„U Romů postrádám možnost snít,“ říká Edita Stejskalová | E15.cz

„U Romů postrádám možnost snít,“ říká Edita Stejskalová

Kristina Šůsová

Edita Stejskalová vystudovala politologii, sociální politiku a sociální práci na Masarykově univerzitě v Brně. Po studiích začala působit v oblasti lidských práv romské národnostní menšiny. Spoluzaložila nestátní neziskovou organizaci Z§vůle práva, o. s., zabývající se obhajobou obětí diskriminace pro etnický původ, a koordinovala založení platformy NNO  „Společně do školy“, která se snažila prosazovat rovný přístup dětí ke vzdělání. Nyní pracuje jako sociální pracovnice sociálně-právní ochrany dětí v Ostravě a zároveň působí v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny.

V rozhovoru pro Britské listy jste řekla, že jste aktivistka a sluníčkářka a nestydíte se za to. Co pro vás osobně tyto pojmy znamenají?

Je to určitý přístup k životu a k některým problémům, které teď svět řeší. Pro mě jsou aktivisté a sluníčkáři lidé s liberálnějším vnímáním světa, kteří vyznávají hodnoty, jako je například svoboda. Ta je pro mě osobně naprosto klíčová a v každé době je potřeba ji chránit jako hodnotu, která dává možnost rozvíjet potenciál člověka. Takže pro mě je to určitý životní styl vycházející z nějaké osobní zkušenosti, která každého člověka určitým způsobem formuje a utváří jeho sociální roli a identitu. 

Už jako náctiletá jste začala být velmi občansky aktivní. Co vás přesvědčilo, že občanský aktivismus má smysl, a motivovalo k větší angažovanosti?

Občanský aktivismus je jedním z nástrojů, jak dosahovat ani ne nějakých občanských změn, protože ty se dějí na úplně jiných úrovních, ale nastolovat určitá témata, která mohou občany trápit, ať už to jsou problémy s konkrétními legislativními změnami nebo se společenskými poměry. Politika přeci jen ovlivňuje soukromé životy nás všech a má na ně extrémní dopad.

Společnost má předsudky, kvůli kterým vám nedovolí vymanit se z určité sociální situace nebo sociální role, kterou vám přisoudila.

V útlém dětství jste se kvůli svému romskému původu musela popasovat s brutální diskriminací ve škole. To vás ale nezastavilo a přestože vám v dětství diagnostikovali opoždění ve vývoji, vystudovala jste gymnázium a dva obory na Masarykově univerzitě v Brně. Jak se vám podařilo se takto dramaticky posunout?

Já jsem se nikam neposunovala, byla jsem prostě přirozeně inteligentní a moje schopnosti odpovídaly tomu, že bych měla být vzdělaný člověk. Můj intelekt, se kterým se rodíme a díky kterému během vývoje rozvíjíme své kompetence, ve mně vždy byl. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, moje schopnosti, intelekt a potenciál rozvíjelo. Můj příběh naznačuje to, že společnost má předsudky, kvůli kterým vám nedovolí vymanit se z určité sociální situace nebo sociální role, kterou vám přisoudila. Později se ukazuje, jak je to v konkrétních případech paradoxní, ale také jaké katastrofické následky tyto předsudky mohou mít.

Kdybych neměla dostatečně zdravé sebevědomí a vůli poprat se s kolektivem velmi vlivných lidí, což pro mě v té době byli třeba učitelé, a taky se systémem, ve kterém školský zákon způsoboval nerovnou diskriminaci v přístupu ke vzdělání, byla bych na tom dnes úplně jinak. Navždy by to zasáhlo do mého soukromí a mého práva na osobnostní rozvoj a dosažení cílů v životě. Tedy mít kontrolu nad svým životem a svobodně se rozhodovat, co budu v životě dělat. Nadosmrti. Já bych dnes asi byla nějakou uklízečkou s nevyužitým potenciálem. Proto kladu důraz na sebevědomí lidí, kterých se to může dotýkat, na víru ve vlastní směr, ale také podporu okolí, jíž se mi naštěstí dostalo. Nebyla to materiální podpora, protože té zase tak zapotřebí nebylo. Moji rodiče vždy pracovali, takže u nás nebyl finanční problém, ale uvědomuji si, že někoho se to týkat může. Důležitější je ale mentální podpora a solidarita, která vás udrží ve vašem snu, a ten pak dokážete i s omezenými možnostmi a příležitostmi rozvinout. 

