Nechat děti, ať se učí co chtějí a kdy chtějí. Nezasahovat dětem do jejich vzdělávání. Vytvořit jim takový prostor, kde se mohou vzdělávat svobodně. To jsou jedny z mnoha popisů směru, který se vymyká dosavadním alternativním formám vzdělávání – nejvíce asi tím, že se o skutečnou formu vzdělávání vlastně vůbec nejedná. V unschoolingu totiž neexistují osnovy, plány ani žádné předepsané pedagogické postupy. Právě proto je ale unschooling – česky někdy nazýván jako odškolení – terčem mnohého skepticismu a kritiky. Pokud necháme děti, aby se vzdělávaly samy a učily se jen to, co zrovna potřebují nebo chtějí, naučí se někdy pořádně počítat? Dostanou se pak na střední nebo vysoké školy? Uplatní se vůbec v životě?
A proč vůbec něco, jako je myšlenka unchoolingu, vůbec vzniklo? Rodiče, stejně jako odborníky, kteří se o tento životní styl zajímají, spojuje obvykle jedna věc – nechuť k tradičnímu školství. Obzvláště John Holt, pedagog, který před desítkami let poprvé použil pojem „unschooling“, se stal velkým kritikem povinné školní docházky. Domníval se, že pokud děti nutíme se něco učit – tak, jak se to dělá ve školách – ničíme jejich přirozenou zvídavost. Lepší je nechat děti, aby se učily, co zrovna chtějí, avšak za předpokladu, že žijí v podnětném prostředí.
Jak se naučí číst?
S tím, že tradiční škola může chuť k učení spíše podkopávat než podporovat, lze nejspíše souhlasit. Co když se ale dítě nebude nikdy chtít naučit číst? Nebo počítat? Má se „odškolené“ dítě šanci dostat třeba na střední školu?
„Dítě se přirozeně učí to, co potřebuje ve společnosti, v níž žije. Dítě v Africe se od narození učí trochu jiné věci než dítě v Evropě,“ říká Zdeňka Staňková, která patří do týmu Svobody učení. Právě tento spolek se již pátým rokem snaží unschooling nejen popularizovat, ale i změnit legislativu tak, aby se dal v Česku praktikovat. „V naší západní společnosti založené na psaném projevu – například nápisy, e-maily, knihy – je téměř nemožné nenaučit se číst. Tisíce dětí, které vyrostly unschoolingově nebo ve svobodných školách, se naučily číst, psát i počítat samy ve chvíli, kdy to uznaly za potřebné a užitečné,“ vysvětluje Staňková. Podobně to vidí i s různými přijímacími zkouškami – pokud se dítě na střední školu chce přihlásit, vnitřní motivací se bude schopné vše doučit během několika týdnů či měsíců.
Když Zdeňka Staňková mluví o svobodných školách, má tím na mysli takové školy, ve kterých se děti samy rozhodují, čemu se chtějí daný den věnovat. Obvykle mají k dispozici mnoho učitelů jako „učební podporu“, pokud je nějaká věc zajímá a chtějí se o ní naučit víc. Pokud ale nechtějí, nemusí daný den dělat nic „školního“. V takových školách navíc neexistují třídy, žáci tak nejsou rozděleni ani podle věku. Nejznámější svobodnou školou je pravděpodobně americká Sudbury Valley School, po které se pojmenovaly další svobodné školy.
Unschooling v Česku? Nemožný
V Česku je kvůli legislativě svobodná škola – a unschooling obecně – utopií. Může za to především povinná školní docházka a také rámcové vzdělávací programy, jemiž se školy musí více či méně řídit. A i když je dítě v domácím vzdělávání, musí chodit pravidelně na přezkoušení svých znalostí. „De facto jsou tedy děti velmi nesvobodné, pokud jde o rozhodování o tom, co, jak, kdy a s kým se budou učit. Z toho vyplývá, že unschooling tedy v ČR nelze po dobu povinného předškolního vzdělávání a povinné školní docházky legálně praktikovat vůbec,“ říká Staňková. „Existují rodiny, které se různými způsoby snaží svým dětem dopřát alespoň částečnou svobodu, zejména na domácím vzdělávání nebo v takzvaných komunitních školách – to ale nejsou školy v právním slova smyslu, ale pouze sdružení rodičů, jejichž děti jsou zapsány na domácím vzdělávání.“ Dodává ale, že i tyto děti musejí dodržovat školní vzdělávací program školy, v níž jsou v rámci domácího vzdělávání zapsány.
