Výtvarnice Veronika Drahotová: Nebýt sama před sebou srab

Veronika Drahotová

Veronika Drahotová Zdroj: Petr Horcicka

Do maturity jí zbývaly dva roky, přesto byla jako mimořádný talent přijata na Akademii výtvarných umění. Ve dvaadvaceti způsobila poprask jedním z dosud největších public artových počinů u nás. „Vzdušné zámky“, tedy Pražský hrad v duhovém nasvícení, okouzlily veřejnost a inspirovaly Jiřího Davida k neonovému srdci.

Kromě toho, že si Veronika Drahotová podmanila malbu, fotografii či instalace, ve světě umění se ukázala také jako zdatná kurátorka a ředitelka dnes již bohužel neexistující pražské galerie současného umění Home. Dnes se ve své tvorbě vrací k malbě, připravuje výstavu a mimo jiné si našla čas na rozhovor pro TST.

Jak se přihodilo, že jste se na AVU dostala už v šestnácti letech? Jak jste tehdy vnímala ten „skok“ o dva roky vpřed?

Byla to náhoda, ačkoliv už slyším fatalisty - náhody neexistují. Já to vidím tak někde mezi, bylo to něco mezi náhodou a řízením osudu. Studovala jsem tehdy 2. ročník Výtvarné školy Václava Hollara a můj profesor na kreslení vymyslel, že bych měla zkusit přijímací zkoušky na AVU. Netuším ani, jak to napadlo jeho. Už se mi to celé nějak ztrácí, konkrétní situace se zamlžují, vlastně už si ani moc nevybavuji ty pocity kolem. Celkově to „teenage“ období bylo takové spíš prožitkové než analytické. Jak jsem to tenkrát vnímala, můžu akorát zpětně interpretovat, ale bude to ovlivněno tím, co si myslím a kdo jsem teď. Myslím, že jsem si myslela, že je to parádní a skvělé, že jsem se tím cítila hodně nakopnutá a vůbec jsem si neuvědomovala, že to pro mě ve výsledku nemusí být až tak prospěšné.

Kdybyste se měla rozhodnout nyní zpětně – šla byste do toho znova?

To ano, protože je to typ životní výzvy, kterou když člověk nevezme, bude sám před sebou srab uhýbající před možnostmi. Já jsem na tu střední cestu nikdy moc nebyla a až teď se to těžce učím.

Co bylo vaší motivací pro to, abyste se věnovala umění? Co vás přivedlo k malbě?

Moje máma, také malířka, si myslí, že to byla ona a její drezura. A možná do jisté míry ano. Určitě u mě nešlo o vědomé směřování - od mala jsem měla dvě věci, co mě zajímaly nejvíc: čtení a vše, co souviselo s něčím vizuálním. Já jsem si jako dítě pořád kreslila a extrémně mě to bavilo, takže tady to vnímám jako řízení osudu. Asi bych se k tomu dostala za jakýchkoliv okolností.

Vzdušné zámkyVzdušné zámky | Veronika Drahotova

Měla jste v začátcích nějaké vzory, kterým jste se snažila přiblížit?

Vzory a identifikace, to mně nikdy moc nešlo. Měla jsem a mám oblíbené umělce, nikoho bych ale neoznačila za vzor. Vždy pro mě byla důležitá osobitost a opravdovost.

Existují ve výtvarném umění nějaké „trendy“? Snažíte se je následovat nebo raději jedete po vlastní ose?

Trendy… Nechci znít arogantně, ale kdo nemá vlastní autenticitu nebo vizi, sleduje trendy a přizpůsobuje se jim. Potom jsou zde takoví, kteří trendy stanovují a utvářejí. I když trendy si spíše spojuji s hudbou, módou a designem, který je ale výtvarným uměním ovlivňován a naopak.

Dá se říct, že v současném umění může být legitimní dělat takřka cokoli na rozdíl třeba od minulého režimu, kdy se řada umělců vymezovala proti prorežimnímu umění, takže měli ten „hlavní směr“ v podstatě daný. Máte vy osobně v dnešní době nějaký konkrétní směr, kterým jako umělkyně kráčíte? Nějaké mantinely?

Opět se teď dostáváme k otázce autenticity. Pro mě je hlavně důležité, abych viděla svůj vlastní posun, a to nezávisle na reakci okolí. Potřebuji, aby pro mě bylo v každé sérii, v každém díle něco nového, objevného.

Jak je na tom podle vás dnešní české umění?

