident Si Ťin-pching a jeho český protějšek Miloš Zeman
Prezident Miloš Zeman (vpravo) při setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem 27. října v Pekingu.
9
Fotogalerie

Vítání čínského prezidenta v Praze připomíná návštěvu Sovětského svazu. Vlajky, billboardy a slavnostní salva nám mladším mohou připomenout, jak směšně působili totalitní státníci. Dnes, když jsme respektovaná země, ale působí takové vítání ještě hloupěji.

Čínský prezident Si Ťin-pching přiletí v pondělí na ruzyňské letiště. „Smíšená česko čínská komora vzájemné spolupráce objednala 10 billboardů, na které umístila přivítání prezidenta Čínské lidové republiky v Česku. Je to asijská tradice a velmi podobnou kampaň bez zájmu médií nedávno připravily jihokorejské firmy a instituce pro svoji prezidentku,“ uvedl pro iDNES.cz Jaroslav Tvrdík, muž v pozadí boomu česko-čínských vztahů.

Ty jsou v poslední době na bodu varu. Díky lobbingu Jaroslava Tvrdíka - ano, také nechápu, jak se mu pokaždé podaří dostat se na výsluní - prochází Česko značnou čínománií. Zatímco fanoušci roztomilých medvídků panda jásají, my ostatní se hrozíme toho, kam až tahle spolupráce povede a jak rychle se může změnit z mánie na depresi.

Zatím je ale Hrad nadšený, Tvrdík si mne ruce a Zeman si připravuje uvítací řeč, v níž téměř jistě opět pronese něco ve smyslu „chci se od vás učit, jak stabilizovat společnost“ a pošlape tím lidská práva. Čínského prezidenta má navíc přivítat na Hradě slavnostní salva – a i když musím ocenit, že zkouška salvy se z úterý, kdy Brusel čelil teroristickým útokům, posunula o dva dny, i tak mi jako výraz podlézání nebetyčně vadí.

Čínské vlajky na Evropské tříděČínské vlajky na Evropské třídě|CTK

Ovšem ani to není nic proti zprávě, která se objevila ve středu ráno. Vyvěšení čínských vlajek, které kopírují cestu delegace z letiště na Pražský hrad, překročilo práh veškeré mé představivosti. Připadal jsem si, jako by Česká republika vítala Leonida Brežněva – a na Zemanův přátelský polibek se dívat vskutku nechci.

Kdyby současné vztahy Česka a Číny měla vystihnout alegorická socha, pak by vypadala jako krtek klečící před pandou. Je otázkou, zdali se a proč nestavíme do role podlézačů Čínské lidové republiky, namísto abychom jí byli strategickým partnerem. V Praze to zatím vypadá spíše na nepříliš sofistikovaný rektální alpinismus. V poměru velikostí obou emblematických zvířat jsme samozřejmě to menší, ale snad právě proto bychom měli stát s hlavou vztyčenou a na našem území (sic!) vítat Číňany s rovnou páteří. Zatím to spíše vypadá, že se snažíme, aby se tu delegace cítila jako doma v Číně, kde život lidí pevně ovládá nezpochybnitelná komunistická strana. O svobodě slova nebo ochraně lidských práv tam nemůže být vůbec řeč. A teď všichni pšt!, zavzpomínáme si na totalitu, ať se tu delegace cítí jako doma.

Nepamatuji si, že by se tak agilně v Praze vítal jiný strategický partner, nevzpomínám si na vlajky USA, Velké Británie nebo Belgie v ulicích – přitom ty poslední by v tomto týdnu měly viset na českých ulicích jako jediné jako projev solidarity s oběťmi úterních teroristických útoků. V novodobé české historii zkrátka neexistuje tato „vítačská“ tradice a byl bych nerad, kdybychom se znovu vraceli k „dejte mi do ruky mávátka a řekněte, jak volat sláva, já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat, mávat“, jak zpívá Jaromír Nohavica ve svém protestsongu s názvem Mávátka. Ostatně když loni americká armáda projížděla Českem, dočkala se naprosto spontánního přijetí a lidé vojáky vítali, aniž to někdo musel ošetřit plakáty nebo vlajkami.

Multikulti najednou nevadí?

Zlatou tečkou nad tím vším je vyvěšení billboardů s nápisem „Vítejte v České republice“. Plakáty jsou dvojjazyčné a v čínštině je sdělení lehce pozměněné na „Celá Česká republika vás vítá“. Připomíná mi to George Orwella a jeho Farmu zvířat, kde k přikázání „všechna zvířata jsou si rovna“ kdosi přes noc přidá dodatek „některá jsou si rovnější“. Někdo z nich i nás zkrátka udělá hlupáky. Já nikoho nevítám. Nevím, kdo Jaroslava Tvrdíka pověřil, aby za nás takovýmto způsobem mluvil, a dost pochybuji, že to vyplývá z jeho pozice předsedy Smíšené česko čínské komory vzájemné spolupráce. „Absolutně nechápu, kde Tvrdík mohl získat kompetenci pro znalost čínského prostředí. Pokud vím, on neumí snad ani anglicky. Jak si může získávat informace o Číně, když má elementární jazykový hendikep a nemá okolo sebe tým odborníků? Přitom pokud jede do Číny něco vyjednávat, tak je na místě prezentován jako zástupce české vlády,“ potvrdila mé obavy o Tvrdíkově kompetenci i záhadném vlivu sinoložka Olga Lomová v rozhovoru pro DVTV.

A ještě drobnost. Všimli jste si, že v souvislosti s Čínou najednou nacionalisté mlčí? Čína a globalizace v jejím pojetí českým vlastencům najednou nevadí, snad proto, že je pan prezident Zeman velkým čínofilem. Jako by čínský tygr neměl zuby a vlastně nám ze strany režimu, kde vládne jedna strana a své odpůrce odstraňuje způsobem, který bych velmi nerad zažil, nic nehrozilo.

Přesto musím všem organizátorům čínské návštěvy srdečně poděkovat. Bez nich bych si totiž nedokázal představit, jak v minulosti vypadalo vítání delegací Sovětského svazu. Je důležité si občas připomínat, jak bylo podobné chování směšné.

V současné době působí ještě hloupěji.