Nejsme strůjci vlastního štěstí, říká ředitelka Cesty domů Ruth Šormová

Na Masarykově univerzitě jste vystudovala politologii, sociální politiku a sociální práci. Proč jste si zvolila zrovna tyto obory?

Jedním z důvodů je, že jsem měla potřebu věci kolem sebe nějak měnit. Už v těch -nácti, kdy jsem v sedmé třídě poprvé psala petici na podporu třídní učitelky, která odmítala škatulkování dětí na studijní a méně studijní typy. V dětství mi vadila sociální stratifikace, která omezovala příležitosti některých dětí. 

Neustále něco či někoho hodnotíme na základě nějakých metod, které mohou selhat a mohou mít na životech lidí nevratné důsledky. A jestliže selžeme, nechceme přiznat chybu a tvrdošíjně trváme na tom, že postup byl bezchybný, správný a spravedlivý. Mluvím teď obecně o systému, který je velmi rezistentní. Změny nastanou, když přijmeme zodpovědnost, uznáme chybu a už ji nezopakujeme. Východisko je takové, že budeme pracovat společně na tom, aby systém byl spravedlivý ke všem a aby byl schopný integrovat všechny občany. 

Byla jsem vždy velmi citlivá na nespravedlnost. Byla jsem citlivá i na určitý typ zacházení, který byl nedůstojný vůči slabším. Stále nemám ráda, když někdo působí z pozice převahy a toho pak mocensky zneužívá. 

Když jsem si vybírala politologii, měla jsem potřebu společenské změny a vrcholem pro mě byla možnost politicky se angažovat a něco reprezentovat. Velmi ctím demokratické zásady, model zastupitelské demokracie se mi zdá jako velmi funkční nástroj, protože dává příležitost obrovské skupině lidí uplatnit své zkušenosti a názory. Studium politologie pro mě tedy bylo přirozené i vzhledem k tomu, že jsem se politicky angažovala už od -nácti.

Sociální politiku a sociální práci jsem si vybrala, protože jsem chtěla pomáhat, ale nevím, jestli jsem si nevybrala špatně. Přestože pomáháte, máte problém se uživit, takže jsem si asi měla vybrat jiný, více lukrativní obor jako třeba psychologii. Podávala jsem si přihlášky bez konzultace s rodiči, vyplňovala jsem je úplně sama a rozhodovala jsem se také sama, kam na vysokou školu půjdu a co budu studovat.

Po studiích jste pracovala pro první romskou europoslankyni Lívii Jaróku. Jak vás tato stáž posunula?

Byla to příležitost komunikovat o odborných tématech v angličtině, takže už  jazyková zkušenost pro mě byla velmi přínosná. Byla to také moje první zkušenost s prací v cizí zemi, byť jako stážistka. Já totiž do té doby neměla příliš zkušeností z ciziny, protože s rodinou jsme do zahraničí vůbec nejezdili. Lívia Jaróka mi byla sympatická svým přístupem ke stážistům, zejména svým přístupem ke mně, protože pochopila, že romské problematice kvalitně rozumím, takže jsem pro ni byla efektivním informátorem a byla jsem schopna jí vysvětlit, jaká je situace Romů v České republice. 

V době mé stáže Evropským parlamentem otřáslo téma Let u Písku (koncentrační tábor pro romskou menšinu fungující v letech 1940–1943, pozn. red.) a konala se tam jedna z prvních mezinárodních výstav na toto téma, kterou Lívia Jaróka otevřela. Já jsem měla možnost jí poskytnout určitý informační servis, jak má tyto věci prezentovat a v čem je hlavní problém. 

