Inflace je na osmi procentech a Češi jsou nepochopitelně šťastní. Začínají znovu utrácet, zájezdy se v létě nedaly sehnat a restaurace praskají ve švech. Míra inflace, kvůli které by ještě přede dvěma lety hlavy rodin prohlašovaly, že raději emigrují, je dnes vnímaná jako přijatelná. Zčásti je to pochopitelné. Češi vytrestaní loni až osmnáctiprocentním růstem cen jsou otrlí a jakékoli jednociferné číslo slaví lepší značkou šampaňského a v peněžence nosí namísto svých dětí fotky členů bankovní rady ČNB. Zda právem, či ne, necháváme na vás.
I kdyby inflace spadla zrovna o příštím víkendu na nulu, faktem zůstává, že ceny zůstávají podstatně výše než dříve. A kupní síla českých mezd za poslední dva roky klesla o zhruba dvanáct procent. Proč? Protože Češi nejsou zvyklí klepat na dveře svého šéfa a žádat o to, na co mají nárok. Ruku na srdce, požádali jste letos svého šéfa o zvýšení mzdy? A o kolik? Vyprovodil vás ze dveří se soucitným úsměvem s tím, že doba je těžká a perspektivy byznysu mlhavé?
Tak si vezměte příklad ze sousedního Polska. Věděli jste, že Poláci se na rozdíl od Čechů nebojí a o svoje si říct dokážou? Pusťte si náš dnešní díl Zatracených čísel. Prozradíme vám, kdy bude ta poslední šance zaklepat na dveře šéfa a mít při tom bradu vzhůru. Protože inflace s vámi sehraje ještě jednu ošklivou hru. A to dokonce ještě letos. Pokud svou poslední šanci promarníte, pak už na to nemáme co říct.
