Nezisková organizace Antikomplex se snaží napomáhat přerodu české společnosti a usiluje o společnost tvořenou svobodnými a zodpovědnými občany. Mezi její dílčí cíle patří i kritická reflexe minulosti. „Když se podíváme do minulosti, zjistíme, proč jsme přišli o schopnost žít s jinakostí nebo v trošku rozmanitější společnosti,“ vysvětluje ředitelka Antikomplexu Terezie Vávrová. „Tu dnes tváří v tvář třeba právě uprchlické krizi postrádáme,“ dodává.
Organizace Antikomplex se snaží reflektovat minulost a ten český „komplex“ z odsunu sudetských Němců. Jaký byste řekla, že je hlavní smysl této činnosti? Proč je podle vás stále nutné připomínat historii a ukazovat lidem, že není černobílá?
Zmínil jste celkem přesně, že posláním Antikomplexu je reflektovat naši minulost, zejména tu minulost, u které máme pocit, že není zpracovaná, že se s ní česká společnost ještě úplně nesžila, že ji v sobě nese jako nějaké zranění nebo tajný komplex, který se v určitých intervalech pravidelně vrací právě kvůli tomu, že není zpracovaný. Myslíme si, že právě otevření tohoto traumatu z minulosti nám pomůže, stát se řekněme skutečně občanskou společností, která ví, kým je, ví, jakou má identitu, jaké má silné a slabé stránky, a může tedy nějakým způsobem utvářet současnost bez toho, aby měla zátěž nebo železnou kouli na noze.
Dívat se do minulosti se vyplatí, protože minulost nám může pomoci reflektovat a postavit se k současným situacím a těm tezím, jež se dnes velmi často používají, například k termínu národní stát, že naše homogenní společnost je důsledkem přirozeného vývoje a je to něco běžného a normálního. Podle mě nám právě pohled do minulosti ukáže, že tato teze nefunguje. Sice jsme nejhomogennější stát v Evropě, ale nedošlo k tomu přirozeným způsobem.
A jak tedy?
Po druhé světové válce, což byla velice krvavá událost, jsme vlastně vyčistili české území. Z multietnické společnosti, kde spolu žili Češi, Němci, Židé a další, se stala ta homogenní. Poměrně drastickým způsobem tak vznikla vlastně ta společnost, kterou my dnes tak bráníme.
Myslím, že právě, když se podíváme do minulosti, zjistíme, proč jsme přišli o naši schopnost žít s jinakostí nebo v trošku rozmanitější společnosti, kterou dnes, tváří v tvář třeba právě uprchlické krizi, právě postrádáme. Možná právě odtud pramení ten všudypřítomný strach.
Na druhou stranu si nemyslím, že by historie měla fungovat jako jakýsi politický strašák. Jakože si řekneme: „Tytyty, Čechu, ty jsi odsunul Němce, takže odteď musíš být už navždy politicky korektní.“ Právě současné generace se, díky reflexi, mohou do jisté míry samy osvobodit.
Takže si myslíte, že například v souvislosti s uprchlickou krizí je český postoj ovlivněn právě komplexem z minulosti?
Asi bych neřekla, že je to hlavní důvod. Myslím, že jich je daleko více. Ale myslím si, že jedním z nich, jedna z příčin českého strachu a strachu Čechů z jinakosti, je prostě to, že na ni nejsme zvyklí. A proč na ni nejsme zvyklí? Protože jsme si v roce 1945 víceméně vymetli republiku.
Když si vezmeme ten komplex. Na jaké úrovni je podle vás v současné době? Je jiný než před 18 lety, kdy jste Antikomplex zakládali?
Ano, Antikomplex byl založen v roce 1998 skupinou studentů a myslím si, že se to hodně zlepšuje. Samozřejmě konec devadesátých let a začátek nového milénia se nesl ve znamení velkého vyrovnávání se s minulostí. Bylo velmi kontroverzní přijet do nějaké vesnice nebo menšího města s výstavou Zmizelé Sudety a diskutovat s místními lidmi. Ve společnosti to bylo velmi živé, bolavé. Byli jsme například osočováni z toho, že nadržujeme Němcům, a to téma mělo stále ještě hodně ostré hrany pro většinu lidí. Musím říct, že se to v průběhu let obrušuje i kvůli tomu, že česko-německá spolupráce se stává běžnou součástí života ve střední Evropě. Spolupracuje policie, starostové, kulturní výměna je naprosto běžná a podporovaná. Takže myslím, že na této úrovni je ten komplex dobře překonán. Zvláště mladí lidé už se nebudou schovávat do svých domovů, když městem projede auto s německou poznávací značkou, což se kdysi dělo.
