Zatím se snaží se zbytkem týmu šířit osvětu hlavně skrz videa, memy či rady na sociálních sítích, ale chystá se rozšířit akce projektu i do škol nebo do ulic.
Co přesně tě k založení přimělo?
Při studiu v Anglii mě zaujalo, že se zde v univerzitním prostředí mnohem více mluvilo o duševním zdraví, velký důraz se kladl na prevenci problémů, které jsou spojené s vysokoškolským studiem. Neustále nás upozorňovali, že škola má různé služby, na které se můžeme obrátit, pokud bychom zažívali psychické problémy. Často jsme měli na kampusu přednášky, workshopy či různé další aktivity spojené s psychohygienou a vzděláním v této oblasti. Měla jsem pocit, že studenti mezi sebou o těchto věcech mnohem více mluvili - vědělo se, že ten a ten kamarád trpí sociální fóbií nebo že spolužačka má někdy deprese. Různé destigmatizační aktivity od organizací jako třeba Student Minds, Time to Change nebo nadace Mind probíhají po celé zemi, měli reklamu dokonce i v televizi. A v neposlední řadě sama žiju s mírnou panickou poruchou, takže jsem tuto oblast řešila v osobní rovině. Všechny tyhle faktory dohromady mě vedly k tomu, že jsem chtěla vytvořit českou iniciativu, která by pomáhala prolamovat stigma okolo psychických onemocnění a upozorňovala by na celé spektrum duševního zdraví. To je totiž stejně různorodé jako u zdraví fyzického a každý na něm někde jsme. Navíc to pro mě byl příjemný způsob, jak přinést něco z mého zahraničního vzdělaní zpátky domů.
Takže jsi se zahraničními projekty inspirovala? Přebíráte jejich postupy?
Dost mě zaujala iniciativa Student Minds založená na Oxfordu a konkrétně jejich vedení nám dalo pár rad, ale žádné konkrétní postupy nepřebíráme. Řídíme se hlavně podle toho, jaké máme jako dobrovolnický tým možnosti.
Jak vypadá destigmatizační kampaň v Anglii? Můžeš ji porovnat s tou vaší?
Kampaně v Anglii jsou mnohem rozvinutější a trvají již několik let, navíc jsou celonárodní, takže mají mnohem větší dopad. Často jsou zaměřené na studenty. Připravují se tu různé programy, kurzy nebo třeba několikatýdenní workshopy o stravovacích poruchách nebo o pomoci kamarádovi, který duševní poruchou trpí, některé z nich přímo trénují studenty jako organizátory podobných akcí. Jsou tedy mnohem dál než cokoliv, co bych mohla a chtěla pořádat já v Česku. Na univerzitách navíc mnohdy funguje skvělé zázemí, kdokoliv může se svými potížemi zajít za trénovanými učiteli či studenty a neustále nás na tuto možnost upozorňují.
Jak jsou na tom Češi s informovaností o duševním zdraví?
Podle nedávné studie, která porovnávala stigma a diskriminaci psychicky nemocných mezi Českem a Anglií, je rozdíl dost veliký. Češi třeba spíše souhlasili s tím, že by se s někým přestali přátelit, kdyby zjistili, že má duševní onemocnění. Lidé o těchto problémech moc nevědí a snadno zaškatulkují všechny nemocné jako blázny nebo nebezpečné. Valná většina přitom nijak nebezpečná není, mnozí normálně studují, chodí do práce a fungují ve společnosti. Několik organizací u nás v této oblasti dělá kvalitní práci, je ovšem zaměřená hlavně na pomoc vážně nemocným. Když jsou omezené prostředky, dává smysl pomoct hlavně těm, co jsou na tom nejhůř. Naše kampaň by ovšem chtěla zlepšit informovanost i u těch, kteří můžou zažívat mírné či středně těžké potíže, a vlastně všech ostatních.
Zatím jsem vás našla na Facebooku, Instagramu a YouTube. Hodláte se rozšířit na další sociální sítě nebo i úplně mimo virtuální svět?