Dalším důležitým tématem, o které se Lívia Jaróka zajímala, byly protiprávně sterilizované ženy v České republice, což je doposud obrovský problém. Jsem velmi pozitivně překvapena, že poslanecký Výbor pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny schválil usnesení, kterým dává povinnost ministerstvu vypracovat návrh zákona na odškodnění protiprávně sterilizovaných žen a možná i mužů, abych byla genderově spravedlivá. Během mé stáže v Evropském parlamentu mi přišla i konkrétní pracovní nabídka a měla jsem možnost tam zůstat, ale já jsem to odmítla, protože jsem cítila, že jsem platnější doma, takže jsem se vrátila zpátky. Ale ta možnost jít na některá jednání a setkání, třeba i plenární jednání Evropského parlamentu, a mít možnost přispět k diskuzi pro mě byla jako pro stážistku velmi cenná. Hodně příjemná pro mě byla i příležitost, kdy jsem se setkala s panem Jařabem. Je to člověk, kterého si velmi vážím a respektuji ho. Osobní setkání bylo pro mne lidsky obohacující.

Největším problémem je obrovská míra anticiganismu v české společnosti, která Romům zavírá přístup k určitým zdrojům, od vzdělání až po pracovní trh.

Doma rozhodně platná jste. Nyní se zabýváte sociální prací na Ostravsku. Jaké jsou hlavní problémy, se kterými se Romové v této oblasti musejí potýkat?

Já teď tak trošku odbočím. Jste inteligentní holka, takže určitě dokážete říct sama, jaké sociální problémy romskou menšinu nejvíce trápí. Proto tuto otázku pojmu spíš z lidskoprávní roviny. V této rovině je největším problémem obrovská míra anticiganismu v české společnosti, která Romům zavírá přístup k určitým zdrojům – od vzdělání až po pracovní trh. Tím se dostávám k těm sociálním problémům, které Romy nejvíce trápí. Mám za to, že z těch sociálních oblastí je nejhorší rozdíl v úrovni dosaženého vzdělání mezi Romy a neromy. Pokud nemáte talent (sportovní, umělecký), tak vzdělání je jediným efektivním nástrojem, jak změnit svůj občanský status a jak změnit vnímání sebe samého svým okolím. 

Důležitou roli hraje také segregace, protože ta destruuje osobnost člověka. Pokud člověk žije na nějakém omezeném prostoru s omezenou možností výkonu svých občanských práv, nemá možnost svobodně se rozhodovat nebo společensky a ekonomicky přispívat, stává se nesvobodným. A to nejen v rovině občanské, ale také v rovině individuální. Člověk se cítí svobodný, když může rozhodovat o každodenním režimu svého života. Romové mají tento prostor velmi omezený a tím se omezuje i jejich rozhodování v konkrétních životních situacích, před kterými stojí – ať už je to výběr školy či vlastní výběr přátel, kteří člověka inspirují a motivují, výběr povolání, kde budou bydlet a jak. 

U Romů postrádám také možnost mít své individuální sny, které by chtěli nějak naplnit. Když jste nesvobodný, jedná se s vámi určitým způsobem, který na vás negativně působí, protože to jednání je nerovné nebo nedůstojné. Navíc když žijete v sociálním vyloučení v sociálně vyloučené lokalitě, tak nemáte dostatek zkušeností a příkladů, jak byste se z této situace dostala, nemáte vzdělání, kontakty a širší podporu. Vy se pak jako jakákoliv skupina vytlačovaná na okraj společnosti vymezujete tím, že se snažíte být neviditelným, nepřekážet, nic nechtít a nic nepotřebovat, nebo se naopak stáváte agresivním a vymezujete se, protože se nemůžete smířit s tím, že je s vámi jednáno jako s občanem druhé kategorie. A tím naplňujete předsudečné společenské role, například že typický Rom je nezaměstnaný, má více dětí, bydlí v sociálně vyloučené lokalitě, má v bytě špínu, neumí se chovat, je nepřizpůsobivý a podobně. Veřejnost nedokáže dost dobře rozlišovat. Věří, že všichni Romové nebo jejich značná část je taková, nepřipustí, že by to bylo nebo vůbec mohlo být jinak.

