Erdogan se může pochlubit neuvěřitelně úspěšnou hospodářskou politikou, kdy se mu za 13 let podařilo ztrojnásobit ekonomický výkon, splatit celý dluh Mezinárodnímu měnovému fondu, udržovat rekordně nízkou nezaměstnanost a mzdově dohnat (či dokonce předehnat) Řecko.
Jako premiér úspěšně nastartoval proces usmíření s Kurdy, stejně dobře si vedl i v reformě justičního systému, dostal armádu pod civilní kontrolu a podepsal asociační dohodu s Evropskou unií.
Nejvíce může zamíchat kartami prokurdská Lidová demokratická strana, která do Velkého národního shromáždění kandiduje poprvé
V povědomí občanské společnosti – kterou jeho úspěšná hospodářská politika pomohla stvořit – ovšem figuruje jako garant policejní zvůle a autor restrikcí proti médiím a internetu. Turecko má nejvyšší práh pro vstup do parlamentu na světě (10 procent), takže kromě AKP se do Velkého národního shromáždění dostanou spolehlivě už jen středolevá Republikánská lidová strana (CHP) a ultrapravicová Strana národního hnutí (MHP).
Nejvíce však může zamíchat kartami prokurdská Lidová demokratická strana (HDP), která kandiduje vůbec poprvé. Když se do parlamentu dostane, AKP nezíská supermajoritu 367 křesel z 550, jež by ji umožnila přepsat ústavu.
Prudký mocenský střet
Pak půjde o to, zda AKP obdrží třípětinovou většinu (330 křesel) nutnou k vyhlášení referenda. Velký úspěch prokurdské strany by AKP mohl dokonce připravit o prostou většinu a vehnat ji tak do koalice. Podle pozorovatelů by koalice znamenala prudký mocenský střet, neboť (podle ústavy čistě ceremoniální) prezident Erdogan si zvykl předsedat vládním zasedáním a peskovat centrální banku za rozhodnutí, s nimiž nesouhlasí.
Zisk supermajority by zřejmě znamenal nástup nové éry autoritářského vůdce, který by zemi vnutil islámský charakter. Do historie by zřejmě vešel jako Kemal Atatürk naruby.