Uvažujeme o Twitteru a vytváříme stránku na Tumbleru. Pracujeme na plakátech, které chceme posílat do škol, otestovali jsme zkušební workshop na jedné studentské akci. Rádi bychom taky vyzkoušeli osvětu přímo v ulicích – třeba skrz rozdávání letáčků a balónků - podle našeho balónku v logu. Nicméně sociální sítě jsme viděli jako platformu, kde můžeme i jako dobrovolnická kampaň získat rychle vliv. Zatím máme velmi dobrou zpětnou vazbu jak od samotných uživatelů sociálních sítí, tak od organizací, které naši aktivitu hodnotí - pravidelně se ptáme na názor odborníků. Teď navíc zahajujeme spolupráci se sponzory, takže získáme lepší technologie, například mikrofony.
Jak vypadal zkušební workshop?
Organizace „Pre Středoškolákov“ nás pozvala na vzdělávací akci do Bratislavy. Měli jsme tam základní přednášku o kampani a statistikách a faktech ohledně duševního zdraví v Česku a na Slovensku. Snažili jsme se studenty povzbudit, aby se nebáli vyhledat v případě problémů pomoc a radili jsme jim, jak se o sebe v této oblasti lépe starat.
Je tedy situace na Slovensku podobná jako u nás?
Nevím o datech, která by tohle srovnávala, ale na táboře s československými studenty jsme rozdávali dotazníky a výsledky byly přibližně stejné, takže předpokládám, že situace na Slovensku se od naší příliš neliší. Diskriminace duševně nemocných je celosvětovým problémem a zdravotní systémy neposkytují zdaleka tolik pomoci, kolik by měly. Přestože existují efektivní způsoby léčby, vlády ani pojišťovny se na tento problém nezaměřují. Je to zvláštní, přitom jsme se za posledních sto let v ostatních ohledech tolik posunuli. Doufám, že se to během následujících dvaceti, třiceti let změní, už i Světová zdravotnická organizace to stanovila jako jednu ze svých priorit.
Takže Anglie je jen jedním z mála dobrých příkladů?
Vypadá to tak, hodně zemí se reformou v Anglii inspiruje. Mají tam dobře změřená data, sama vláda doporučuje, jaké služby v případě problémů využívat. U nás si lidé nejsou jistí, co mají dělat. Tam existují jednotná pravidla založená na důkazech.
S jakými odborníky konkrétně spolupracujete?
Pravidelně komunikujeme s odborníky z Národního ústavu duševního zdraví, ze spolku Péče o duševní zdraví a z center Anabell a Ledovec. Dále naše materiály také posuzuje psychoterapeutka a profesor z Lékařské fakulty UK. Scénáře videí navíc posíláme skupince středoškoláků, kteří posuzují jejich srozumitelnost.
Máte cílovou skupinu?
Původně jsme se chtěli zaměřit jen na studenty středních a vysokých škol, nicméně na sociálních sítích nás právě sledují různé věkové skupiny a mladších studentů tam moc není. Workshopy budeme upravovat tak, aby byly vhodné pro danou cílovou skupinu, ale jinak nám samozřejmě nevadí, když se naše materiály rozšíří po celé společnosti.
Jak si představuješ dopad kampaně?
Nejraději bych měla možnost ho lépe změřit, jelikož se teď vlastně těžko posuzuje, jaký má naše činnost vliv. Zmíněná kampaň Time to Change, která probíhá v Anglii, byla vytvořená jako studie, u které se průběžně hodnotily její výsledky. Bohužel jako tým dobrovolnic nemáme možnost něco takového zorganizovat, ale o naši kampaň se zajímá Národní ústav duševního zdraví, se kterým bychom v budoucnu mohli spolupracovat třeba právě na takové studii. Udělá nám samozřejmě radost, když nás na sociálních sítích bude sledovat hodně lidí a když se naše materiály budou sdílet. Dá nám to pocit, že měníme pohled na duševní zdraví a zlepšujeme informovanost.
