Afrika je kontinent trpící nepřekonatelnou chudobou – k této paušalizaci přirozeně často sklouzáváme. Představujeme si prostředí postižené suchem, nedostatkem vody, špatnou úrodou a hladem. Problémů je tolik, že se situace zdá být někdy bezvýchodná a chudoba nepřekonatelná. Ve skutečnosti však úplně nepřekonatelná není. Jen vyžaduje systémová řešení. Například feministickou agendu.
Nejčastěji jsou chudobou zasaženy africké ženy – zásadně totiž pracují v zemědělství, kde kvůli restriktivním zákonům mnoha zemí nemohou ani půdu oficiálně vlastnit, a proto jejich konečné zisky reálně neodpovídají tomu, co skutečně vypěstovaly. Pokud jsou ženy zaměstnány v jiných sektorech, jsou to ty význačně hůře placené. Příčina tohoto fenoménu je vcelku jednoduchá – vzdělání. Ženy zpravidla dosahují nižší úrovně vzdělání než muži, což mívá různé příčiny – fundamentální problém je však v tradičních rolích jednotlivých pohlaví.
„Obecně se dá říct, že vzdělání je pro rodiny vysněná meta. Každá rodina chce, aby jejich děti chodily do školy. Ne vždy mají ale dostatek peněz, aby do školy poslaly všechny děti, takže pak probíhá debata a následný výběr toho, kdo do školy půjde a kdo ne. Hodně často si vyberou kluky, protože ve spoustě tradičních společností má dívka cenu nevěsty, matky a někoho, kdo uklízí a pracuje v domácnosti. Dívky většinou do školy nechodí, nebo ji nedokončí, když rodině dojdou peníze,“ říká Tereza Hronová, mediální koordinátorka humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni.
Koncept ženské inferiority následně způsobuje to, že jsou dívky provdávány ve velmi útlém věku a ve stejném věku již procházejí těhotenstvím. „Dívky jsou často oddávány ještě jako děti před 18. narozeninami. Ať už v Kongu, Zambii nebo v Etiopii je běžné, že těhotenství zažívají už čtrnáctileté či patnáctileté dívky,“ tvrdí Dana Plavcová, zástupkyně regionálního ředitele Člověka v tísni pro Afriku. Podle ní to má poté v pozdějším věku negativní vliv na jejich postavení ve společnosti, protože jsou tak plně v moci svého partnera. Kvůli nedokončenému vzdělání za ženy vždy rozhoduje partner.
Těhotenství jako provinění
Konkrétně například v Tanzánii se situace pro mladé těhotné dívky navíc ztížila zákonem z roku 2017, který přímo zakazuje těhotným dívkám navštěvovat klasické školy. Jedinou možností je navštěvovat buď školy odborné, nebo předražené soukromé instituce. Dívky bývají běžně podrobeny těhotenským testům a v případě prokázání „viny“ riskují, že budou zatčeny – stejně tak i muži, kteří byli v tomto případě „spoluviníky“. V zemi, v níž je 31 % dívek provdáno před osmnáctým rokem života a každá čtvrtá dívka mezi patnáctým a devatenáctým rokem života počala dítě, může tato systematická změna pro mnohé z nich představovat ztrátu naděje na lepší život. Podle Terezy Hronové však „lepší život“ neznamená přímo život v blahobytu: „Záleží, jak člověk danou věc poměřuje. Jestli lepším životem myslí, že mají lepší úrodu než jejich rodiče, a jejich děti tak nejsou podvyživené, nebo jestli je to to, že si koupí kolo a jsou schopni dojíždět do vedlejšího města a prodávat tam něco, nebo jestli si pod tím člověk představí to, že děti jdou na střední školu do města a už se nikdy nevrátí do své vesnice. Je tedy těžké to zobecňovat.“
Stejně tak je těžké zobecňovat míru dobrovolnosti a příčiny vysokého počtu těhotenství mezi adolescenty.
„Lidé mají hodně dětí a brzo, aby jich stihli mít co nejvíc, protože rodina supluje nějaký sociální systém. Ve chvíli, kdy zestárnete v České republice, tak pravděpodobně budete pobírat důchod, budete mít nějakou záchrannou sociální síť, která vám pomůže. Kdežto na vesnicích v Zambii tohle nefunguje a rodiny jsou odkázané na svoje děti. Pro tyto lidi je to pojistka do budoucna, že se o ně někdo ve stáří postará,“ dodává Tereza Hronová.
