Zpěvačka Hellwana: Nebudu rapovat o čínském předměstí | E15.cz

Zpěvačka Hellwana: Nebudu rapovat o čínském předměstí

Magdalena Hostomská

Hellwana (vlastním jménem Monika Evans) je dvacetiletá zpěvačka a rapperka, která má kořeny v Anglii. Její hudba je ovlivněna grimem (dynamický hudební styl, který vznikl ve Velké Británii, konkrétně na londýnském předměstí na začátku 20. století, a který kombinuje prvky hiphop, reggae atp, pozn. red). Tento vliv nemá spojitost ani tak s místem, kde vyrůstala, jako s její sestrou, která ji grime/rap scénou zásobuje. Letos v září vyhrála soutěž Czeching a díky tomu bude mít možnost vydat nové EP, natočit videoklip a její hudba poputuje do hudební výměny Evropské vysílací unie. Hellwana se nevěnuje jen hudbě a zpěvu, ale momentálně studuje užitkový design v Praze a pracuje v kavárně na Letné.

Žen je v české rapové scéně málo a ty jsi stále nováčkem, nemáš strach ze vstupu do prostřední plého mužů a velkých jmen, jako jsou např. Smack nebo Vladimír 518?

Mám. Určitě mám. Protože ženy, i když na naší scéně jsou raperky a zpěvačky, co mají jméno a jsou známé osobnosti, jsou myslím trochu upozaděné, přeci jenom mužů je víc a všichni jsou kamarádi. Většinou je to tak, že kluci s klukama se kámoší víc než kluci s holkama. Tady na té scéně to jde hezky vidět.

Určitě se toho vstupu bojím. Každý nováček se bojí. Nicméně mi to přijde zajímavý. Možná se na to i těším. Strach, očekávání a radost. Všechno v jednom, takové smíšené pocity. Nevím, co se stane, co se nestane…

Na svém instagramu jsi v jednom příspěvku uvedla své femme fatale vzory z dětství (Marilyn Monroe, Angelina Jolie…), v závěru pak píšeš: „A teď už začínám zbožňovat i samu sebe… dospěla jsem?“ Myslíš si, že tím, jak ženy dospívají a stárnou, se mají více rády a zvykají si postupem času na své nedostatky, nebo je to o něčem jiném?

Já si myslím, že to tak je. Když přijdeme do školky, tak si každé dítě zažije jednu z nejsilnějších kritik na jeho osobu. Děti jsou trošku zlejší než dospělí lidi. Dospělí se vyhýbají urážkám. Malé dítě řekne: „Ty seš ošklivej…“ A myslím si, že v tomhle věku trošku vzniká to, že si dítě vsugeruje, že to tak opravdu je. V pubertě se celý člověk mění a začíná přemýšlet trochu jako dospělý, ale pořád je dítě. K tomu všemu přijdou pubertální hormony a je to ještě horší.

V dospělosti si ženy na sebe lépe zvyknou, umí si na sobě všímat své kvality, ale je jasné, že pořád vnímají nějaké nedostatky. Já na sobě stále vidím, co bych změnila, ale snažím se brát samu sebe. Co můžu, tak změním. A co nezměním, tak nezměním a musím přijmout. A tak to prostě je. A je škoda, abych se tím zbytečně trápila.

Selflove hashtag je takové „back to the roots“

V poslední době se na sociálních sítích dost často diskutuje o tématu „sebeláska“, anglicky selflove. Jak moc si myslíš, že je to jen trendem/hashtagem? Myslíš, že se doopravdy změnilo to, jak samy sebe ženy vnímají?

Myslím si, že jo. I když zároveň těžko říct. Protože když se díváme na staré filmy, vidíme ideál krásy jiný, než je v dnešní době, a s každým rokem a stoletím se to prolíná jiným způsobem. Ale v dnešní době si myslím, že „selflove“ hashtag je silný a je super, že to spoustu lidí podporuje – různí influenceři a podobně. Je to takové „back to the roots“ – stejně jako že se zabýváme plastem. Je dobře, že to uvědomění přišlo a myslím si, že to bude ještě lepší.

Myslíš si, že existuje nějaký univerzální klíč, který by mladým holkám pomohl v tom mít se radši, důvěřovat si a být sebejistější dívkou/ženou?

Je to individuální. Já jsem hodně pozorovala svojí mámu a svojí babičku (ženy v naší rodině obecně). Třeba jak se choval děda k mojí babičce. Mají spolu nádherný vztah, úplně takový pohádkový. Hrozně hezky se k sobě chovají. Nebo moje máma si řekne: „Dneska mi to sluší.“ A nemaluje se. A je vidět, že se má ráda a že když jde na nákup, absolutně neřeší, jak vypadá, protože je se sebou spokojená. Ta sebejistota u nich je pro mě vzorem. Vždycky mi byly vzorem, pak samozřejmě také herečky, zpěvačky, atp… Ale tohle jsou takové dvě ženy mého života, které mě nejvíc ovlivňují.

