Reportáž s muži na rodičovské: Doporučil bych to všem | E15.cz

Reportáž s muži na rodičovské: Doporučil bych to všem

Tereza Butková

Bývalá ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová se v roce 2015 ptala, jak můžeme do péče o děti do tří let více zapojit i otce. O tom, že je potřeba reformovat dosavadní model, při kterém zůstává v drtivé většině doma na rodičovské žena, která tím ztrácí na soběstačnosti a pracovním potenciálu, zatímco muž vydělává peníze a s dítětem se téměř nevidí, se vede debata už léta.

Počínaje únorem letošního roku stát konečně nabídl čerstvým otcům legální možnost, jak se svým potomkem strávit vzácné první týdny života, aniž by si kvůli tomu museli brát vlastní dovolenou nebo neplacené volno. Otcovská dovolená ovšem platí jen pro kritické šestinedělí, navíc v maximální délce sedmi dní. Co když si ale muž přeje s dítětem zůstat déle než jen týden? A jaké to vůbec je, být mužem na rodičovské?

„Vždycky jsem stál o to být s dětmi, když jsou malé,” začíná svůj příběh Filip Pýcha. Skypový rozhovor nám na chvíli přeruší malá Karolínka, chce si společně kreslit. S dětmi strávil na rodičovské celkem šest let, první rok u každého ze tří dětí strávila doma vždy manželka, další dva potom on. „Se ženou jsme v té době oba střídali zaměstnání, což rozhodování docela usnadnilo. Nikdy jsem navíc nebyl zatížen těmi stereotypními představami o mužské a ženské práci, vyrůstal jsem jen s maminkou, která uměla uvařit i rozebrat potrubí v koupelně,“ vysvětluje svou situaci. Nevšední rozhodnutí působí z jeho vyprávění přirozeně, jako by nešlo o nic zvláštního. Třebaže, jak sám dodává, to bylo ještě v době, kdy musel do dotazníku kvůli rodičovské na úřadě vyplňovat kolonku ‚rozená’.

Ačkoliv mužům z obecného hlediska nic nebrání jít na rodičovskou, stále jde o velmi vzácný jev. Zůstat doma se totiž v České republice rozhodnou každý rok jen dvě procenta otců. A i když číslo z dlouhodobého hlediska stoupá, rozdíl v poměru žen a mužů je stále propastný. Jak ovšem upozornil týdeník The Economist, čas, který otcové stráví se svými dětmi doma, má podle mnoha výzkumů pozitivní vliv nejen na vyšší participaci otců v dělení domácích povinností, ale také na samotný vývoj dítěte a na snižování nerovnosti žen a mužů na pracovním trhu. Zpráva Evropské platformy pro investice do dětí (EPIC) v tomto ohledu identifikovala hned několik příčin, které otce v Evropě od odchodu na rodičovskou demotivují. Patří mezi ně samozřejmě otázka udržení rodinného rozpočtu, (ne)flexibilita zaměstnavatele a také kulturní normy a zažité vzorce výchovy dětí, v nichž maminky zůstávají doma a tatínkové chodí do práce. Ne naopak.

Žít to, čemu člověk věří

Důvodů, pro které se finálně oněch pět tisíc mužů v Česku rozhodne na rodičovskou opravdu odejít, je přirozeně celá řada a svou roli hraje jistě i dílo náhody. To přiznává i Adam Šenk, mladý programátor, jenž s dcerou strávil na plno doma necelý rok a nyní se v péči se ženou střídá. O tom, že by sám na rodičovskou šel, sice před tím uvažoval a samotné téma mu nebylo nikdy vzdálené, že by se však s dcerou ocitl sám pět dní v kuse hned od prvního týdne, s tím nepočítal. Původně měli totiž v plánu se u dcery střídat, ale to se ukázalo jako příliš komplikované. „Když žena měla tu příležitost a mohla pracovat a peníze jsme v té době vydělávali přibližně stejné, vyvrbilo se to jako logické.” První měsíce sice Adam musel dojíždět za ženou po Praze, aby dceru nakojila, později byl ale s dítětem úplně soběstačný. „Byl jsem za to fakt rád. Člověk mohl žít to, čemu opravdu věří, protože není žádný důvod, proč by nemohl být doma s dítětem muž,” popisuje své pocity.

