Ortorexie – v příliš zdravém těle nemocný duch
Jíte zdravě? Bez konzervantů, bez přidaného cukru, bio, lokálně, superfoods. Výčet může být opravdu dlouhý. Kdyby člověk měl zahrnout všechna měřítka zdravých potravin, moc by mu toho na talíři nezbylo, a navíc by se z toho musel zbláznit. Vlastně to není zas tak nereálný scénář. Onemocnění zvané ortorexie, které se v západních společnostech objevuje stále častěji, si svou důležitost stále zcela nevydobylo.
Orthorexia nervosa je formou poruchy příjmu potravy, pro kterou je charakteristická posedlost zdravým jídlem. Ortoretici jsou přehnaně fixovaní na zdravou stravu, která by měla být co nejkvalitnější a nejpřirozenější, přičemž ani tolik nezáleží na kvantitě snězeného jídla. To má za následek postupné vynechávání celých skupin potravy jako například maso, cukr, mouka, mléčné výrobky, průmyslově zpracované produkty a podobně. Zkrátka důležitější roli hraje to, co takoví jedinci nejedí, než to, co jedí. Vyhýbání se určitým druhům stravy vede k omezování se v takové míře, že ortoretici jedí kupříkladu jen ovoce a zeleninu v syrové formě nebo ořechy.
To ovšem může představovat určité nebezpečí, jelikož tělo nemá dostatečné zastoupení všech živin, vitamínů či aminokyselin. Na rozdíl od anorexie, jejíž oběti se soustředí na úbytek hmotnosti, se vyznavači ortorexie upínají na jakost potravin ve svém jídelníčku. Nižší číslo na váze je jedním z doprovodných efektů, ovšem hubnutí není hlavní motivací. Mezi závažnější dopady patří podvýživa, jejíž známky se promítají v padání vlasů, kožních problémech a u žen ve ztrátě menstruace.
S tím bojovala i Američanka Kristie Rutzel, která se obsesivně zaměřila na zdravé jídlo, kvůli čemuž její tělo, paradoxně, strádalo. Dostala se na polovinu své původní váhy, což bylo přibližně 30 kilogramů, které pro dospělou ženu představovaly vážné riziko. Při následné léčbě se podtrhl rozdíl mezi anorexií a ortorexií – žena se nebála přibírání, ale toho, že sní něco nezdravého. Ortorexie se vyznačuje také psychickými problémy, nadměrným znepokojením, stresem nebo strachem spojeným s jídlem, které je v očích ortoretiků považováno za špatné. Při nedodržení jídelníčku totiž přicházejí pocity viny, úzkosti a deprese. Tito lidé věří, že se pomocí svého životního stylu dostanou k nějaké vyšší formě zdraví. Takový životní styl, který je dosažitelný maximální striktností v pravidlech stravování, se pak stane závislostí sám o sobě.
Na zdraví!
Ortorexie přichází plíživě a prvotní myšlenky nejsou nijak dramatické – jíst zdravě a být zdravý. Je důležité zmínit, že zdravá strava a celkově zdravý životní styl nutně neznamenají, že jedinci, ve většině případech ženy, trpí ortorexií. Porucha příjmu potravy se objevuje až když se stravování dostane do extrémních poloh, když se životní styl stane bičem. Pokud mají lidé rádi zeleninu a cítí se po ní dobře, neznamená to, že mají mentální problém. Ten přichází až s tím, když se z radosti stane manická obsese a ve vztahu se zdravou stravou se stane dominantním salát, který je na talíři. „Řada lidí to může vidět pouze jako směr ve stravování – zaměření na „zdravou“ stravu. Na tom nic špatného není,“ tvrdí Marie Novotná, tisková mluvčí kontaktního centra Anabell, které v Česku pomáhá dostat se z poruch příjmu potravy. „Problém nastává, pokud klient ve svém veškerém volném čase hledá „zdravé“ recepty, během nákupů čte několik hodin etikety na potravinách, má panický strach, když mu někdo jiný připraví jídlo a on neví z jakých surovin je jídlo uvařeno,“ dodává.
Jak je tedy možné rozeznat člověka potýkajícího se s ortorexií od někoho, kdo je pouze nadšenec zdravého životního stylu a bez psychických obtíží? Na to se pokusil odpovědět Steven Bratman, americký lékař, který si sám touto nemocí prošel. Vytvořil sérii otázek, díky kterým je možné teoreticky oddělit ortoretika od zdravého jedince. Otázky zjišťují například aspekty, jestli se zabýváte otázkou jídla více než jinými oblastmi vašeho života, či zdali se odvíjí vaše štěstí a radost výhradně od toho, co sníte. Bratman také na konci minulého století napsal knihu Health Food Junkies, která jako první poruchu popisuje a hledá možná řešení, jak se z poruchy vymanit.
Podle jeho slov ortorexie ustane samovolně po tom, co si jedinec urovná hodnoty a uvědomí si, že jeho přehnané nároky na životní styl nejsou jeho předností, ale posedlostí. V českých poměrech se v prvé řadě vsází hlavně na individuální přístup, jak popisuje Marie Novotná z centra Anabell. „Klientova terapie spočívá v tom, že se jak s nutričním terapeutem, tak s psychoterapeutem učí přidávat do jídelníčku, a hlavně jíst potraviny, ze kterých má strach,“ vysvětluje Novotná.
Jídlo, respektive stolování, je aktivita, při které se lidé potkávají a diskutují, svým způsobem představuje společenské lepidlo. Ortoretici kvůli svému nastavení o tyto vazby přichází, vzhledem k velice omezenému množství restaurací nebo míst, kde by si jídlo mohli dát. Sníst něco tepelně upraveného je pro ně stejné, jako užití tvrdé drogy pro běžného člověka. Na tuto spojitost poukazuje Rowan Deacon ve svém dokumentu z roku 2008 s identickým názvem jako Bratmanova kniha, Health Food Junkies.
Jedním z účastníků je, mimo jiné, i matka tří dětí žijící tímto rigidním životním stylem. Své syny učí doma, aby ve škole nesnědli něco zakázaného. Vzhledem k tomu, že její děti nechodí do školy, pozbývají možnost najít si kamarády. Jak ve snímku jeden z chlapců tvrdí, právě kamarádi jsou to, co mu chybí ve spojitosti s domácí výukou. A to vše kvůli upjatému pohledu na jídlo. V dokumentu také vystupuje Suki, které, jak sama uvádí, občas schází být normální, dát si cappuccino nebo mít nějaký sociální život. To, jak se stravuje, ji ovlivňuje natolik, že ani nemá přítele. „Nemohla bych si vyjít s někým, kdo jí hamburgery a pije pivo, protože by mi smrděl. Na kůži je vidět a je z ní i cítit, když lidé takhle jedí,“ líčí v dokumentu mladá žena.
I přes to, že se nemoc léčí a je přiřazována po boku poruchám příjmu potravy, své místo v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch ještě oficiálně nezískala. I to může být důvod, proč se do povědomí ještě nezapsala tak markantně jako třeba anorexie či bulimie. Autorka knihy Ortorexie – posedlost zdravou stravou, dietoložka Renee McGregor, ve své knize nabádá k rovnováze. Ta má na jedné straně zdravou, pestrou a vyváženou stravu a na straně druhé i něco nezdravého, z čeho máme radost. Umět si jídlo užívat a zároveň používat selský rozum. Stresovat se kvůli čemukoliv, v tomto případě kvůli jídlu, je záběr na psychiku. A pokud chceme být zdraví, musíme zkrátka myslet nejen na tělo, ale i na duši.
