Devět zemí EU, které odvádějí mladé muže i ženy na vojnu. Většinou je připravují na válku s Ruskem nebo Tureckem
Evropské země za současné vyhrocené bezpečnostní situace hodně debatují o opětovném zavedení povinné vojenské služby neboli vojny. Otázku více či méně dobrovolného výcviku obyvatelstva řeší například Polsko i Německo. Inspiraci hledají mezi státy, které vojenskou službu nikdy nezrušily, nebo ji opětovně zavedly už po ruské anexi Krymu. Velkým tématem takřka ve všech zemích hladovějících po lidských zdrojích je přilákání více žen do armády. Podívejte se na unijní členy, kteří se v současnosti spoléhají na odvody mladých lidí na vojnu, a rozdíly mezi nimi.
9. Litva (odhadem sedm tisíc rezervistů)
Litva má k povinné vojenské službě historicky rozporuplný vztah. V moderní historii země fungovala mezi lety 1990 a 2008, pak byla v roce 2015, tedy krátce po ruské anexi Krymu, obnovena. Jako důvod tehdy Vilnius zmiňoval zhoršení geopolitické situace, které dopadá i na Pobaltí.
Loni v létě pak země upravila podmínky služby. „Před pár lety někteří naši politici prohlašovali, že NATO nás vždy ochrání. Jako malá země jsme předpokládali, že se obejdeme bez velkých investic do obrany. Nyní se vše změnilo, jak ukázalo rozhodnutí o povinné vojenské službě,“ citovala tehdy Deutsche Welle vysloužilého plukovníka Vaidotase Malinionise, který se v tématu obrany nadále silně angažuje.
Každoročně Litva odvede 3 500 až čtyři tisíce lidí, tedy zhruba desetinu odpovídající populace. Částečně jde o dobrovolníky, zbytek náhodně vybere počítač ze seznamu mladých mužů způsobilých k výcviku. Ženy se mohou účastnit vojenské přípravy dobrovolně, tvoří jednotky procent všech branců. Vysokoškoláci mohou získat odklad. Absolventi služby jsou zařazeni do záloh litevské armády.
8. Švédsko (odhadem 11 tisíc rezervistů)
Také Švédsko pár let fungovalo bez povinné vojenské služby, konkrétně v letech 2010–2017. Země, která tehdy nebyla v NATO, se však začala stále více bát ruských aktivit v Baltském moři. Militarizovala ostrov Gotland a nakonec se rozhodla opět odvádět mladé lidi do armády.
„Ruská nezákonná anexe Krymu, konflikt na Ukrajině a zvýšená vojenská aktivita v našem sousedství jsou některé z důvodů,“ uvedlo tehdy ministerstvo obrany. Švédská služba trvá devět až patnáct měsíců. Úřady si bez ohledu na pohlaví vybírají k výcviku ze seznamu zhruba stovky tisíc mladých lidí ty pravé na základě motivace a dalších kritérií. Ti jsou doplněni o dobrovolníky. Uplatnění je přitom široké, od baltských vod po Arktidu.
Ženy tvoří přibližně pětinu branců. Počet odvedených přitom postupně od obnovy služby narůstá. Z původních čtyř tisíc se Švédsko loni dostalo na osm tisíc a počítá s možností rozšíření i nad deset tisíc. Po švédském modelu navíc pokukují i další evropské země, které uvažují o zavedení povinné vojenské služby.
7. Lotyšsko (odhadem 16 tisíc rezervistů)
Lotyšsko je další ze zemí, které názor na vojenskou službu změnily kvůli rostoucím rizikům v Evropě. Pobaltský stát ji původně zrušil v roce 2006 a opětovně zavedl až v roce 2023, tedy v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu. „Ukrajina je jasným příkladem toho, jak důležité je morálně odolné a dobře připravené civilní obyvatelstvo, schopné vytlačit jakéhokoli agresora,“ prohlásila tehdejší lotyšská ministryně obrany Ināra Mūrnieceová.
Názory na zavedení povinnosti přitom byly v té době rozporuplné, veřejnost byla podle průzkumů rozdělená prakticky půl na půl. Země má každopádně zatím ještě málo zkušeností s povinnou vojnou. Začala s výcvikem ani ne půl tisícovky osob na bázi dobrovolnosti, počty mají postupně růst a úřady začínají používat náhodný výběr.