Adam Šenk s dcerouAdam Šenk s dcerouAutor: Osobní archiv

Jak z dalších rozhovorů vyplývá, pracovní a finanční podmínky nebyly pro zpovídané otce na rodičovské zdaleka tak důležité, jak se na první pohled může zdát. Jako primární motivaci všichni zmiňují lásku k dětem, vůli trávit s nimi více času než jen večery po práci, ale také ideové přesvědčení. „Předně jsem si chtěl děti v tom věku užít. Taky jsem ale nechtěl nechat ženu zabřednout do té stereotypní situace, kdy se stará o děti doma, zatímco muž buduje kariéru,” vysvětluje za všechny Jan Kratochvíl. Sám strávil doma se synem víc jak rok a o mladší dceru pečuje tři dny v týdnu.

Podle Tomáše Hrudy, jednoho ze zakladatelů projektu Education republic, jenž také strávil rok a půl se synem na rodičovské, je současné nastavení společnosti v zásadě nepřirozené. „Zatímco dříve se o děti matky staraly ve skupině, dnes jsou společenské jednotky fragmentarizované natolik, že by dříve nepřežily. Žena žije zavřená s dítětem v paneláku a snaží se všechno zvládat, nevyspalá, vyčerpaná. Takový systém má ale na jedince velmi negativní důsledky.” Rodičovskou dovolenou proto považuje za ideální příležitost se zastavit a srovnat si priority.

Výměna tradičních rolí nakonec neznamená jen to, že se ženy mohou dříve a snáze vrátit k práci. Přináší do vztahu také větší svobodu a důvěru. „Věřím tomu, že třeba v jiných domácnostech, kde ženy zůstávají s dětmi celou dobu, můžou mít samy strach nechat děti s tatínky samotné, protože nevěří, že je budou umět přebalit, nakrmit. V našem případě tohle neexistovalo, mohli jsme si důvěřovat, vycházet vstříc,” dodává Filip Pýcha.

Přirozenost, s jakou oslovení muži mluví o potřebě vzájemné pomoci s dítětem, potvrzují i slova Veroniky Šprincové z Fora 50 %, organizace zabývající se rovností žen a mužů. „Otcové, kteří zůstali na rodičovské, jsou prokazatelně aktivnější v péči a výchově potomků, a to i dlouhodobě po ukončení rodičovské. A naopak děti, na jejichž péči se v raném dětství otcové podíleli, samy přejímají vyrovnanější dělbu povinností ve svých rodinách.”

Být mužem na rodičovský je cool

A jaké byly reakce okolí na to, že doma zůstává tatínek a maminka jde do práce? Překvapivě pozitivní. Ačkoliv podle Veroniky Šprincové panují v české společnosti stále velké předsudky a nepochopení, které muže od rodičovské odrazují, ti, kteří už se pro ni rozhodli, si na negativní odezvy moc nestěžují. Lidé jsou prý spíše překvapení, když to vidí. Občas se sice najdou nějaké skeptické hlasy, zejména ze strany starší generace, obdivu a uznání je ale mnohem víc. Někteří se dokonce stali inspirací — když bylo vidět, že to jde, začalo to okolí zkoušet taky.

Zdánlivě idylický, přívětivý přístup společnosti ovšem skrývá hlubší problémy. „Přesně jak napsal ve svém článku už Matěj Metelec, chlap je doma s dítětem daleko víc oceňovaný,” přiznává Adam. „Samozřejmě je hezký slyšet tu pochvalu a říct si, že si to zvládnul, jenže od ženy se tohle očekává automaticky.” Stejnou zkušenost má i Jan: „Během rodičovské jsem cítil mnohem větší toleranci než mají ženy. Když jsem měl dítě zapatlané a špinavé, furt to bylo hrozně cool, protože jsem chlap, zatímco na ženy jsou kladné daleko větší nároky – děti musí být hezké, čisté, nažehlené. Přitom se to nemusí tolik řešit. Já jsem rodič stejně jako manželka a ty děti jsou stejně moje jako manželky, takže nezáleží, kdo je s nimi doma. Nemělo by se na jedné straně fandit a na druhé kritizovat,” podotýká.

Rozdílné nároky a očekávání navíc nekončí jen u toho, jak jeden či druhý rodičovskou zvládá. „Občas musela spolknout, že je hydra, co se nestará o děti a tak,” vypráví Filip, že častější kritiku slýchala žena než on sám právě kvůli tomu, že pracuje. Také Adamova žena prý v práci posléze začala slýchat poznámky, že by si měla vybrat, zda chce práci, nebo rodinu. A to v situaci, kdy chodila normálně do práce a doma s dítětem chtěla trávit alespoň večery.

„Maminky, uklízejte po svých dětech“ – takže já nemusím?