Často je příčinou i chudoba. Když se dívka provdá a přestěhuje ke svému manželovi, představuje pro svou rodinu ekonomickou úlevu. Chudoba tak ale není nikdy eliminována – jestliže dívce mateřství zabrání v získání určité úrovně vzdělání, má následně menší šanci najít si výdělečné zaměstnání. Na zambijském Mbabala ostrově je právě chudoba a s ní spojená zahálčivost faktorem, který podnítil vyšší sexuální aktivitu mezi adolescenty, s níž vzrostl počet těhotenství. Jedná se o začarovaný kruh.
Antikoncepce jako lék na chudobu?
Různé organizace, jako nadace Billa a Melindy Gates či Family Planning 2020, věří, že receptem na snižování takzvaného teenage těhotenství a v konečném důsledku receptem na vymýcení chudoby v rozvojových zemích je plánované rodičovství. V prvé řadě je nutné jedincům poskytnout především jistou úroveň sexuálního vzdělání a následně zajistit širší dostupnost antikoncepce, ale také relevantních informací a služeb.
Jak řekla Melinda Gates: „Na individuální úrovni antikoncepce zlepšuje životy, na celkové úrovni transformuje ekonomiku.“ Předpokládá se, že díky přístupu ke kontraceptivům si budou ženy moci lépe naplánovat rodinný život, a tudíž dokončit své vzdělání a rozjet vlastní kariéru.
Podle Terezy Hronové tato strategie ale nemusí být vždy efektivní: „[Lidé] v tom vidí výhodu, mít hodně dětí. Zároveň je to věc kulturní – všechny generace měly hodně dětí. Když je vaše maminka i babička z deseti dětí, tak vám přijde normální mít hodně dětí. Ve spoustě komunit, i když je antikoncepce dostupná – můžete si ve zdravotním centru zadarmo vzít kondomy, tak to lidi nepoužívají, protože v té oblasti to není běžné a nikdo to nepoužívá. Berou děti jako dar od Boha, který jim zajistí lepší budoucnost.“
V zajetí manželů
V centru celého problému také stojí manželství, ve kterém muži agresivně využívají svého mocnějšího postavení. Ženy, které byly celý život přesvědčovány o své méněcennosti, však v některých případech ani nemají důvod se vzbouřit. Stejně jako si viník odpykává trest, tak si žena „odpykává“ své ženství.
„Velká část žen si myslí, že muž má právo znásilnit svoji ženu, když jsou sezdaní,“ tvrdí Dana Plavcová. „Sexuální násilí bylo například v Kongu používáno i jako zbraň a ponižování druhé strany ve válečném konfliktu. Ve velkých částech Konga se to pak stalo kulturní normou. Společensky se to nastavilo jako standard, protože se to dělá a dělávalo. Člověk v tísni má pro tuto problematiku, konkrétně v Angole, pětiletý program, kde pracuje z obou konců – z jedné strany práce komunikuje s úřady, a nastavuje tak systém sociální ochrany obětí, jednak co se týče případů, které se již staly, ale také prevence do budoucna. Z druhé strany vede osvětovou kampaň a práci s muži, aby nesklouzávali k tomu konceptu, že je normální mlátit svou manželku, když mu večer nevyhoví.“
Podle Terezy Hronové jsou kvůli chybám v systému potřebné jeho razantní změny: „Zjistili jsme, že v Angole do roku 2011 neexistoval žádný zákon proti domácímu násilí a až od toho roku je to termín, který společnost uznává a je si vědoma jeho existence.“ Takové změny jsou údajně výrazně efektivnější. „Jedná se spíše o podpůrné projekty, aby systém začal fungovat na místní úrovni, aby lidi byli schopni tohle sami řešit, než aby přišla západní neziskovka a začala pomáhat obětem. To by asi nefungovalo.“
Kromě toho je však potřebné nastavit ženám cíle, o kterých by se jim normálně ani nezdálo.
„Důležitá je práce se ženami, kde se snažíme posílit jejich postavení tak, že jim ukazujeme, že i ženy jsou v leadership pozicích například v nevládních organizacích nebo v občanské společnosti. Naším úkolem je vyškolit je a dotáhnout do těchto pozic, aby další dívky měly nějaké vzory a věděly, že mohou být úspěšné a mohou se profilovat i jinak než jako manželky a matky. A že mohou mít vlastní kariéru a dosáhnout něčeho i ve prospěch společnosti,“ dodává Dana Plavcová.
Zlepšování podmínek pro ženy se mnohdy může stát i cestou pryč z toxického manželství. „Ve chvíli, kdy jsou ženy soběstačné a mají dostatek peněz na to, aby se o sebe postaraly, často je to impuls k odchodu od manžela, který je mlátí,“ uzavírá Plavcová.
Dokud ženy budou svými protějšky utlačovány a nebudou aktivní součástí systému, nemůžeme počítat s vymýcením chudoby. Investice do žen je investicí do celé společnosti.