Zároveň si ale myslím, že je to problém politický a politicky využívaný. Karta sudetského Němce ještě v průběhu prezidentských voleb v roce 2013 byla velmi silnou kartou. V té době se nám ozývali například různí mladí starostové z obcí v oblasti bývalých Sudet a ptali se, zda nemůžeme přijet a nabídnout nějaký workshop, protože jejich spoluobčané mají skutečně strach z toho, že v televizi říkali, že na hranicích čekají sudetští Němci se svými kufry, aby se mohli vrátit. Takže myslím, že tahle karta je a byla silná. Teď mám dojem, že třeba právě díky brněnským aktivitám, kde loni zorganizovali Rok smíření, a omluvil se starosta města, teď zase ministr kultury Daniel Herman na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku.
Četl jsem dost pozitivních reakcí na jeho vystoupení…
Ano, je to víceméně poprvé, kdy člen vlády, sice ne premiér, ale člen vlády, jede na setkání, které organizují sudetští Němci a mluví k nim, nazývá je krajany a lituje těch minulých událostí. Takže ten posun je samozřejmě obrovský.
Musím říct, že pro nás bylo důležité, že se toho hodně událo na německé straně. Jednak vyškrtnutí majetkových nároků ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu byl vlastně takový poslední krok z jejich strany a pak se čekalo na nás. A nyní se k tomu vyjádřila i politika a já mám pocit, že tím pádem vlastně můžeme říct, že ten komplex je do jisté míry velmi dobře zpracován.
Také mám pocit, že to, co se událo při prezidentské volbě, by v současnosti bylo těžké zopakovat. Že by to nezapůsobilo tolik jako v roce 2013.
Já doufám, že nezapůsobilo. Pořád si myslím, že se ten posun týká hlavně mladší generace, což je asi celkem přirozené. Mladí lidé více čtou i zahraniční noviny a jsou ve svých názorech ohebnější, ale také si myslím, že by ta karta už tak silná nebyla.
Co je tedy cílem Antikomplexu? Teď nemyslím ty dílčí, ale ten velký finální cíl, kdy si řeknete: „Teď to můžeme zabalit.“ Přijde to ve chvíli, kdy si budeme moci říci: „My jsme Evropa,“ a přestaneme se dělit na „MY“ a „ONI“?
Jsem zvědavá, zda se do této fáze někdy dostaneme. „MY“ a „ONI“ je podle mě takový základní orientační bod. Možná i v chápání toho, kdo jsem já, a kdo jsou ti ostatní. Současně jde spíš o to, jestli to „MY“ a „ONI“ nějakým způsobem nálepkujeme nebo s jakými vlastnosti toto označení spojujeme.
Hodně diskutujeme o tom, jestli jsme v posledních letech nějakým způsobem vlastně nenaplnili naši misi a své poslání. Jestli to česko-německé usmiřování vlastně není tak daleko, že už nás není potřeba. Tady si myslím, že do značné míry to tak začíná být. Současně si myslím, že my tu zkušenost můžeme využívat dále. Antikomplex se v posledních letech přesouvá, řekněme, z té česko-německé otázky na otázku nějakého kritického vyrovnávání se s minulostí všeobecně. Dělali jsme teď například srovnání středoškolských učebnic dějepisu a jejich kapitol o druhé světové válce, kde bylo zapojeno dalších 5 zemí včetně Ruska. Tam jsme velmi silně viděli, že se ty příběhy v Česku, Polsku, Litvě, Německu a Rusku velmi liší.
Tak v takových oblastech, si myslím, že může Antikomplex hrát silnou roli. Bude se ptát, proč je v českém národním narativu zrovna tohle a není tam něco jiného. Nějak bude trošku pomáhat dekonstruovat ten národní příběh na rozdílnější perspektivy a může toto nějakým způsobem vyvážet i do zahraničí a pomáhat například Rusku a ruské občanské společnosti, aby se sama konfrontovala s tím, na jakých kořenech vyrostla, jaký obraz historie je tam používán a za jakým účelem. Současně si myslím, že se můžeme časem podívat i na postoj Čechů k ostatním menšinám. Jakým způsobem zacházíme s Romy a dalšími lidmi, kteří jsou v menšině. Takže to aktualizuje naše poslání a naši činnost.
Takže budete fungovat dál?
Nějakou chvíli rozhodně ještě budeme.
Čtyřicet nám bylo komunistickou propagandou vtloukáno do hlavy, že odsunutí Němců bylo správné, že neneseme žádnou vinu. Když tedy porovnáte vnímání sudetoněmecké otázky u nás a v Německu, je ten komplex (samozřejmě opačný) i u nich natolik silný, že ho v sobě má v nějaké podobě i současná generace Němců?
Myslím, že přirozeně ti vyhnanci to cítí nesmírně silně, protože byli často jako malé děti vytrhnuti a odesláni někam dál, kde začali znova. Ten nový život je třeba pro většinu těch vyhnanců, se kterými jsme mluvili, dobrý. Ale vzpomínky na české domovy jsou v nich velmi silně zakořeněny, takže je to pro ně samozřejmě obrovské trauma, které nějakým způsobem vzali a smířili se s ním. Antikomplex nikdy nespolupracoval s těmi částmi, například Sudetoněmeckého landsmanšaftu, které nás (ČR) nějakým způsobem agresivně napadaly. Z těch ostatních naopak cítíme velkou chuť a schopnost se usmířit, urazit tu svou část cesty a pokusit se nějakým způsobem pokračovat společně. Takže si myslím, že přestože to sami zažili, zpracovali to daleko víc než my, a myslím, že ty mladší generace to vůbec neřeší. Co se setkáváme třeba s vnuky těch vyhnanců, tak část o tom, co se dělo, ví, část o tom neví. To záleží na tom, jak se to v té rodině vypráví. Část z nich se do Čech jezdí pravidelně dívat.
K nám do Děpoltovic se dokonce dvě rodiny po revoluci vrátily na důchod…
To je krásný příklad toho, že je to pro ně důležité, ale nezažila jsem, třeba ze strany těch vnuků a mladých lidí, že by to pro ně bylo nějak zásadní. Je to zajímavá část jejich kořenů a jejich historie, rodinné historie, ale víc to neberou a rozhodně nedědí nějakou výčitku. Spíš je to zajímá.
Takže nedědí takové to ukřivdění, jako třeba my v souvislosti s Mnichovskou dohodou?
Myslím, že ne. V Německu ty křivdy budou asi někde jinde než v oblasti odsunu a vyhnání. Je to tak, že je velmi těžké zpracovat minulost, kde jsme něčeho aktivním aktérem. Litva v současné době čelí diskuzi o litevském podílu na holocaustu a na zacházení s Židy v době, kdy tam byli nacisté a spousta Litevců s nimi spolupracovalo. Poláci mají téma pogromu v Jedwabném, které je velmi kontroverzní a citlivé, takže podle mě ty situace, jejichž jsme byli aktivními aktéry, se zpracovávají velmi těžce. Člověk se může zabetonovat v té své pozici oběti, myslím, že sudetským Němcům se daří z ní ustupovat, ale z pozice toho aktéra není jiného úniku než to nějak zreflektovat a omluvit se. A to nám trvalo o poznání déle.
Když jsme u těch mladších generací. Vy pořádáte semináře pro školy. Jaký vy osobně máte pocit ze studentů a z průběhu těch seminářů či dalších akcí?
Já se studenty pracuji moc ráda, protože vidíte, že mezi mladými lidmi je spousta otevřených hlav a očí. Jsou to lidé, kteří mají velkou chuť udělat si vlastní názor na to, co se tady stalo, což je tedy velice podstatné. Ponořují se do minulosti a pátrají v ní s vlastními otázkami. Hledají svou verzi dějinného příběhu ani ne tak v knihách, ale v krajině, v hlasech pamětníků, což mě tak trochu ubezpečuje, že jdeme správným směrem.
