TMBK neboli Tomáš Břínek je designér, umělec a hudebník. Proslavil se především kolážemi, které parodují veškeré současné dění a témata, o kterých se mluví. Nebere moc věcí vážně a dělá si srandu z mnohého a mnohých.
Když jsem se TMBK ozval, že bych s ním chtěl udělat rozhovor, napsal mi, že klidně, ale že je to s ním naživo dost těžké a ať počítám s tím, že rozhovor budeme asi dodělávat ještě přes internet. Měl naprostou pravdu. S Tomášem se dobře povídá, je zábavný, přátelský. Ovšem rozhovor s ním je oříšek. Na jakoukoliv otázku odpovídá hospodským povídáním nebo třeba jednou neúplnou větou či jedním slovem. Po tří a půl hodinách záznamu rozhovoru bylo použitelných a přepsatelných dvacet minut. Dokončovali jsme ho tedy přes internet. Skládali jsme vlastně koláž, která je pro tvorbu TMBK tak příznačná. Následující řádky reflektují umělce. Je to živé, nebere se to moc vážně a někdy je to až příliš chaotické… ostatně stejně jako Tomášovo umění.
Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?
A v jakým roce myslíš?
Tak okolo patnácti. Jednoduše když ses rozhodoval, čím budeš.
V patnácti, vole, jsem nebyl malej ale. V patnácti jsem ještě vůbec nevěděl. Studoval jsem nějakou „fotku“ a vůbec jsem nechtěl fotit nic. A čím jsem chtěl bejt? Jo, tyvole, vidíš to. Já jsem byl vlastně muzikant. Byl jsem manažer punkový kapely.
V patnácti jsi byl manažer punkový kapely?
Nebo možná v osmnácti? Necháme to v patnácti… to zní dobře.
Takže jako střední jsi studoval „fotku“. Tady v Praze?
No, úplně nejvíc shit soukromou školu na světě. Udělal jsem strašně těžký talentový zkoušky a zařadil jsem se mezi umělce.
To jsi dodělal někdy v osmnácti, ale co potom?
To ne, to jsem dodělal někdy v dvaceti šesti. Začal jsem v šestnácti a dodělal jsem ji, když mi bylo dvacet šest. Pak mě přijali na jazykovku. (smích dlouhý asi minutu) Tam to měli nastavený tak, že tam musíš mít nějakou docházku, a když ji nemáš, tak ztrácíš status toho studenta. Tak jsem ho ztratil asi po měsíci a půl (smích). A pak už jsem tam nechodil.
A od té doby co?
Pak FAMU. No asi lhát nemůžu, co?
Klidně.
No tak jsem studoval FAMU, pak jsem tam chvilku ještě učil a pak jsem šel zase dál.
Dobře, ale mezi tím jsi musel něco dělat, ne?
To jsem se pokoušel pracovat, ale ne moc úspěšně. Dělal jsem toho manažera punkový kapele v 18 nebo 19 a pokoušel jsem se hrát i sám, což mi moc nešlo. V totálně špičkový kapele. (smích) Ta kapela, to ti musím říct, se jmenovala Mind the Gap a byla to úplně děsná sračka. Jedinej, kdo tam uměl hrát, byl syn Oty Gebauera, ten hrál na saxofon. To byl jedinej člověk, kterej uměl něco zahrát.
A po jazykovce jsi dělal co?
Co jsem prováděl? Zkoušel jsem dělat messengra. To už jsem měl vlastní auto, kluci. (smích) To bylo hrozně vtipný, protože jsem dostal vysílačku a první kšeft, co mi zavolali, že musím do Pankráce do věznice něco odvézt, nějaký papíry. To bylo dobrý v tom, že jsem tam přijel a… no to je vlastně jedno, prostě to bylo vtipný. Pak jsem to dělal asi ještě tejden, ale najednou jsem se na to vysral, protože na tebe pořád křičej z vysílačky. A pak jsem začal fotit.
Takže jsi konečně dělal to, co jsi začal studovat v 16?
Pak mě to nějak začalo zajímat. Na tý škole mě to vůbec nebavilo. Pořídil jsem si foťák a začal jsem fotit.
Když jsem si tě před rozhovorem prohledával na Google, tak na mě vyskočila fotka Haliny Pawlowské a pod tím fotograf: Tomáš Břínek. Bizár.
Ona je moje tchýně, takže to zas takovej bizár není… vlastně je.
Je Halina dobrá babička?