Těžko říct. Nevím, jestli mám takový odstup, abych to posoudila. Navíc je to vše o subjektivních interpretacích. Většina umělců je pohlcena svou prací ve svém světě, a je to tak správné, protože umění je osobní a je vždy spjato s osobností umělce. Obecný kontext mě vlastně moc nezajímá, ale mám takový pocit, že dobří umělci tu vždy byli a vždy budou, jen jejich možnosti a příležitosti se mění a množí.

Kampa MuseumKampa Museum | Veronika Drahotova

Jedna z vašich výstav nese název „Sugar Choice“. Co pro vás představuje volba? Může podle vás být volba sama o sobě svobodná nebo je svoboda volby jen mámivou iluzí ve světě, v němž nám vnější okolnosti fakticky nechávají jen málo prostoru pro opravdu svobodná rozhodnutí?

Volba je pro mě životní téma, na které právě teď znovu navazuji. Myslím, že na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Mohlo by se zdát, že volíme svobodně. Ale co ve skutečnosti spouští tyto volby? Co všechno to ovlivňuje a nakolik? Nebo za nás pracuje pouze osud? Myslím, že je tam vliv obou faktorů, jak něčeho, co bychom mohli nazvat osud, tak naše vědomé a podvědomé inklinace.

Co je podle vás „krása“? Mělo by být umění krásné?

Krása je těžko definovatelná a subjektivní pro každého z nás. Co je krása pro jednoho, je odpudivé pro druhého a naopak. Právě proto má umění tak těžkou pozici. Je dobré, pokud spojuje obé - i krásu i obsah/koncept. A podotýkám, jedno nemusí eliminovat to druhé, jak je to teď často vnímáno.

Obrazy v sobě konzervují umělcovo sdělení specifickým způsobem, člověk si mnohdy láme hlavu „co tím chtěl básník říci“. Myslíte, že je lepší obraz, respektive jakékoli dílo, konkrétně interpretovat nebo nechat každého, ať si v něm najde „to svoje“?

V každém díle je vždy něco navíc. A pro každého něco jiného kromě již interpretovaného – něco, co resonuje s myšlením, pocity nebo zážitky pozorovatele Já osobně mám ráda, pokud se dovím autorův koncept nebo pozadí díla. Zároveň však na sebe dílo nechávám volně působit.

Míváte nějakou představu, co by si měl návštěvník z vaší výstavy odnést?

O tomto jsem nikdy neuvažovala. Když umění vytvářím, tak z nějakého akutního popudu, inspirace, na základě myšlenky, vize. Neuvažuji o tom, jak bude vnímáno.

22 | Veronika Drahotova

Záleží vám na tom, kdo vaše díla vlastní, komu se dostanou do rukou?

Myslím, že kdo se zajímá o umění má nutně určitý jemnocit a sofistikovanost, a já si vážím lidí, kteří mají ten přesah a koupí si obraz a někdy ho třeba splácejí roky. V tomto nejsem nijak bigotní, ale jsem ráda, pokud můžu kupce trochu poznat, nicméně není to podmínkou.

Často opakovaná věta z úst některých návštěvníků v galeriích moderního umění „to bych zvládl namalovat taky“. Co byste takovým lidem vzkázala?

Já nevím, asi to co by se nabízelo - ať to zkusí. Většina opravdu dobrých umělců, ať už se jedná o malíře nebo někoho z jiného oboru, jejichž výstupy by se mohly jevit jednoduché, jsou ve skutečnosti technicky a formálně naprosto zdatní. Tím myslím, že bravurně zvládají jak klasickou kresbu, tak malbu, a ke svému aktuálnímu, řekněme, abstraktnímu projevu intelektuálně dospěli.

Politicky angažované umění – ano nebo ne?

Asi jak pro koho. Osobně mě politické umění baví, ale má jepičí život a také mně tam trochu vadí, že vzniká až příliš technicky. Já osobně se politickému umění nevěnuji, i když mám za sebou pár kousků, které by se takto daly označit. Mám radši nadčasová témata, která mě zajímají dlouhodobě. Pohybuji se dlouhodobě mezi několika pro mě zásadními tématy, často se k nim opakovaně vracím nebo k nim přibývají další s těmi původními související. Jsou to volba, čas, vědomí, podvědomí, paměť.

Na čem právě pracujete a co chystáte do budoucna?

Znovu po dlouhé době pauzy, tím myslím období asi devíti let, jsem se vrátila k malbě olejem. Zažívám něco jako „flashback“, malířské znovuzrození. Úplně jsem zapomněla, jak obohacující, myslím formálně, to je. Jak krásně se dá vrstvit, lazurovat, „rozšmudlávat“ a propojovat barevné tóny. Postupně si tedy osvěžuji postupy a zároveň přicházím na nové. Také se chystám experimentovat s grafickými technikami. Výstup snad bude možné vidět na výstavě, kterou připravuji.