Věřím, že to, co všichni potřebujeme, je prostor, který bude přátelský, bezpečný a spravedlivý.

Vaším hlavním tématem je vzdělávání romských dětí. Jak vnímáte nastavení českého vzdělávacího systému? Dochází stále k segregaci dětí tohoto etnika?

Romské děti byly systematicky odkláněny z hlavního vzdělávacího systému do toho speciálního už od 50. let, ale díky rozsudku D. H. a ostatní proti České republice, kdy byla Česká republika Evropským soudem pro lidská práva odsouzena za nepřímou diskriminaci romských dětí, se systém trochu změnil. Po tomto rozsudku následoval akční plán Ministerstva školství a vlády České republiky, který měl tento legislativní trend změnit, a školský zákon tak prošel nějakými reformami. Základním předpokladem je ale to, aby se interpretace nové normy dostala pod kůži lidem, kteří s dětmi pracují. 

Já pozoruji, že máme proinkluzivní opatření, ale nemění se přístup učitelů, kteří proti inkluzi velmi silně protestují, přestože by měli být těmi, kteří budou inkluzivní vzdělání prosazovat. Je vidět, že se toto opatření tedy nedostalo do mysli české společnosti. Jsme zvyklí neustále někoho diagnostikovat, hodnotit a podle toho mu „šít na míru“, co potřebuje. Já věřím, že to, co všichni potřebujeme, je prostor, který bude přátelský, bezpečný a spravedlivý. Pokud se u někoho objeví speciální potřeba, má mít právo na podporu, tak aby byla stále zachována jeho rovnost příležitostí a svobod. Takto bychom měli reagovat jako systém, který je civilizovaný a bude schopný zahrnout co nejširší spektrum sociálních skupin. Ať už se to týká gayů, leseb, transgender lidí, občanů s psychiatrickými problémy, seniorů, žen a dalších skupin. Musíme myslet na jejich speciální potřeby. To je rovná příležitost: příležitost dostat se tam, kam se dostanou ti, co žádný handicap nemají.

Recept na vymýcení chudoby? Zrovnoprávnění žen

Co by mělo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy udělat, aby se vyhlídky romských děti zlepšily a byly více inkluzivně vzdělávány?

Vrátím se k základní charakteristice problému, který náš systém nyní vykazuje, a tím je vysoká míra stratifikace. Kvalita našeho vzdělání nyní závisí na tom, do jaké rodiny se narodíte, takže intelektuální elita pochází jen z určitého typu rodin. Druhým problémem je, že náš vzdělávací systém je založen na diagnostice. Diagnostické metody mají vypovídat o schopnostech konkrétních dětí. Podle mého názoru diagnostikujeme děti příliš brzy, někdy ještě dřív, než začnou selhávat. Například u romských dětí je pravděpodobnost toho, že budou diagnostikovány před svým šestým rokem, třikrát větší než u neromské populace. Pokud se u dítěte odhalí nějaká speciální potřeba, je znovu testováno a je mu doporučeno opatření. Například speciální škola, ze které se pak už pravděpodobně nedostane. I když je tu podle zákona možnost požádat o kontrolní diagnostiku.

