14 tisíc na plný úvazek. Mladí Balkánci nevidí ve svých zemích budoucnost, hromadně prchají. I do Česka
Brain drain neboli odliv mozků je jedním z hlavních problémů zemí Západního Balkánu a odrazem všeho, co v regionu nefunguje. Mladí často nevidí naději na změnu, a proto radši, než aby se o nějakou pokoušeli, mizí za hranice. Podle studie Regionálního programu mobility mladých, zpracovaného institucemi ze Severní Makedonie a Srbska, odchází z regionu až polovina mladé kvalifikované pracovní síly. Nejčastěji touží po možnostech, které nabízí Evropská unie. Početná balkánská komunita žije a pracuje i v Česku. Už za dob války v Jugoslávii se tuzemsko stalo útočištěm mnoha válečných uprchlíků a Balkánce to k nám táhne i dnes.
Loni u nás podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) dlouhodobě přebývalo téměř čtrnáct tisíc lidí původem ze zemí Západního Balkánu. Nejpočetnější balkánskou menšinou jsou Srbové, kterých Česko aktuálně hostí na šest tisíc. Další tisíce Balkánců ale do Česka přijíždějí za sezonní prací prostřednictvím specializovaných agentur i na vlastní pěst.
Odliv mozků se jeví jako začarovaný kruh. „Když ze zemí davově proudí pryč mladí, především vysokoškolsky vzdělaní lidé, dojde k nevyhnutelnému zbrzdění ekonomiky. Doma pak chybí kvalifikovaná síla. Státy se potýkají s nedostatkem pracovníků v klíčových odvětvích, jako je zdravotnictví či školství,“ potvrzuje výzkumník Sarajevské univerzity, specializující se na brain drain, Amer Osmić. K těm nejoblíbenějším patří na Balkáně dlouhodobě zdravotnické studijní obory. Studenti si uvědomují, že právě toto vzdělání představuje nejsnadnější vstupenku na Západ.
Kvůli odlivu mladých talentů upadá věda a výzkum a s nimi i schopnost inovovat. Populace stárne a není, kdo by vydělával na důchody. Jenže kdo by zůstával v regionu, kde je takřka nemožné dosáhnout na důstojné platové ohodnocení, kde na mnoha místech chybí základní infrastruktura a kde se ani více než dvacet let poté zcela nezacelily rány z války provázející rozpad Jugoslávie? Obzvlášť, když Evropská unie, nabízející nesrovnatelné možnosti, je hned za rohem. O tom, jak se mladým na dnešním Balkáně žije, jsme se jeli přesvědčit přímo na místo.
O čtvrtinu obyvatel chudší od začátku milénia
Albánie a Bosna a Hercegovina jsou dvě země, ze kterých mladých lidí odchází vůbec nejvíce. Na předních příčkách mezi zeměmi zasaženými odlivem mozků se neumisťují jen ve srovnání s ostatními státy Západního Balkánu, ale i v celosvětovém měřítku. Podle posledního průzkumu Populačního fondu OSN chce z Bosny odejít více než 47 procent dnešních mladých. Dvanáct procent z nich přitom už podniklo aktivní kroky směřující k emigraci. V absolutních číslech to znamená odliv asi 23 tisíc lidí ročně ve věku osmnáct až 29 let.
V Bosně a Hercegovině přitom nyní žije asi 3,2 milionu obyvatel. Podle dat Světové banky se od roku 2000 jejich celkový počet snížil takřka o milion. Mladí emigranti míří nejčastěji k našim západním sousedům do Německa. Dalšími oblíbenými cílovými zeměmi jsou pak Rakousko a skandinávské státy.
Bosna a Hercegovina je přitom malebná země a jedna z oblíbených destinací českých cestovatelů. Lákají je sem nízké ceny v porovnání s tuzemskem, skvělá místní kuchyně i krásná příroda. Z perspektivy místních se ale tyhle přednosti ztrácí v kontextu každodenních výzev, kterým musí čelit. Nízké ceny korespondují s mimořádně nízkými platy a vysokou mírou nezaměstnanosti. Příroda s vysokými horami a průzračnými potoky sice na první pohled působí nedotčeně, velká část je ale od války stále zaminovaná, jakýkoliv odklon od značené trasy tak může znamenat ohrožení života.
V zemi na mnoha místech chybí základní infrastruktura. Například cesta z druhého největšího bosenského města Banja Luky do necelých dvě stě kilometrů vzdálené metropole Sarajeva trvá autobusem po klikatých horských cestách neuvěřitelných sedm hodin.
