Ve svých dvanácti má za sebou Hanka už spoustu životních zkoušek. Rodiče jí a její sestře nevěnovali pozornost, a tak se obě dívky ocitly v péči babičky. Teprve díky ní začaly pravidelně chodit do školy – a i s ní začala mít po čase problémy.
Hanka se sice učila dobře, ale narazila u domácí přípravy. Babička se s ní jednoduše nezvládla učit. A kvůli tomu, že je z romské rodiny, hrozilo, že ji společnost automaticky zařadí k neblaze proslulé vyloučené komunitě dětí v Hradci Králové. V tom okamžiku jí ale do života vstoupila Veronika a začala s ní chybějící školní vědomosti dohánět.
Chybí málo
Veronika byla součástí programu Prostor Pro, jedné z organizací, která nabízí dětem a mladým lidem odbornou pomoc v obtížných životních situacích. „Holky byly vždy slušné, snaživé a domácnost příjemná,“ popisuje svou doučovatelskou zkušenost.
Veronika do rodiny pravidelně docházela několik měsíců a pomáhala Hance s dějepisem a matematikou. Sama se do projektu zapojila díky nabídce své kamarádky, která pro neziskovou organizaci Prostor Pro pracovala.
„Hanka se dost snažila a bylo vidět, že se neomezuje pouze na domácí úkoly a naše hodiny. Nakonec předměty, které jsme spolu cvičily, úspěšně zakončila,“ popisuje završení spolupráce, kterou ukončil Veroničin ochod na vysokou školu do jiného města.
Prostor Pro není jediným projektem, který se problému začlenění dětí ze znevýhodněných rodin věnuje. Asi nejznámější organizací je Člověk v tísni. Jeho program sociální integrace, jehož součástí je i individuální doučování, vznikl již v roce 2006. Projekt se věnuje především práci s dětmi a mládeží, také nabízí poradenství i pro dospělé členy rodiny.
Klíčová je pro něj ovšem práce s celou rodinou a klade důraz především na zájmy dětí. Díky velkému zájmu dobrovolníků se Člověku v tísni daří zapojovat rodiny do volnočasových aktivit v nízkoprahových klubech, jako jsou například přednášky o finanční gramotnosti či zájmové kroužky pro děti.
Podobně jako další organizace (například Charita Olomouc, Sdružení S.T.O.P z Ostravy, ROSA Kladno a Hestia v Praze) ve svých programech také nabízí skupinová i individuální doučování pro sociálně slabší rodiny.
Vysvědčení s vyznamenáním
Nejčastějším problémem, se kterým se děti ze sociálně slabých rodin potýkají, je nízké vzdělání rodičů. To odpovídá i zkušenosti jedné z autorek tohoto textu, která v současné době v rámci tohoto programu doučuje devítiletého chlapce.
Až při samotném doučování totiž zjistíte, jak náročné vlastně musí být každý den dělat s dítětem úkoly, pokud k tomu nemáte předchozí znalosti. Vysvětlit třeba dítěti zlomek takzvaně polopatě, aby tomu dostatečně rozumělo, je docela oříšek.
České školství navíc vytváří obrovský tlak na děti i rodiče v podobě domácí přípravy, která dokáže dětem veškerou látku znechutit. Speciálně v momentě, kdy nemá dítě nikoho, kdo by mu probíraný problém vysvětlil.
Každý z dobrovolníků dochází do rodiny jednou týdně, v tuto dobu se vyžaduje přítomnost alespoň jednoho z rodičů v místě doučování. Dobrovolník však ve výsledku stráví doučováním více času, než se na první pohled může zdát. Komunikuje totiž nejen s rodinou dítěte a organizací, ale i se školou. Čas musí věnovat také domácí přípravě na základě požadavků dítěte. A platí, že dobrovolník není jen dalším učitelem. Ve většině případů také zprostředkuje dítěti jiný pohled na jeho situaci a snaží se mu ukázat, že při troše snahy je možné dosáhnout pokroku.
Neúspěch dítěte vs. neúspěch školy
Současný školní systém situaci dětí ze sociálně slabších rodin příliš neusnadňuje. Už dlouho se mluví o tom, že je příliš selektivní a neumí si poradit s rozdílnými schopnostmi dětí v jednotlivých ročnících.
Podle Člověka v tísni například ve školním roce 2015/16 propadlo 1 284 už v první třídě, tedy přibližně jedno procentu prvňáků. Toto číslo by mělo být alarmující. Například v severských státech totiž děti na prvním stupni vůbec nemohou propadnou, o první třídě ani nemluvě.
„V Německu i v dalších západoevropských zemích institut propadání takřka neexistuje,“ upozornil nedávno v Lidových novinách vedoucí programu Kariérního a pracovního poradenství Člověka v tísni Daniel Hůle. „Pokud dítě nezvládá výuku, nebere se to jako neúspěch dítěte, ale jako neúspěch školy. A domnívám se, že je to tak správně.“
V Německu například před lety zavedli takzvané adaptační období, které trvá první tři roky školní docházky. Od první do třetí třídy mají děti něco jako období hájení, kdy mají ty slabší možnost vyrovnat se ostatním, což pomáhá dětem ze sociálně slabších rodin náskok svých vrstevníků dohnat. V Česku ale nic podobného neexistuje a ani se výhledově nechystá.
Situaci ještě eskaluje problematická dostupnost mateřských škol. Právě ty mohou řadu potřebných dovedností u dětí rozvíjet. Jenže v současnosti stále ještě ani zdaleka neplatí, že by alespoň rok ve školce absolvovaly všechny děti.
Těm, které se do školek nedostanou – ať už kvůli nedostatečné kapacitě nebo finanční náročnosti –, se předškolní přípravu snaží suplovat humanitární organizace a sociální programy. Předškolní kluby organizuje například Člověk v tísni. Rodiny, které se do takového projektu chtějí zapojit, musí projít striktním výběrovým řízením. Projekt je určen výhradně pro sociálně slabé. Aneta Horká, koordinátorka vzdělávacích služeb Člověka v tísni, tyto rodiny definuje jako ty, které si nejsou schopny doučování platit samy. Unikátní na této činnosti je, že se do ní rodiny hlásí zcela dobrovolně.
Zájem o tyto programy je veliký. V letošním roce se do tohoto projektu chce zapojit více než 500 rodin – dobrovolníků se do nich však hlásí přibližně o sto méně.
Cesta z kruhu
I pro rodiny s napjatým rozpočtem tedy dobré vzdělání dětí představuje prioritu. Podstatným problémem je však nedostatek financí na obou stranách.
Až čtvrtina rodičů si začátkem školního roku půjčuje peníze na nákup školních pomůcek pro své potomky, přestože české školství zapůjčuje učebnice po celou dobu povinné docházky. To je přitom v evropském kontextu celkem raritou.
Před čtyřmi roky přišlo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy s pilotní výzvou, která byla určena na výdaje spojené se zajištěním a realizací aktivit, jež poskytují podporu a pomoc dětem a mládeži. Jejím cílem bylo předcházet sociálnímu vyloučení a odstraňovat jeho důsledky. Projekt pro děti a mládež ve věku 6–26 let ze sociálně znevýhodněného a kulturně odlišného prostředí se však v následujících letech neopakoval.
Ministerstvo v současnosti žádné další projekty zaměřené na začlenění dětí z těchto rodin neplánuje. Nadále tak zůstává pomoc především na neziskových organizacích. Stejně tak jako osudy dětí a rodin ze sociálně slabšího prostředí.
Text vznikl jako součást semestrální práce pro Ergo 2, časopis studentů žurnalistiky.