Povzbuzující zprávou je, že žádné zábrany zákonodárci ani zaměstnavatelé otcům, zdá se, nekladou. Podle Tomáše Hrudy sice stále české úřady svazuje nejednotnost a fakt, že se stát k lidem nechová jako ke klientům, s vyslovenými překážkami se ale on ani ostatní oslovení nesetkali. Přestože, jak si Markéta Kratochvílová vzpomíná, na škole, kde její manžel učí, říkali „Jdeš na mateřskou? No tak to jsme mohli vzít klidně ženskou.” Nakonec s tím ale problémy neměli, bylo to zkrátka jeho právo.

Většina situací, se kterými se muži na rodičovské musí potýkat, je tak spíše komická. Ať už jde o zautomatizované reakce lékařů, kteří chtějí vyřídit mamince, kdy a kolik prášků má dítěti dávat, nehledě na to, že před nimi sedí tatínek, nebo fakt, že přebalovací pulty jsou ve velké části kaváren a restaurací jen na dámských záchodech.

Jedna historka se ale překvapivě opakuje, a poukazuje tak spíše na systémovou mezeru než pochybení jednotlivců. Filip i Jan nezávisle na sobě vyprávějí, jak museli jet se svými syny do nemocnice. Vzhledem k útlému věku bylo třeba, aby děti zůstaly na pozorování několik dní. Když se však maminky měly k odchodu a tatínkové zůstávali v nemocnici, nastal problém. „Nejdřív nevěřícně koukali, jak to, že se nezvedám já, a pak řekli, že na chlapy nejsou vůbec zařízení,” popisuje Jan. Lůžkové oddělení, určené pro rodiče s malými dětmi, je totiž koncipované jako oddělení ženské. Představa, že by mezi maminky nastěhovali otce, byla pro nemocniční personál nemyslitelná. „Vzpomínám si, jak na mě sestra i doktor hodně tlačili, ať přijde maminka nebo babička, ať si vezmou dovolenou a nemohli pochopit, že se starám já,” říká zas Filip. V obou případech museli zaměstnanci nakonec ustoupit, i za cenu stěhování části oddělení. Jak oba muži dodávají, všechno to jsou věci, které se dají vyřešit.

Užijte si to, děti jsou malé jenom chvíli!

Ať už oslovení muži doma s dětmi zápolili s čímkoliv, svého rozhodnutí v žádném případě nelitují. Naopak. „Podle mě by to mělo být povinné,” hodnotí svou zkušenost Tomáš Hruda. Uznává sice, že tu stále existuje určitý společenský tlak, podle nějž má otec vydělávat peníze, ne přebalovat dítě, z dlouhodobého hlediska je ovšem optimistický. „Stejně jako byl v devadesátých letech otec u porodu nevídaný jev a dnes je to norma, může být otcovská dovolená za pár let standardem.”

Určitým řešením, jak motivovat otce k rodičovské dovolené nebo alespoň střídavé péči, může být zvýšení nabídky částečných úvazků, díky kterým by se mohli rodiče u dítěte vystřídat, aniž by ztratili kontakt s prací. Jak ale upozorňuje ze své zkušenosti také Adam, sehnat dnes takové místo není vůbec snadné, a to i v tolik žádaném programátorství. Celkem je u nás totiž podle Eurostatu, statistického úřadu Evropské Unie, na částečném úvazku zaměstnáno jen 10 procent žen a 2,3 procenta mužů, což rodinám příliš nenahrává. Zájem otců o možnost většího volna a času stráveného s rodinou je přitom velký – o zmíněnou otcovskou dovolenou, již je možné využít od února, požádala podle mluvčí České správy sociálního zabezpečení už přibližně polovina mužů.

I když se střídavá péče může zdát jako ideální kompromis, pokud se někdo bojí na rodičovskou vrhnout rovnou, Adam Šenk i Kratochvílovi varují, že jde o organizačně i časově velmi náročnou záležitost, v jejímž světle je rodičovská „na plný úvazek” procházka růžovým sadem.

Na otázku, čeho si na své zkušenosti cení nejvíce, odpovídají ale všichni stejně – dětí přece. Právě kvůli nim ostatně na rodičovskou odešli. Děti rostou rychle, stejně tak plyne čas a doba, kterou spolu rodiče a děti v tomto útlém, formativním věku stráví, je důležitá a vzácná. A ačkoliv jde o náročné období plné úskalí, na které se nedá vždycky připravit, odměnou jim je blízkost a důvěra, kterou práce nenahradí. Jak otcové poznamenávají, díky času doma na rodičovské totiž nefunguje jeden rodič jako náhrada druhého, ale oba mají s dětmi stejný vztah. „Děti nás vidí jako parťáky, obrací se na nás na oba. Když dítě spadne, většina běží za mámou, ale naše běží za mámou i tátou,” shrnují za všechny Kratochvílovi.

Autor: Tereza Butková
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud