Ani andělé, ani monstra
JR na sebe upozornil v roce 2006, kdy nezákonně vylepil v městské čtvrti Paříže velké portrétní snímky „gaunerů z periferie“. Reagoval tím na vlnu výtržností v okrajových částech města. „Všichni byli tehdy přilepení k televizi, sledovali znepokojující, hrozivé záběry a říkali: ‘Podívejte, tyhle děcka házejí Molotovovy koktejly, útočí na policii a hasiče, rabují v obchodech. To jsou kriminálníci, křiváci, nebezpeční lidé,‘“ popsal JR na konferenci TED reakce, s jakými veřejnost komentovala nepokoje.
Tehdy při sledování televizního zpravodajství umělce překvapilo, když uviděl záběr na obří fotografii, na které pózovali mladíci z periferie. Kdysi ji s nimi sám pořídil a vylepil v jejich čtvrti. Rozhodl se, že chlapce, které zná a které teď viděl on a další lidé při výtržnostech, nafotí znovu. „Ne všichni jsou andělé, ale nejsou ani monstra. Tak jsem se za nimi vrátil s 28milimetrovým objektivem,“ vzpomíná na projekt, který ho proslavil. Fotografie „gaunerů“ na guerilla výstavě v ulicích Paříže natolik zaujaly, že je město vystavilo i před pařížskou radnicí. Tentokrát legálně.
Kdo je kdo
Rok po úspěšném “gaunerském streetartu“ se JR podílel s umělcem Marcem Berrebim na instalaci své do té doby vůbec největší nelegální výstavy. Vylepil obrovské portréty jedenačtyřiceti Izraelců a Palestinců v osmi izraelských a palestinských městech a na bezpečnostní zeď rozdělující obě území. Fotografovaní lidé na nich předváděli komické grimasy, aby dali najevo svůj smysl pro humor. Na první pohled riskantní projekt dokázal, že street art si najde místo opravdu kdekoli. Třeba i na hranici oddělující dvě znepřátelené země.
Když vylepoval fotky v palestinském Ramalláhu, chodili za ním místní a ptali se, co to znamená. „‘No, my vlastně děláme umělecký projekt a lepíme fotky Izraelců a Palestinců, kteří mají stejné zaměstnání. Tito dva jsou řidiči taxíku.‘ Pak pokaždé následovalo ticho. ‘Chceš říct, že lepíš portrét Izraelce, jak dělá směšné obličeje, právě tady?‘ ‘Jo, to je součástí projektu.‘ Pokaždé, když se tohle stalo, zeptali jsme se, jestli poznají, jaké je fotografovaný člověk národnosti. Většina z nich to neuhodla,“ popsal JR své rozhovory s Palestinci.
Nezvané umění
Fotografie očí v projektu Women Are Heroes zase upozornily na zranitelnost žen během násilných konfliktů. JR s nimi zaplavil chudinské čtvrti v Brazílii, Libérii nebo v Indii. Přinesl tak umění do míst, kde je ulice často jedinou galerií široko daleko. Jeho snaha upozornit na společenské problémy a zároveň zkrášlit chudinské čtvrtě, které jsou spojené s vysokou kriminalitou, měla význam zejména pro obyvatele vyloučených lokalit. I taková brazilská favela přece může s vylepenými fotografiemi očí na fasádách pěkně prokouknout. „Podstatou umění není změnit praktické věci, ale změnit jejich vnímání. Umění může změnit způsob, jakým vidíme svět,“ tvrdí umělec, který kromě svých vlastních projektů nabádá lidi, aby se také stali street artisty.
Před čtyřmi lety JR vyzval na TED konferenci své posluchače, aby se zapojili do globálního projektu Inside Out, který se dá aplikovat kdekoli na světě. Skupinky nadšenců pořídí portrét člověka, jenž chce svojí fotkou něco sdělit, snímek pošlou do umělcova studia a zpátky jim přijdou plakáty. Ty pak vylepí na co nejfrekventovanějším místě. V databázi projektu jsou dnes k vidění například fotografie upozorňující na násilí v Guyaně nebo na existenci kmene Lakotů v Severní Dakotě. „V podstatě fakt, že umění nemůže měnit věci, ho dělá neutrálním místem pro výměnu a diskuzi. Tímto mi umožňuje změnit svět,“ říká JR.