Služba se nyní vztahuje na muže od 18 do 26 let, ženy se mohou hlásit dobrovolně. Riga ale zvažuje, že i pro ně by mohla být povinná. „Posouváme se směrem ke komplexní národní obraně a podporuji povinný odvod žen do služby národní obrany. Rok 2028 by mohl být optimální čas pro jeho zahájení,“ uvedl loni současný šéf obrany Andris Sprūds.
6. Estonsko (odhadem 41 tisíc rezervistů)
Estonsko má výhodu v tom, že si zachovalo vojenskou službu po celou dobu moderní historie, díky čemuž má početnější zálohu než ostatní pobaltské země, přestože je z nich nejmenší. Po začátku války na Ukrajině země ještě zvýšila počty odvedených, letos by měly k výcviku nastoupit čtyři tisíce.
Armáda země ale nyní zvažuje, že by příští rok přechodně upřednostnila kvalitou nad kvantitou, aby vyškolila instruktory. A chystá další změny. „To, co jsme vyvinuli před dvaceti lety a s drobnými kosmetickými úpravami zachovali, už nemusí být tak účinné, vezmeme-li v úvahu ponaučení z války na Ukrajině,“ řekl na sklonku minulého roku velitel estonských sil Andrus Merilo.
V současnosti je vojenská služba povinná pro muže a dobrovolná pro ženy, ty mohou odejít v prvních třech měsících osm až jedenáct měsíců trvajícího výcviku. Ženská účast je ale nízká. Zhruba polovina osob k službě je vybrána z řad dobrovolníků, polovina na základě různých kritérií včetně motivace a dovedností. Záložníci jsou poté povolávání každých pět let na cvičení.
5. Dánsko (odhadem 44 tisíc rezervistů)
Dánsko je další unijní zemí, která šla cestou nerušení vojenské služby. Nyní jeden z největších podporovatelů Ukrajiny reaguje na zhoršenou bezpečnostní situaci v Evropě přípravou změn. Aby stát zvýšil kapacity a připravil se na možný střet s Ruskem, začne od příštího roku do armády povinně odvádět i ženy. Zatím se výcviku mohly účastnit dobrovolně.
„Nepřezbrojujeme, protože chceme válku. Přezbrojujeme, protože se jí chceme vyhnout,“ prohlásila k reformě dánská premiérka Mette Frederiksenová. Průzkum v roce 2023 odhalil, že 55 procent Dánů si přeje tuto rovnost pohlaví, i když souhlasně se k tomu vyjadřovali spíše muži.
Výcvik se navíc pro obě pohlaví prodlouží ze čtyř na jedenáct měsíců. Výběr se uskutečňuje na základě loterie, i když i v Dánsku je řada míst každoročně zaplněna dobrovolníky. Počet branců postupně narůstá. Zatímco v roce 2023 jich podstoupilo přípravu 4 700, loni už to bylo pět tisíc. Ženy dosud tvořily zhruba čtvrtinu odvedených.
4. Kypr (odhadem 50 tisíc rezervistů)
Kypr je ve zcela jiné situaci než země u Baltského moře, které jednoznačně dávají najevo, že vojenská služba u nich souvisí s ruskou hrozbou. Rozdělený ostrov má své vlastní starosti, vojáky potřebuje kvůli turecko-řeckým třenicím, které se stále nepodařilo uspokojivě vyřešit.
Služba je na Kypru povinná pro všechny muže od osmnácti let. A to i pro ty, kteří nemají občanství, ale pouze trvalý pobyt na ostrově, pokud mají kyperský původ. Výcvik je zde navíc poměrně dlouhý, trvá čtrnáct měsíců. Záložníci pak ještě podstupují pravidelná cvičení.
I na Kypru se v současnosti připravuje reforma. Kabinet nedávno schválil legislativu, která má umožnit vstupovat ženám do Národní gardy, v tuto chvíli na bázi dobrovolnosti. Pokud projde parlamentem, první by mohly zamířit k výcviku už na podzim. „Toto rozhodnutí zvyšuje připravenost Národní gardy a zároveň poskytuje ženám stejné právo na vojenskou službu. Posiluje myšlenku, že odpovědnost za bezpečnost země je kolektivní,“ uvedl prezident Níkos Christodúlídés.