A právě problém legálnosti unschoolingu řeší Svoboda učení. Cílem spolku není zavést unschooling jako jedinou správnou možnost vzdělávání, ale dát rodičům možnost volby, kterou nyní mnohdy nemají. „Unschooling není pro každého, protože nic není nikdy pro každého. Každý jsme jiný a každý máme své potřeby a touhy. Svoboda učení usiluje mimo jiné o zrušení povinné školní docházky a její nahrazení školní docházkou dobrovolnou,“ vysvětluje Staňková. Systém by tak jen umožnil více způsobů vzdělávání, včetně „ne-vzdělávání“. Česko však nevypadá, že by se ke zrušení povinné školní docházky chystalo – právě naopak. Nedávno byl totiž uzákoněn i povinný rok ve školce.
Unschooleři na univerzitě
Ve větší míře lze unschooling praktikovat jinde ve světě, například ve zmíněných Spojených státech, byť legislativa se v každém státě samozřejmě liší. Právě odsud pochází Peter Gray, americký psycholog, který je kritikem tradičního vzdělávacího systému a propagátorem unschoolingu. Na webu Psychology Today píše svůj blog s názvem Freedom to Learn (volně přeloženo jako Svoboda učit se, pozn. red.). V několika článcích prezentoval výsledky svého průzkumu, kde zjišťoval například to, co dělají děti-unschooleři ve svém životě, kde a zda studují, a jak zpětně vnímají způsob své výchovy. Nutno dodat, že vzorek zpovídaných unschoolerů čítal 75 lidí a ne všichni byli „odškolováni“ celý život.
Výsledky, ke kterým došel, nebyly nijak apokalyptické. Celých 83 procent zúčastněných unschoolerů pokračovalo v nějakém vyšším vzdělávání – ať už klasickém vysokoškolském, nebo odborném. Přibližně 44 procent všech zúčastněných dokončilo bakalářský nebo vyšší titul, anebo v tu dobu ještě studovalo. Gray poznamenává rovněž i to, že zúčastnění neměli na vysokých školách téměř žádné obtíže – ačkoli se do té doby nikdy nesetkali s osnovami a nikdy nemuseli číst učebnice, dostávali i tak dobré známky. Podle mnoha unschoolerů je to proto, že nebyli „vyhoření z předchozího školního vzdělávání“ a že se, coby unschooleři, naučili přebírat zodpovědnost sami za sebe. Tedy vysokou školu chápali jako místo, kde jsou dobrovolně a z kterého vytěží co nejvíc to půjde.
Gray zkoumal i kariérní dráhu unschoolerů. Na otázky ohledně kariéry mu odpovědělo 63 z nich. Zjistil, že 78 procent těchto unschoolerů je finančně soběstačných, i když řada z nich s dodatkem, že jejich příjem není příliš velký a žijí proto skromně. Ohledně zaměstnání Gray shrnuje, že unschooleři dělají různé kariéry, ale že relativně vysoké procento zúčastněných – 48 procent – pracuje v různých kreativních oborech, jako je například fotografování, hudba nebo psaní. Obzvláště to jsou ti, kteří byli „odškolováni“ celý svůj život. Zajímavostí je i to, že 53 procent unschoolerů skončilo jako podnikatelé.
Gray se zajímal i o to, jak unschooling zpětně vnímají samotní unschooleři. U 72 ze 75 zúčastněných výhody značně převažovaly nad nevýhodami. Když už mluvili o nevýhodách, nejčastěji zmiňovali to, že jsou terčem kritiky ostatních právě kvůli způsobu svého vzdělávání. Šestnáct unschoolerů zmínilo jako nevýhodu sociální izolaci, což Gray vysvětluje tím, že v okolí nebyli žádní jiní „domácí školáci“ nebo unschooleři. A čtrnáct unschoolerů za nevýhodu považovalo fakt, že se museli v dalším vzdělávání „sociálně přizpůsobit hodnotám a stylům těch, kteří byli vzdělávání celý život ve škole“.
Říci, že unschooling je řešením všech neduhů tradičního školství, by bylo odvážně tvrzení. Určitě je ale odpovědí na mnohé nespokojené hlasy rodičů ohledně stávajícího systému. Spousta z nich má s tradičním školstvím negativní zkušenosti, a tak hledají cesty, jak zařídit pro své děti lepší způsob vzdělávání. Minimálně v Česku však unschooling jednou z možných cest kvůli legislativě není, a rodiče, které unschooling zajímá, tak své děti prozatím vzdělávají doma nebo v komunitních školách.
