Fronty se odjakživa řídí příslovím „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Pro mnohé je ale čas tak drahocenný, že neváhají za zkrácení doby, kterou prostojí ve frontě, štědře zaplatit. Nejedna letecká společnost tak začala zavádět přednostní odbavení pro zákazníky, kteří cestují první třídou nebo si za rychlé odbavení připlatí. Podobně si mohou řidiči automobilů v Seattlu a dalších amerických městech zaplatit privilegované používání odstavného pruhu a vyhnout se tak nečekaným kolonám.
Na neochotě strávit několik hodin v dlouhé frontě mohou vydělat i jednotlivci. V USA se můžete nechat najmout jako čekatel například ve frontě na důležité jednání Kongresu. Vystojíte si několik hodin a těsně před začátkem vás vystřídá lobbista, který vás odmění několika dolary. Front využívají i překupníci, kteří skupují vstupenky na vytipované kulturní akce a poté je prodávají za mnohanásobně vyšší cenu. Podle některých ekonomů takové překupnictví podporuje lepší alokaci zdrojů: lístky dostanou ti, kteří si jich cení nejvíce. Kritiku, že překupnictví zvýhodňuje bohaté, odráží tvrzením, že by jinak byli upřednostňováni lidé s větším množstvím volného času.
Morální a nemorální pobídky
Málokterá pobídka je tak populární jako peníze, v některých situacích je ale jejich použití sporné. Rozporuplné názory se objevují například v debatě o tom, zda je dobré dětem platit za přečtení knihy. Děti sice mají v případě peněžní odměny větší motivaci číst, zůstává ale otázkou, zda je taková pobídka morální. Diskusi vyvolal i případ Barbary Harrisové, která se rozhodla platit narkomankám za to, že se nechají sterilizovat. V důsledku užívání drog v průběhu těhotenství se totiž děti často rodí s vrozenou drogovou závislostí, a tomu chtěl projekt zabránit. Harrisová připouští, že většina žen peníze využije na nákup další dávky drog. Zároveň ale tvrdí, že je to pořád menší škoda, než jakou by ženy napáchaly na nevinných novorozencích.
Ekonomové se pomocí principu peněžních pobídek snaží řešit i globální problémy. V roce 1964 vytvořil Kenneth Boulding systém obchodovatelných poukázek k rozmnožování. Ten měl pomoci zemím, které potřebovaly omezit svoji populaci. Každá žena by podle Bouldinga obdržela jednu či dvě povolenky k tomu mít dítě. Ty by mohla využít, nebo je prodat jiné ženě. Podobné návrhy se objevily i v americké debatě o imigrační politice. Návrh prodeje imigračních práv mnoho lidí pobouřil, přesto v roce 1990 Kongres takové ustanovení přijal. Podle tehdejší legislativy mohl cizinec, který ve Spojených státech investoval více než 500 tisíc dolarů, do USA emigrovat a posléze získat i trvalý pobyt, tzv. zelenou kartu pro sebe a svou rodinu. Další ekonomové navrhovali změnit imigrační politiku tak, aby více připomínala obchodovatelné emisní povolenky. A zde je právě kámen úrazu. Kritici totiž tvrdí, že tento systém vede k tomu, že se s lidmi zachází stejně jako s nepříjemnou komoditou.
Sázky na smrt
Ani v hazardu nestojí etika na prvním místě. Třeba na stránce Stiffs.com si můžete vsadit na to, která celebrita dříve zemře. Podle Sandela je již samotný nápad dosti morbidní, ještě horší je ale chování sázejících. Zaregistrovaní uživatelé totiž často této vášni propadnou natolik, že se ve svém volném čase pídí po informacích o úrazech a nemocích celebrit, aby náhodou něco nepropásli. Samotní zřizovatelé stránky Stiffs.com jim vycházejí vstříc a zavedli proto službu, která odběratelům pošle zprávu, kdykoli některá z celebrit zemře. Dále na stránce naleznete i žebříček známých osobností, které jsou seřazeny podle pravděpodobnosti, s jakou mají zemřít. V současnosti čelním příčkám dominují například George Bush starší nebo Fidel Castro.
Sandel se snaží upozornit na to, že se od tržní ekonomiky dostáváme k tržní společností. To s sebou podle něj přináší dva hlavní problémy. V první řadě to je nerovnost – nárůst množství věcí, které lze koupit, prohlubuje propast mezi chudými a bohatými. Druhým problémem je poškozování hodnot, což vysvětluje na příkladu obchodování s krví. Jakmile lidé totiž začnou pohlížet na krev jako na prodejní artikl, přestanou ji dávat dobrovolně. Sandel věří, že komercionalizace společnosti proměňuje samotný charakter statků. Do některých oblastí podle něj ale trhy nepatří a na prodej by nemělo být úplně vše.