V Sarajevu stále ještě žije Sara, která nedávno dokončila studium vývoje designu počítačových her. Do hlavního města Bosny, zasazeného mezi vysokými horami, se přestěhovala až v dospělosti a zamilovala si ho. „Baví mě místní atmosféra, lidé jsou tu velmi vřelí, necítím tu žádné napětí mezi různými etnickými a náboženskými skupinami, které stále trvá v jiných oblastech Balkánu,“ říká. V Sarajevu lze skutečně současně slyšet muslimské svolávání k modlitbě v mešitě a odbíjení zvonů křesťanského kostela. Nová generace se tu nezdá být zatížena křivdami minulosti, často se tu prochází etnicky i nábožensky smíšené skupiny přátel.
To, že je Sarajevo unikátní ve své otevřenosti, potvrzuje i bosenský akademik Amer Osmić. Ve zbytku země je ale realita jiná. I když se vzájemná nesnášenlivost postupně zmenšuje, většina současné mladé generace by podle jeho názoru nevstoupila do partnerského vztahu s příslušníkem jiného etnika. Podle Osmiće je to odrazem nezacelených ran, které ve společnosti zanechala válka. „Většina dnešních mladých válku v Bosně přímo nezažila, vnímání historie a pravdy je ale formováno jejich rodiči a vzdělávacím systémem. V Bosně existují tři různé vzdělávací systémy.“ Právě tyto rozkoly podle něj přispívají k tomu, co nazývá krizí identity mladých.
Práce v oboru jen pro vyvolené
Ačkoliv má Sara svůj život v Sarajevu ráda, o práci v oboru si v Bosně zatím může nechat jen zdát. S čerstvým vysokoškolským titulem pracuje jako číšnice v místní restauraci, příležitostně si přivydělává překlady textů z angličtiny, kterou perfektně ovládá. Měsíčně si tak celkem přijde na 550 euro, což je v přepočtu asi čtrnáct tisíc korun. Podobné vyhlídky má i její přítel studující psychologii. Oba proto aktivně uvažují o možnosti ze země odejít.
Míra nezaměstnanosti mladých lidí mezi 15 a 24 lety v Bosně dosahuje podle dat Světová banky až ke čtyřiceti procentům. To je více než dvojnásobek oproti průměru zemí Evropské unie. „Hlavním problémem je nedostatek příležitostí, které tu mladí lidé dostávají. K zajímavým věcem se tu člověk dostane většinou jen díky protekci. Všechno se to pojí se zkorumpovaným a neefektivním politickým systémem, který tu panuje,“ stěžuje si Sara.
S tím souhlasí i výzkumník Osmić: „Pro mladé lidi je zcela zásadní, aby se jim dostalo rovných příležitostí. Chtějí získat práci na základě svých znalostí a kompetencí, ne na základě toho, že jsou členy nějaké politické strany nebo znají někoho mocného.“
Nedůvěra v systém
Názorná ukázka nefunkčního politického vedení číhá hned na kampusu Sarajevské univerzity. U zamčených dveří do univerzitní knihovny visí přilepená cedule. Stojí na ní: „Dočasně uzavřeno z důvodů politických sporů o financovaní knihovny“.
„Nedávno nám zavřeli knihovnu, protože na její provoz prý nezbyly peníze. Něco takového vám řekne hodně o tom, jak místní systém funguje. Daří se tu korupci, a pak chybí peníze na služby, které občané potřebují,“ svěřuje se rozhořčeně student elektroinženýrství Stanko. Sám se zatím z Bosny stěhovat neplánuje, ale připouští, že podobné incidenty ho vždy přinutí nad možností odchodu přemýšlet.
Podle výzkumníka Osmiće až 80 procent mladých nedůvěřuje politikům. Může za to i mimořádně nepřehledný politický systém. Bosna a Hercegovina je de facto federací, kde vládnou současně tři prezidenti. Kompetence jednotlivých exekutiv přitom nejsou jednoznačně vymezené a mnohdy se překrývají. Mladí mají v politice jen minimální zastoupení a dostávají málo prostoru pro zapojení do veřejných debat, zdůrazňuje Osmić.
Kontrasty Bělehradu
O moc lepší situace nepanuje ani v sousedním Srbsku. „Mladí lidé nevěří institucím. Mají pocit, že jejich hlas není slyšet na místech, kde se dělají důležitá rozhodnutí, což potvrzuje i Zastřešující organizace mladých v Srbsku (KOMS),“ míní srbská výzkumnice a výkonná ředitelka Fondu BFPE pro zodpovědnou společnost Svetlana Stefanovićová.
