Před rokem si dal úkol - každý měsíc podniknout jeden, klidně i velmi krátký, dobrodružný výlet. A od té doby se neustále poohlížel po cestě, kterou by mohl v Nizozemí a jeho okolí podniknout.
„Náhodou se mi dostal do ruky článek o nejvýchodnějším bodu Nizozemska na severovýchodě země a nejzápadnějším místu, které se dá najít na jihozápadě. A hned mi bylo jasné, kudy moje následující kilometry povedou. Potom už stačilo jenom vymyslet, jak je zdolat. Chůzí by to celé trvalo moc dlouho, na kole bych to zase prosvištěl moc rychle. Potom mě napadly kolečkové brusle. A bylo rozhodnuto. Na bruslích jsem nestál od dětství, tak jsem to bral i jako skvělou příležitost oprášit zapomenuté dovednosti.“
Pochybnosti o tom, jestli je čtyři sta padesáti kilometrová cesta na začátku února dobrým nápadem, se objevily, až když pár dní před startem začal padat sníh. Sněžit však naštěstí brzy přestalo a chladné počasí začal brát Erwin po pár kilometrech jako výhodu. „Přes den se teplota pohybovala kolem tří stupňů, což se pro bruslení s patnácti kilogramovým batohem na zádech ukázalo jako ideální teplota. Vůbec si nedokážu představit, že bych cestu podnikl teď, v těchto letních vedrech.“
I když většinu nocí jeho stan pokrývala námraza, dobrý spacák, bivakovací pytel a jedna deka pro klidný spánek obvykle postačily. Jediný problém, které zimní počasí přineslo, bylo brzké stmívání. „V pět hodin už byla tma, takže po čtvrté hodině jsem si musel začít vyhlížet místo pro stanování. Párkrát jsem zkusil, tedy spíš byl donucen, jet i potmě, ale výmoly a hrboly na cestě z toho neudělaly dvakrát hezkou zkušenost.“
„Nejnáročnější byly první dva dny, to jsem si opravdu myslel, že to nezvládnu. Bylo těžké rozbruslit se po tolika letech, k tomu s patnácti kily na zádech. Brusle jsem měl o dost větší, takže už po pár kilometrech se objevily puchýře. Aby toho nebylo málo - hned první den mě po jednom pádu začal ukrutně bolet loket. Druhý den jsem ho nemohl ohýbat, takže bylo dost těžké se dostat ze spacáku, najíst se…- no všechno bylo o dost těžší. To jsem si říkal, proč nejet domů? Když chytnu autobus - budu za půlhodinky doma. Ale nakonec naštěstí vyhrála vůle dokončit celou cestu. Nechtěl jsem se vrátit s pocitem, že jsem neuspěl a navíc přišel o skvělé zážitky. A tak jsem jel dál a dál a ani jsem se nenadál a měl jsem ujeto sto kilometrů.“
Během dvou týdnů na bruslích měl spoustu času k přemýšlení a hlavou se mu toho honilo opravdu mnoho. „Těsně před odjezdem se mi rozpadl tříletý vztah, takže většina myšlenek se ubírala tímto směrem. Cestu jsem využil i k natáčení filmu zpracovávajícího tématiku dobrodružství, takže v hlavě jsem měl hodně otázek s tímto souvisejících. Proč někteří lidé prochází nehostinnou pouští, zlézají hory, jedou tisíce kilometrů na kole, proč vlastně opouštějí teplo svých domovů a mění je jen za tenkou plachtu stanu? Proč se vydávají nevyšlapanou cestou?“
Film, který vznikl nejen z materiálů natočených na této cestě, pojmenoval Erwin “Why we get out“. Premiéru měl na začátku června v Groningenu, k vidění bude i na řadě festivalů outdoorových filmů a na konci léta bude volně přístupný na internetu.
Když šestnáctého února spatřil hraniční značku hlásající “België”, bylo to pro něj velké vítězství. I přesto, že v místě nebylo nic kromě jedné malé restaurace a rušné cesty, pro něj to byl cíl velkých rozměrů. „Když jsem uviděl, tolik očekávanou značku, nemohl jsem být šťastnější. Udělal jsem pár fotek, natočil pár záběrů pro film a šel jsem, tentokrát už jsem opravdu pouze šel, nejel, si najít místo na spaní.“
Přejezd Nizozemskem na bruslích není Erwinovým prvním cestovatelským zážitkem. Když byl v roce 2013 v Budapešti, namísto aby si koupil zpáteční letenku, utratil peníze za kolo z druhé ruky a 2000 kilometrů dlouhou cestu zdolal na něm. Během šestidenní cesty přespával na ekofarmách, kde výměnou za práci dostal jídlo a střechu nad hlavou.
Šest dní trvala i další z řady jeho dobrodružných cest, na kterou vyrazil se svým kamarádem Henk van Dillenem. Věci sbalili do malého vozíčku a táhnouce jej se vydali vstříc Nizozemskému pobřeží.
Na konci července vyjede dobrodruh vstříct další cestě. Tentokrát se pokusí dojet na kole z Maastrichtu pod Mont Blanc a zase zpátky. Avšak je rozhodnutý vyjet bez mapy či GPS, a tak jak sám říká, zatím neví, kam nakonec vlastně dojede.
Pokud Vás zajímá, jestli Erwin přece jenom uvidí Mont Blanc, můžete jeho další kilometry sledovat na facebooku či jeho blogu.