Ona není moje babička, je to moje tchýně, achjo.
Ale tak vaří dobře, vždyť měla pořad v televizi o vaření, ne?
Jasně, vaří dobře. U nás v baráku se natáčel ten pořad o vaření. Tu kuchyň postavili v pokoji a po natáčení si ji odvezli. Právě jsme tam s klukama ze STAY ZMRD chtěli natočit jeden díl o vaření. Pak jsme se k tomu ale nedostali, protože se Halina vrátila dřív z chaty. (smích)
Jak to dopadlo s tvojí hudební kariérou?
Hele, já jsem pak začal hrát v jiný kapele, nechal jsem Mind the Gap. Tam to bylo od začátku daný, že je to špatný. Jednou si nás třeba pozvali na nějakej festival do Týnce. Tak jsme tam dojeli, přišel organizátor a říká: „Tyvole, to je super, že jste tady, a dejte si pivo, hulení, ryby, co tu grilujeme.“ Tak jsme začli hodovat, ale pak jsme si všichni dali tripa, což dopadlo tak, že šli samozřejmě všichni do prdele. Saxofonista se zavřel do stanu na šest hodin a četl si knížku. (Tomášovi najednou přijde SMS od Richarda Krajča).
Co napsal Richard Krajčo?
Že dělá něco s nějakou postelí, že jestli ji dobře nabarvil nebo co.
Takže vy s Richardem Krajčem normálně komunikujete?
Ne, nekomunikujeme. Pravda je taková, že jsem si uložil manželku jako Richard Krajčo. Kvůli nějakýmu vtipu, ale už jsem to nechal. To je dobrý, když ti o půlnoci volá Richard Krajčo, že máš jít okamžitě domů.
A Richard Krajčo tě tedy hodně štve?
Mě obecně nikdo z těch lidí, o kterých dělám koláže, neštve. S tou knihou Můj Kemp si za to mohl trochu sám, asi mu ruply nervy.
Můj Kemp začal tak, že jsem dělal výstavu tady kousek v nějakým baru. Celý to mělo být na Krajča, jenže jsem se na to samozřejmě vysral, tak jsem všechno musel udělat za dva dny. Pak jsem udělal tu knížku, do které mě dostrkal kamarád Kornout, furt opakoval, že by bylo super mít Můj kemp fyzicky a ne jen na té koláži. Takže jsme vyrobili knihu Můj kemp a to jsme tam rozdávali.
Jenže ten večírek dopadl strašně. První průser byl u mě, protože já jsem se tam ožral a sjel a zpěvákovi z kapely Ukradený ovoce (dnes jen Ovoce) jsem vzal iPhone a hodil jsem ho do mixéru a pustil jsem ho.
Ale hlavně druhej den na pražském Majálesu se všichni v backstage fotili s těma knihama a někdo to dal na facebook, což spustilo takovou mediální válku. (pouští video z extra.cz, kde je reportáž o knize Můj Kemp)
Tak to by byl Krajčo. A jak je to s Třeštíkovými?
Opět musím poukázat na to, že proti nim osobně nic nemám, jen se trefuji do jejich způsobu komunikace na sociálních sítích, kterej si o to prostě říká. Ale teď jsem zaslechl od tchýně, že jí Radka říkala, že jsem prej strůjce toho kyberšikanového hnutí.
Ale tak ono to tak působí, že do nich opravdu jedeš. Spousta lidí si to jako kyberšikanu z tvé strany může vyložit.
Je to blbost, nedělám to s tím, abych někomu ublížil, a ani u toho nejsem sprostej, má to jen pobavit.
Je vyloženě něco, co tě fakt štve, a proto na to děláš ty koláže?
Hele, asi fakt spíš ne.
Ale něco tě štvát musí přece. Co třeba Zeman, Ovčáček, Babiš?
Tak jasně, ale to jsou asi ko*oti. Upřímně si myslím, že Zeman a Ovčáček je minimum, co by mělo lidi srát. Tady se řeší, kdy kde řekl kunda, a přitom je tu miliarda jiných lidí, který by měli lidi řešit a nosit kvůli nim na Národní třídu červené kartičky. Mimochodem, chceš znát zajímavost? Zeman i já máme úplně stejnou jizvu na stejným místě, takže jsme spolu propojený jako Harry s Voldemortem. Ale okolnosti si nechám pro sebe.
Takže témata si vybíráš podle toho, o čem se zrovna mluví.