Dlouhodobá nespokojenost vyústila v masivní studentské protesty, které v zemi v současnosti probíhají. I když je Srbsko ve srovnání s Bosnou bohatší, v zemi jsou patrné velké sociální rozdíly. Zatímco takzvaný Bělehrad na vodě – hypermoderní čtvrť plná mrakodrapů připomínajících futuristické stavby v Dubaji – slouží místní elitě, ostatní obytné čtvrti tvoří především oprýskané šedivé domy, které si o rekonstrukci mohou nechat jen zdát.
Místní ceny zdaleka neodpovídají platům, což e15 potvrdil i pětadvacetiletý Ilija. Přestože pracuje na plný úvazek pro zahraniční mediální společnost, kterou si nepřál jmenovat, jeho plat 650 eur měsíčně sotva pokryje základní životní náklady. Ve svých 25 letech stále žije u rodičů, pronájem vlastního bytu v Bělehradě by ho měsíčně vyšel zhruba na 500 euro, což si nemůže dovolit. Věří, že v západní Evropě by za stejnou práci dostal zaplaceno nejméně třikrát více.
Kromě ekonomické situace ho od života v Srbsku odrazuje i nastavení místní společnosti. „Jsem gay. V Srbsku není lehké být otevřeně příslušníkem LGBTQ+ komunity, společnost je tu dost patriarchální, lidé nejsou tolik tolerantní k odlišnostem. Nemohu se tu projevovat tak, jak by mi bylo přirozené, protože bych se necítil bezpečně,“ svěřuje se Ilija. Odstěhovat se chce hned, jak se mu naskytne vhodná pracovní příležitost v západní Evropě.
Srbská výzkumnice a výkonná ředitelka Fondu BFPE pro zodpovědnou společnost Svetlana Stefanovićová upozorňuje, že ne všichni srbští občané mají stejné možnosti emigrovat, do značné míry záleží na společenském postavení. „Například mladé ženy a Romové čelí často větším překážkám. Tradiční hodnoty a role v rodině mohou mladé ženy omezovat více než muže. Jsou od nich očekávány domácí povinnosti nebo péče o rodiče, zatímco muži mají větší svobodu o své budoucnosti rozhodovat,“ podotýká.
Balkánci v Česku
Rodinné vazby a místní kultura jsou ale ve výsledku to hlavní, co mladé lidi na Balkáně drží, navzdory nepříznivým politickým a ekonomickým podmínkám. Emigrantům v zahraničí se pak nejčastěji stýská právě po balkánském temperamentu a schopnosti užívat si život okolnostem navzdory.
To potvrzuje i pětatřicetiletý Ratko, který v Praze pracuje jako finanční analytik u nadnárodní firmy. „Mentalita lidí je v Česku opravdu úplně jiná. Většina Balkánců je víc přímočará a má také jinak nastavené priority. Dáváme větší důraz na zábavu. Bylo pro mě těžké zvyknout si na to, že v Česku to má většina lidí jinak.“ Vzpomíná, že se mu ze začátku nedařilo vytvářet přátelství s Čechy. Zároveň si ale pochvaluje českou pracovní kulturu. „Češi jsou v práci nesmírně praktičtí a neradi plýtvají energii na nesmyslech. Nejsem si jistý, zda se někdy vrátím zpátky, Prahu by se mi opouštělo těžko. Život je tu v mnoha ohledech o hodně komfortnější než na Balkáně,“ dodává.
Měsíčně si v Praze vydělá zhruba dvakrát více, než kolik by dostal ve své domovině. Nejvíc si ale váží toho, že tu může dosáhnout zajímavé kariéry, aniž by se musel zaplést do korupčních praktik. „Jsem šťastný, že se nemusím morálně kompromitovat proto, abych si udržel důstojný životní standard. To na Balkáně většinou neplatí,“ říká. Je kvůli tomu ochotný přehlédnout i tuzemské vysoké ceny nemovitostí. Do budoucna zvažuje také možnost investovat v jeho domovině na Balkáně. Přiznává, že v lukrativních přímořských oblastech jsou už ale ceny srovnatelné s českým trhem.
Balkáncům v Česku usnadňují život i početné facebookové skupiny, kde se sdružují. Členové každý týden pořádají řadu sportovních a společenských akcí, díky nimž zůstávají ve styku s jazykem a kulturou jejich domovského regionu.