Je nutné zdůraznit, že vše se děje se souhlasem zákonného zástupce. Mám však za to, že v praxi selhává informovanost rodiče. Třeba když jsem v roce 2008 prováděla terénní šetření, romští rodiče v drtivé většině nevěděli, komu jsou bývalé zvláštní školy určené, že jsou pro děti s mentální poruchou. Na otázku je vaše dítě mentálně retardované odpovídali NE a uváděli konkrétní příklady, proč si myslí, že jejich dítě netrpí vývojovou vadou. Nejčastěji jako příklad uváděli samostatnost dítěte při plnění úkolů, které byly různě náročné. Pokud uvedli ANO, opírali se o názor pediatra – že je dítě postižené od narození. Dokázali tedy dobře vysvětlit, jestli jejich dítě má nějaký zdravotní problém.

Romské děti ale mohou v rámci testování dopadnout jako opožděné ve vývoji, a to jen na základě sociálního znevýhodnění způsobeného dlouhodobým životem v segregaci s odlišnou etnicitou. Byly publikovány různé studie a výzkumy, které testovaly přístup učitelů k dětem. Například učitelé pracovali s kazuistikami a fotografiemi. Z fotografii bylo na první pohled zřejmé, které dítě je Rom. Ukázalo se, že neromským dětem se snažili poskytnout více podpory a udržet je v mainstreamu, zatímco u romských dětí doporučovali speciální školu.

Proto si myslím, že by měly být například zrušeny přípravné ročníky, které mají segregační potenciál. Na Slovensku už to platí pro stejný důvod, jaký vám zde uvadím. A stejně tak diagnostika u dětí do 6 let. Děti by se totiž měly testovat až v průběhu školní docházky, pokud selhávají, a ne na jejím začátku.

Chtěla bych kandidovat za politickou stranu, která bude reflektovat lidská práva.

Máte sama desetiletou dceru Amátu. Setkala jste se v souvislosti s ní s nějakou formou diskriminace ve škole?

S diskriminací jsem se u Amátky nesetkala, ale samozřejmě jsem se setkala s obrovskou mírou předsudků a anticiganistických postojů ne ze strany učitelského sboru, ale ze strany dětí, které s ní chodí do školy. Občas se mi proto vracela domů ze školy s pláčem a nerozuměla tomu, proč někdo vnímá její poloromský původ jako problém a proč se ji děti ze svého kolektivu snaží vyčleňovat. Nejvíce mě mrzela neschopnost učitelů tuto situaci řešit. Kdybych to nechala být a nežádala školu o nápravu a řešení, které mé dceři nebude ubližovat, přerostlo by to do šikany. Na druhou stranu ale svou dceru vychovávám tak, že je poměrně zdravě sebevědomá. Otázky samozřejmě má, ale dostává na ně odpovědi a je nějakým způsobem vedená. Takže mám doma zdravě sebevědomé děcko, které ví, co umí, a dokáže argumentovat tak, aby se chránila.

Nyní se angažujete v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny. Jaká jsou hlavní témata, kterými se tato rada zabývá?

Témata jsou poměrně široká. Základní způsob, jakým se snažíme řešit situaci Romů, je legislativní a koncepční doporučení. Doporučujeme například, aby byla přijata definice anticiganismu a objevovala se ve strategických dokumentech vlády. Anticiganismus je specifická forma rasismu namířená proti Romům, srovnala bych ji například s antisemitismem. Víme, že zločiny z nenávisti jsou v poslední době namířeny nejvíce na muslimy a Romy žijící v České republice. Zaznamenáváme vzrůstající tendenci útoků vůči Romům, ať už ve virtuálním prostoru sociálních sítí, nebo v tom reálném jako například pochody „slušných občanů“.

Spatřujeme problém politických kampaní před volbami, které vykazují silně anticiganistické a rasistické jednání – třeba „Mostečané Mostu“, kteří chtěli vystavit vesnici pro lůzu. Dále SPD s jejím předsedou Tomiem Okamurou, který dlouhodobě vyvolává nenávist vůči Romům, a dokonce i ve zprávách o extermismu Ministerstva vnitra je tato strana popisována jako strana, která zpochybňuje lidská práva určitých skupin obyvatel, především migrantů a Romů. Ta definice by tedy byla velmi nápomocná.

