Co když umělá inteligence není jen další kreativní destrukce, ale vrátí nás do jeskyně?
Nahradí nás všechny umělá inteligence? Věda dlouho říkala, že ani náhodou a že technologická nezaměstnanost nám nehrozí. Od dob, kdy naší jedinou prací bylo starat se o děti a nemohoucí a hledat jídlo, jsme vymysleli spoustu technologií – a práce je pořád víc než dost. Není ale přece jenom umělá inteligence něco jiného?
Když Carl Frey a Michael Osborne z Oxfordské univerzity publikovali v roce 2017 svůj článek, který se stal jedním z nejcitovanějších na toto téma dodnes, postavili ho na několika přímočarých předpokladech a oblepili geniálními, ale často možná ne dobře interpretovanými teoriemi. Ne snad, že by Frey či Osborne neměli pravdu či to nevěděli, ale závěry z jejich práce byly často interpretovány příliš jednoduše ve stylu „tady je seznam profesí nejvíc ohrožených automatizací, tyto profese naopak ohrožené nejsou, protože stroje nemají emoce a nejsou kreativní, bude to boj, ale je to jen další příklad tvořivého ničení“.
Jenže v roce 2017 se o generativní umělé inteligenci typu ChatGPT nemluvilo ani mezi lidmi, ani mezi ekonomy. Ostatně Frey a Osborne se sami zmiňují zejména o automatizaci a robotizaci. Něco se přece jenom změnilo, protože my všichni, co jsme nějaké současné nástroje umělé inteligence použili, dobře víme, že kreativita je naopak jejich silná stránka. Prvním silným momentem je tedy skutečnost, ať už v dobrém či špatném, že umělá inteligence současného střihu není jen vylepšené strojové učení.
Anebo můžeme slovíčkařit, ale i kdyby to bylo jen vylepšené strojové učení, tak je vylepšené k nepoznání. Tak či onak platí, že se pereme s výrazně odlišným fenoménem, a dělat závěry z práce v roce 2017 není úplně snadné, spíš to nedává moc smysl.
Typicky lidské vlastnosti přestávají být typicky lidské
Ostatně samotné závěry této práce byly – a na tom se literatura shoduje –, že stroje mají menší šanci nahradit tu práci, která stojí na úkolech spojených s vnímáním a manipulací, a také sociální a kreativní inteligencí. Emoce, vztahy, kreativita, typicky lidské schopnosti už zas tak typické nejsou, když vidíme nárůst lidí, kteří používají chatboty místo terapeutů, nechávají si generovat obrázky a dnes už i videa.
Skoro před stoletím lord Keynes věštil, že nás čeká technologická nezaměstnanost. Protože „objevíme způsoby, jak šetřit pracovní silu, které předstihují tempo, jakým dokážeme nacházet pro pracovní sílu nové využití.“ Definice je to jasná a elegantní. Když si to ale myslel v roce 1936, nejspíš nemluvil o polovině 21. století, takže se mu dostalo snadné kritiky, když nic takového nenastalo. Nezaměstnanost je dnes na historických minimech u nás i ve Spojených státech, a dokonce i v Keynesově Velké Británii je na nejnižších hodnotách od 70. let. Stroje nám práci nevzaly. Zatím.
Neusněme na vavřínech lidskosti
Spoléhat se ale na starou dobrou schumpeterovskou kreativní destrukci nebo na tvořivé ničení, chcete-li to více česky, také není úplně snadné. Skutečnost, že technologie často vytvoří nová pracovní místa, zatímco stará ničí, je sice kolem nás pozorovatelná pouhým okem, ale není to žádná marxistická dějinná nutnost, Schumpeter jen popisoval proces, který se často děje. Ne snad ale, že se nutně musí dít vždy. Nevylučuje to, že vymyslíme technologii, která přesně zapadne do oné Keynesovy nerovnice.
Práce je zatím víc než dost, ale židle už se neklepou jen pod tlumočníky nebo odborníky na funkce v tabulkových procesorech. Vážné debaty se vedou mezi právníky, lékaři, programátory i vysokoškolskými učiteli. Nakonec by tak rovnice Freye a Osborna místo zmiňovaných vlastností mohla mít spíš teplé lidské obejmutí, pohlazení či stisk ruky. Možná se budeme všichni starat o děti a nemohoucí, a na tom přeci není nic špatného. Snad nás alespoň mezitím technologie zbaví toho hledání jídla. Velkolepý to návrat do jeskyně!