Jako na Gymnáziu Ostrov, kde se studenti aktivně zapojili do jedné výstavy…
Ano, tam jsme dělali výstavu, která se týkala romského holocaustu a vůbec vývoje diskriminace Romů v Čechách a v Německu. Bylo zajímavé vidět, jak se mění jejich pozice a teď nemůžu říct, že jsme studenty vedli k nějakému správnému názoru. Ale nějakým způsobem jsme jim pomohli vidět, kolik procent svých názorů si berou z médií, rodiny a kolik procent je tam vlastně ze mě samého. Pro mě bylo důležité vidět, že si to uvědomují a pracují vlastní hlavou.
Je pravda, že my přicházíme s tématy, která nejsou úplně jednoduchá. Často se věnujeme regionálním dějinám, do kterých se ne vždy všem těm školám snadno vstupuje během výuky, proto se to dělá v rámci projektů. Máme takové privilegium pracovat se studenty intenzivně a navíc pomocí zážitků. Pomocí toho, že je vezmeme na ta místa, která poznají na vlastní kůži, a necháme je, ať se o tom spolu chvíli povídají. Ne v rámci 45 minut, ale v rámci celého dne. A to funguje.
Mám radost z toho, že ta nová česká generace pracuje sama na sobě, na svých projektech a na tvorbě vlastních názorů.
Je nějaký rozdíl v postoji škol v Sudetech a škol třeba v Praze?
Určitý tam rozdíl je. Jednak v tom, že v oblasti bývalých Sudet jsou školy, které buď z toho trochu těží, to znamená, že si tu místní historii zvou hodně do výuky. Učitelé se snaží, aby v místních studentech vyvolali zájem a využili toho, co je nejblíž, což z Prahy vždy musíte někam jet. Na druhou stranu i v bývalých Sudetech jsou školy, které se toho tématu bojí a nechtějí ho otevírat. Takže se nám stalo i to, že jsme někam přijeli a žáci nám byli schopni do mapy zakreslit všechny německé památky v okolí. A měli to naprosto zmapované a podobně. Přijeli jsme ale i na místo, kde jsme řekli, že je to město, kde kdysi bylo z 90 procent německy mluvící obyvatelstvo, a studenti na nás koukají, jako kdyby to slyšeli poprvé.
Rozdíl mezi vnitrozemím a pohraničím je i v tom, že po válce tři miliony lidí z pohraničí odešly a dva miliony lidí jej dosídlily. Přišli tam lidé, z nichž spousta nemá vztah k místu, zkrátka nemají tu místní paměť, takže se velmi často stane, že není, co předávat a ani mladá generace si nevytváří vztah k místu, kde žije. Nevědí, kam chodila babička do lékárny, protože tam ještě nežila, případně jenom chvilku. Vlastně nesrůstají s tím místem, nemají občanskou odpovědnost k němu a nemají chuť tam zůstat. Chtějí co nejrychleji pryč a to se podle mě ve vnitrozemí neděje, rozhodně ne tolik.
Když vezmete současnou výuku historie. Nemyslíte, že by se na středních školách mělo více učit třeba právě o vyhnání Němců ze Sudet než třikrát během těch několika let projíždět historii oblasti Úrodného půlměsíce?
Osobně si myslím, že soudobé dějiny do výuky rozhodně patří. Jednak jsou atraktivní pro studenty, jednak nám pomůžou porozumět nedávným událostem, což je pro nás důležité, abychom se vyznali v současnosti, kde ty současné fenomény mají kořeny. Současně si myslím, že to záleží hodně na konkrétní škole. Potkáváme spousty škol, které neučí třikrát kulturu popelnicových polí, které se nevrací věčně do pravěku a nekončí v roce 1945, ale potkáváme naopak hodně škol, které si ty vzdělávací plány upravili tak, aby studenti třeba jednou proběhli pravěk, ale pak se rok věnovali dějinám od roku 1945 do současnosti. Je to naprosto v kompetenci škol a na dohodě s dotyčnými dějepisáři a já mám radost, že se to často děje.