Zároveň se také hodně řeší sociální začleňování Romů. Je potřeba posílit kontrolní mechanismus a vymáhat Ústavu a Listinu základních práv a svobod, ale také sledovat efektivnost a dopad vynaložených finančních prostředků na sociální začleňování Romů z veřejných a evropských rozpočtů. 

Ženy mají právo být v politice zastoupeny, říká Markéta Kos Mottlová z Fóra 50 %

V rozhovoru pro Fórum 50 % jste zmínila, že byste v budoucnu ráda kandidovala za nějakou etablovanou politickou stranu do Poslanecké sněmovny. Myslíte si, že jsou čeští voliči připraveni zvolit do role poslankyně ženu romského původu?

Na kandidátních listinách některých politických stran se Romové objevovali a nevzbudilo to žádnou větší mediální pozornost, protože byli na nezvolitelných místech. Ten, kdo pravidelně zařazuje Romy na kandidátní listinu, je Strana zelených, ale ta má jen velmi slabý politický vliv. Jeden Rom se objevuje i na kandidátní listině ČSSD, bohužel zatím v PS nemáme zastoupení.

Mně v roce 2013 nabídlo hnutí ANO, abych za ně kandidovala do Poslanecké sněmovny, ale vyvolávalo to určité vášně v Ústí nad Labem (nikoli členů ANO). A také pro mě bylo nepřijatelné kandidovat na společné kandidátní listině, na níž se objevilo hnutí Severočeši.cz, proto jsem se rozhodla nekandidovat. Takže pokud se mě ptáte, jestli je etnický původ překážkou, tak říkám, že ano. Obecně se objevují  názory, že Rom na kandidátní listině politické strany může způsobit odliv některých voličů. Jak jsem ale řekla a vy jste to neuvedla v otázce, chtěla bych kandidovat za politickou stranu, která bude reflektovat lidská práva. Nejsem definitivně rozhodnutá, která by to měla být. 

Hledala bych změny, které by naši společnost méně polarizovaly a dávaly by menší prostor pro nějaké nálepkování typu slušnolidi a neslušnolidi.

Jaké změny byste ráda jako poslankyně prosadila?

Jako poslanec se musíte zaměřit na to, jak operativně a funkčně prosadit do změn svůj obecný cíl, se kterým kandidujete. Na legislativní úrovni bych prosazovala změny, které by určovaly a definovaly povinnosti konkrétním aktérům v integrační politice. Vidím totiž například problém v zákonu o obcích. Stát má větší zodpovědnost za provádění integrační politiky než obce a já jsem přesvědčená o tom, že aby to bylo efektivní, mělo by být rozložení mezi státem a obcemi vyrovnané. 

Také bych otevřela diskuzi o takzvané politice nulové tolerance. Podle mě totiž v některých obcích aplikují nezákonné přístupy k vlastním občanům, a proto je nelze dále tolerovat. Jednak jsou finančně neatraktivní a také nevytvářejí žádné klima pro pozitivní sociální změnu v regionu.

A takhle bych mohla pokračovat dál. Hledala bych takové změny, které by naši společnost méně polarizovaly a dávaly by menší prostor pro nějaké nálepkování typu slušnolidi a neslušnolidi. Také bych se hodně zasazovala o to, aby společnost byla schopná kriticky myslet a byla schopná nějaké reflexe, co ještě můžeme tolerovat a co už ne. Nemůžeme v našem společném prostoru nechat lidi myslet si, že pokud se zachovají nemorálně, tak na tom budou lépe, než když se zachovají morálně. Na to bych kladla obrovský důraz. 

Nezbývá než se zeptat, jestli plánujete kandidovat v nadcházejících volbách v roce 2021?

Asi je čas, abych vyvinula nějaké úsilí. Za tím cílem bych si tedy měla jít sama. Možná v příštích volbách bude Edita Stejskalová kandidovat za nějakou politickou stranu, která jí dá prostor a podporu se realizovat.

Autor: Kristina Šůsová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!