Je spoustu holek, které na sobě chtějí změnit něco skrze plastiku. To vůbec neodsuzuju, protože když jsou pak spokojenější a cítí se dobře, proč ne. Každý se vidí jinak, každý pak musí přijmout sám sebe jinak. Neexistuje univerzální klíč.

zpěvačka Hellwanazpěvačka HellwanaAutor: Osobní archiv

Grime texty by měly být o něčem, co známe, co je nám přirozené, takže je blbost, abych konkrétně já rapovala třeba o čínském předměstí.

Český grime zatím reprezentuje jen velmi malý počet lidí. K nám do republiky s ním přišel Smack. Co si o provedení grimu v Čechách myslíš? Může působit na první pohled míň tvrdě a drsně jako ten originální UK grime?

Myslím si, že ne. Česká republika už sahá nohama na UK grime. Smack dokázal vytvořit platformu – aby lidi v Čechách mohli poslouchat grime. To mi přijde super. Český grime se postupně strká do britského, později, myslím, s ním půjde ruku v ruce. Grime texty by měly být o něčem, co známe, co je nám přirozené, takže je blbost, abych konkrétně já rapovala třeba o čínském předměstí. Smack ve svých textech má, že je ze Strašnic, často říká, co vše si prožil nebo právě zažívá a drží se toho. Jeho texty mají hlavu a patu, a to mi přijde důležitý.

Producent Fiedler: Velkej song tě ráno nakopne

Myslíš si, že třeba Smack (cz) a Gleb (sk) jsou srovnatelní s originálními interprety z Anglie?

Určitě. Gleb bych řekla, že trochu víc než Smack, ale to je zase názor proti názoru. Pak tu na české a slovenské scéně jsou i kluci, kteří nejsou zas až tak známí, jako je například Pain, Tubs nebo Komander. A i ti mi přijdou dobří a srovnatelní se zahraničními interprety.

Jak moc si myslíš, že tvoje dětství v Anglii ovlivnilo inspiraci právě grimem pro tvou současnou tvorbu?

Podle mě ne až tolik moje dětství, jako moje sestra. Moje ségra poslouchá rap a není schopná mi napsat „ahoj jak se máš?“, vždycky pošle tunu songů. Myslím si, že to mě navnadilo na to, že bych to třeba chtěla zkusit. Víc mi sedí britský rap/grime než americká scéna. Neříkám, že mě USA nebaví, ale že bych si pustila nějaký track a řekla si, že je vyloženě dobrý, to ne. Spíš si to pustím do backgroundu a něco u toho dělám, než že bych se na to opravdu koncentrovala.

Rap se v současnosti stává trendem, hlavně mezi mladými lidmi, ačkoliv dříve byl spíš žánrem „nižší“ společenské třídy a rapovalo se na sídlištích a předměstích o drogách, o nespravedlnosti ve společnosti. Jak se žánr s tímto původním posláním mohl dostat do žebříčku vedle popu a jiných mainstreamových žánrů?

Tím, že od jistých časů jsme se posunuli dál. Lidé se snaží vyhledávat novou hudbu a není to takové, že bychom zůstávali stále u toho stejného. Já si vzpomínám, že jsem hudbu poznávala skrze hraní na klavír – a to hlavně klasiku. A taky díky dědovi. A v autě jsme poslouchali „moderní songy“, který nebyly zas až tak moderní – jako třeba Helena Vondráčková. To jsem si taky jela samozřejmě dlouhou dobu a pak mě napadlo, co kdybych začala poslouchat něco jiného? A začala jsem si vyhledávat. Pak přišla éra youtube a youtuberů, pak různé soundcloudy a další věci. I média mají jistý podíl na tom, že se dostáváme k nové a jiné hudbě. Dřív to nešlo, dnes jsou možnosti mnohem větší.

Tím že se rap stává mainstreamovým, bývá jeho původní myšlenka opomíjená. Myslíš si, že je dnes v tomhle žánru těžké najít svou originalitu a jedinečnost?

Není problém najít svoji originalitu. Problém je najít, pod co ta originalita spadá. Dnes se spoustu lidí pouští do rapu, ale málo z nich má takové informace kolem toho, jak by to měli „prodat“. Když člověk dělá hudbu a chce to brát vážně, tak bohužel, nebo i bohudík, musí přemýšlet nejen nad audiem, ale i celým vizuálem. Musí přemýšlet nad marketingem. Být trochu diverzní, přemýšlet do všech stran. Je podle mě spoustu lidí, kteří toho nejsou schopní. A pak když je někdo schopný, originalita se projeví nejvíc tam. Interpret musí přemýšlet jako víc lidí najednou a stále být jedna osoba. Dát dohromady jeden celek, který bude tvořit album/koncert/show, whatever… Je to spousta práce a bez práce nejsou koláče.

Svou originalitu tedy není těžké najít?

Když člověk ví, jak na to, originalitu najde… Každý člověk je originál, je to takové klišé, ale je to pravda. Každý je dobrý na něco jiného. Každý se v každé věci projeví jinak.

Autor: Magdalena Hostomská
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!