Náměstí Majdan v centru Kyjeva, konec listopadu 2013. Mladí lidé zaklesnutí do sebe stojí tváří v tvář těžkooděncům v plné zbroji. Padají hesla jako „revoluce“ nebo „policie s národem“. Tlak mezi oběma skupinami je citelný i přes objektiv kamery. Pak začnou padat rány obušky, studenti jsou biti hlava nehlava.
Řetěz rukou povoluje a demonstranti protestující proti rozhodnutí tehdejšího prezidenta Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií se rozutečou. Bití ale pokračuje i v postranních uličkách a zdá se, že mu není možné uniknout.
Vypadá to jako dokonale fungující stroj na destrukci toho, čemu se říká ideály demokracie a svobody. Zastánci Ukrajiny, která chce být součástí svobodné Evropy, se ale nenechali odradit policejní brutalitou a svévolí vládní moci a přišli protestovat znovu, znovu a znovu. Na konci protestů na Majdanu bude odstoupení prezidenta Janukovyče a svobodné volby.
Letos na podzim to budou dva roky, co ukrajinští studenti odstartovali svým protestem revoluční změny na Ukrajině. Právě první tři měsíce tohoto zápasu se stíny totalitní minulosti ukazuje velmi barvitě nový dokument stanice NetFlix „Winter on Fire“. S kameramany přímo uprostřed střetů mezi demonstranty a policejními složkami může divák sledovat záběry, u kterých ho i po dvou letech od událostí nepříjemně mrazí.
Opětovný pohled na brutální násilí, které byli představitelé režimu tehdejšího prezidenta Janukovyče ochotní použít proti vlastním lidem, ukazuje i sílu těch, kteří se zvůli postavili. V protestech lidé na náměstí Majdan pokračovali i za cenu osobního strádání a někdy i smrtelného nebezpečí. Autor těchto řádků nepopírá, že Ukrajina, která je nyní zapletena do krvavého konfliktu s Ruskem Vladimira Putina, má před sebou ještě dlouhou cestu, ovšem zpráva, kterou do světa vyslali demonstranti z Majdanu byla a je stále jasná. Vážíme si hodnot, které pro nás symbolizuje demokratická Evropa, a chceme být její součástí natolik, že pro to obětujeme vše.
Taková zpráva obvykle nezaznívá často a ani tak srozumitelně a čitelně jako z Majdanu. Demonstranti na náměstí nám připomněli, že blízko nás žijí lidé, kteří jsou ochotni bojovat za svobodu a důstojnost. Že zkrátka nejde vždy jen o to, budeme-li mít z něčeho okamžitý prospěch nebo o dobré obchody.
S nastupujícím podzimem se blíží další výročí událostí z roku 1989, kdy se i Češi a Slováci na náměstích postavili bezohledné politické moci. Střet to nakonec nebyl tak krvavý jako na Ukrajině, ale i tak byla k takovému vzdoru potřeba odvaha. Prezident Miloš Zeman se nás ale snažil minulý rok přesvědčit, že demonstranti tehdy vlastně žádnou odvahu neprojevili, protože stáli proti „dědkům s obušky“. Že nic takového jako hrdinství neexistovalo a neexistuje. Že mezi námi nebyli a nejsou lidé, kteří kvůli svobodě a demokracii nastaví tváře obuškům a vodním dělům.
Je snadné a pohodlné tomu, co říká Miloš Zeman a další politici, věřit. Umožňuje nám to pak dát ruce pryč od všeho, co by po nás vyžadovalo principiální postoje a oběti. Vždyť přece co zmůže jednotlivec, všechno si rozhodnou mocní.
Není to pravda – a jsou to právě příběhy, jako je ten o protestech z náměstí Majdan, které nám to ukazují. Nebuďme proto lhostejní k problémům naší doby a k ideálům druhých. Vždyť slovy Václava Havla: „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Zdá se mi, že takové zlo dnes představuje Putinovo Rusko. Jak brutálně se dokáží režimy, které k němu vzhlíží, projevovat, ukazuje právě dokument „Winter on Fire“.