3. Rakousko (odhadem 109 tisíc rezervistů)
Alpská země, kterou ani válka na Ukrajině nezviklala ke vstupu do NATO, „platí“ za svou neutralitu povinnou vojenskou službou. Před více než dekádou Rakušané rozhodovali v referendu, zda ji zachovají. Část politiků tvrdila, že nastal čas na profesionální armádu, která bude lépe reagovat na aktuální potřeby a dlouhodobě se i vyplatí. Kritici ale tvrdili, že by to neutralitu země ohrozilo. Nakonec se pro ponechání vojny vyslovilo šest z deseti lidí.
Muži mají tuto povinnost od osmnácti let, ženy mohou výcvik podstoupit dobrovolně. Muži se mohou odvodům „vyhnout“ v případě dalšího vzdělávání, případně když o výjimku žádá jejich zaměstnavatel. Rakušané také mají možnosti si z etických důvodů zvolit mezi armádou na půl roku a náhradní službou na devět měsíců.
Počty odvedených jsou relativně vysoké. Například v roce 2023 výcvik zahájilo 15 500 lidí, zhruba polovina z těch, co k němu byli způsobilí. Takřka stejný počet lidí mířil do civilní služby, která má svou tradici a v době referenda sloužila i jako argument pro zachování povinnosti. Neziskové zdravotnické a sociální organizace varovaly, že by se bez tisícovek mladých lidí neobešly.
2. Finsko (odhadem 233 tisíc rezervistů)
Finsko se v Evropě stalo prakticky synonymem pro vojenskou službu. Je to dáno nejenom tím, že ji nikdy od roku 1919 nezrušilo, ale také vysokým počtem lidí, kteří každoročně podstupují výcvik. A v neposlední řadě také kvůli vnímání široké společenské odpovědnosti za obranu země. Finsko má složitou historii vztahů se svým ruským sousedem, s nímž sdílí více než 1 300 kilometrů hranic.
Po ruském vpádu na Ukrajinu se rozhodlo pro vstup do NATO, to však neznamená omezení vojenské služby. Naopak, země plánuje další posílení armádních kapacit. „Vojenská služba, velká záloha a silná vůle bránit národ zůstanou základem, na kterém je postavena obrana Finska,“ řekl na sklonku minulého roku ministr obrany Antti Häkkänen. V plánu je například přilákat do vojenských řad více žen, které se mohou zapojit dobrovolně.
Na muže se vztahuje povinnost absolvovat výcvik v rozsahu zhruba půl roku až roku. Každoročně k němu nastoupí kolem dvaceti tisíc branců, tedy asi dvě třetiny příslušné věkové kategorie v populaci. Výsledkem je, že země se zhruba 5,5 milionu obyvatel má jednu z největších záloh v Evropě.
1. Řecko (odhadem 289 tisíc rezervistů)
Podobně jako Kypr se i Řecko vymyká skupině zemí, které si udržují vojenskou službu a vysoký stav rezerv především kvůli Rusku. V případě Řecka je hlavním důvodem turecká hrozba. Athény přitom nemají pocit, že by slábla, naopak je znepokojuje turecké posilování ve Středomoří a obávají se konfliktu například kvůli sporům o nerostné suroviny. V roce 2021 kvůli tomu pro většinu případů prodloužily délku vojny z devíti na dvanáct měsíců. Ročně výcvik podstupují desítky tisíc lidí.
V současnosti je v běhu další reforma, inspirovaná finským modelem. „Hlavní myšlenkou je přeměnit vojenskou službu z dřiny na příležitost, která umožní našim mladým lidem zachovat si v armádě získané dovednosti, které se jim budou hodit v jejich profesním životě,“ řekl loni náměstek ministra obrany Ioannis Kefalogiannis.
Také Řekové aktuálně chtějí do armády více vpustit ženy a slibují si od toho přístup k „cenným lidským zdrojům“. „Od hlubokého starověku tady v Řecku nevěříme v armádu žoldáků. Věříme v armádu občanů, kterou řídí ctihodní profesionálové pocházející z řecké společnosti,“ prohlásil k plánu ministr obrany Nikos Dendias.