No jasně. Prostě aby to mělo pozornost. Rozhodně nechci nikomu ublížit, prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví.
A co Pasta Oner, ten tě taky neštve?
Taky ne. Některý věci se mi od něj líbí. Jenom mi přijde vtipný, že si na sociální síti dokáže napsat status na 1000 znaků o tom, jak je nejlepší. Tak se toho chytím no.
Připadá ti, že jsi komerční?
Včera jsem měl například k večeři dva kešu oříšky, takže zatím asi nejsem komerční.
A za kolik si někdo může koupit tvoje věci?
To je individuální, když někdo bude chtít plátno, tak mi stačí napsat zprávu.
Ty ses nedávnou spojil s Jakubem Horákem a vstoupil jsi do hnutí Nevim. Jak to začalo?
Jo, oslovil mě Martin Jaroš, jestli bych nechtěl vymyslet nějakou spolupráci, a jelikož teď bydlí v Kataru, tak mě odkázal na schůzku s Jakubem Horákem. Jakub mi hnutí vysvětlil a řekl mi, že si můžu dělat, cokoliv chci. Což mi bylo dost sympatický. A to je naše spolupráce. Takže doufám, že budu na kandidátce s Pastou Onerem, kterej tam působí taky.
Jak se srovnáváš s tím, když někdo vezme tvojí práci a uveřejní ji na svojí facebookové stránce, dá si tam svoje logo, ale třeba taky zapomene to tvoje odstranit. Neštve tě tohle vykrádání?
Hele, mně je to úplně u prdele, ale zase mám o čem psát statusy.
Kolik času denně strávíš nad kolážemi?
Asi deset hodin denně. Taky se doma vždycky hádám s manželkou, že bych se měl věnovat rodině. Občas třeba řeknu, že jdu se psem, zalezu si do sklepa a tam pracuju nebo si například vymyslím nějakou pracovní schůzku. (smích)
Máš nějaký záložní plán? TMBK jednou skončí…
Tak půjdu dělat normální občanskou práci, třeba zloděje. Samozřejmě to jednou skončí, já si myslím, že je to otázka roku, možná dřív. Přijdou lidi, který to budou dělat líp. Ale teď jsem čerstvě začal fungovat v Extra media (g.cz, onetv.cz, extra.cz pozn. autora). Tak uvidíme, jak to bude fungovat, zatím si můžu vesele dělat dál, co chci a o kom chci, což je pro mě podstatný.
A jaký jsi táta?
To se zeptej Huga.
Kdo vybral jméno Hugo?
Tři dny po porodu nám říkali, že je docela blbý, že ještě to dítě nemá jméno, že už bychom mu ho mohli dát. No a já z nějaký stupidity, nevím, jak mě to napadlo, jsem si pořídil zakrslého králíka. To bylo ještě před tím, než jsem poznal Natálku. Ten králík se jmenoval Hugo. Takže Hugo se jmenuje po zakrslém králíkovi.
Jaký máš na Huga vliv?
Dobrej. Teď jsem ho třeba vzal na zvukovou zkoušku své kapely před koncertem. Tak Hugo říkal, že je to strašná sračka, že ho z toho bolej uši. A poslouchá Red Hot Chili Peppers.
Kolik ti je?
Dost.
Cítíš se mladší, než jsi?
To asi ne. Naopak starší. Mám strašný kocoviny a tři dny potom nemůžu nic.
Jak jsi začal s kolážemi?
Já jsem začal dělat koláže v pátý třídě základní školy. Kreslil jsem vtipy a posílal jsem je po spolužácích. Vtipný je, že jeden můj spolužák, Petr Schwarzbach, si všechny ty věci schovával. Dokonce i ty, co zabavila třídní a roztrhala. Vytáhl je z koše a slepil. Takže pak k mému velkému překvapení, když jsme se u něj sešli na víno s hulením, to všechno vytáhl. Obří desky plný těch vtipů.
Potom jsem si pořídil první digitální foťák. Tehdy strašně drahá obří sračka, co měla rozlišení asi 640x400 v high resolution. Takže jsem fotil a dělal k tomu primitivní bubliny v malování a sem tam i něco někam přidal. První digitální koláže na světě samozřejmě. Bohužel v roce 1976 nebyla ještě po ruce žádná sociální síť, takže jsem to jen ukazoval kámošům a bráchovi.
Co plánuješ na další výstavu?
Zase se tam opiju. A navíc tentokrát plánuju plastický věci ze skla a plastu.
