O osudu evropské integrace po celá desetiletí často rozhodoval tandem Paříž– Berlín. Teď všechny zraky míří do Říma. Premiérem Itálie se stává Mario Draghi, bývalý šéf Evropské centrální banky, který zachraňoval eurozónu v době její největší krize. Nyní má spasit strádající a zadluženou italskou ekonomiku, která je po brexitu třetí největší v Evropské unii.
Draghiho mise má silný evropský rozměr – právě Itálie je nejdůležitějším testem toho, jak efektivní bude fond obnovy EU, který bývá označován za novodobý Marshallův plán.
Itálie bude vzhledem ke svým současným potřebám čerpat nejvíce peněz – přes 200 miliard eur ve formě grantů a zvýhodněných půjček. Pokud by právě země na Apeninském poloostrově, která je známá neefektivními výdaji veřejného sektoru, dokázala úspěšně využít evropských financí, bude to pro celou ekonomiku EU mimořádný impulz. Zatím hrozil pravý opak. Spořivé severní státy unie v čele s Nizozemskem by pak mohly Itálii označit za příklad selhání současné evropské politiky.
Kvadratura kruhu?
Fond obnovy je nejvýznamnějším projektem EU od zavedení eura. Členské státy se rozhodly napumpovat do ekonomik zasažených koronavirem stovky miliard eur a také se kvůli snaze oživit hospodářství společně zadlužit. Projekt ale čelí kritice. Francouzský ministr financí Bruno Le Maire označil fond obnovy za příliš komplikovaný a pomalý. Na obzoru jsou střety mezi Evropskou komisí a členskými státy – včetně Německa a Francie. Brusel od jednotlivých zemí vyžaduje výměnou za finanční příspěvky jasné reformní plány, do kterých se v metropolích členských zemí nehrnou.
Evropská komise nemá příliš na vybranou. Na požadavku reforem, které by měly zvýšit odolnost zvláště jihoevropských ekonomik v příštích krizích, při loňských jednáních o fondu obnovy trval nizozemský premiér Mark Rutte se svými spojenci. Bez povinné vazby mezi čerpáním evropských miliard a ekonomickými reformami by evropský stimulační balíček jednoduše neprošel. Jenže prosazovat třeba změny v penzijním systému nebo fungování trhu práce za nynější pandemické situace bude dvojnásobně nepopulární. Zdá se, že Brusel řeší kvadraturu kruhu.
A právě v této chvíli přichází naděje z Říma. „Super Mario,“ který se jako centrální bankéř nebál ve frankfurtské finanční metropoli starého kontinentu zavést převratné novinky jako negativní úrokové sazby nebo rozsáhlý nákup cenných papírů, se hodně liší od jiných evropských politiků. Reformy, jež požaduje Brusel, nepovažuje za nemístné vměšování do římských záležitostí, ale za šanci, jak vrátit vlastní zemi na cestu hospodářského rozvoje. Jedním z nejdůležitějších plánů Draghiho nové vlády bude urychleně vypracovat plán reforem. Členské země EU by tak měly učinit nejpozději do konce dubna.
Historická šance
Srovnání s Marshallovým plánem, díky kterému Spojené státy přispěly k poválečné hospodářské obnově Evropy, není v případě Itálie vůbec nemístné. Řím tehdy získal zhruba 12 miliard dolarů, což je v dnešních hodnotách zhruba desetkrát více. Podle tohoto měřítka nabízí fond obnovy pro Apeninský poloostrov ještě větší příležitost. Skutečnost, že se Draghimu podařilo dohodnout širokou koalici, naznačuje, že si to nyní na italské politické scéně uvědomují téměř všichni. A pochopitelně také chtějí být u toho, když se bude o evropských penězích rozhodovat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
