Italská ekonomika zažívá propad už šest let, během nichž několik náznaků oživení zmařila politika lídrů eurozóny. Teď se země dostala opět do recese, celková produkce je na úrovni roku 2000 a průmyslová výroba je na úrovni 80. let.
Vláda přitom vede silně úspornou politiku a primární přebytek bez započítání úroků z dluhu dosahuje dvou procent HDP ročně. V prvním čtvrtletí se ale veřejný dluh zvýšil na 135,6 procenta HDP ze 130,2 procenta o rok dříve a směřuje ke 140 procentům. Je to jen mechanický důsledek rostoucí úrokové zátěže z navršeného dluhu.
Nová recese dál snižuje vládní daňové příjmy, takže premiér Matteo Renzi bude muset najít další úspory až 25 miliard eur, aby splnil rozpočtové cíle stanovené Bruselem. Takové snahy jsou ale předem odsouzeny k neúspěchu. Studie bruselského institutu Bruegel spočítala, že pokud by Itálie chtěla dluh stabilizovat, musela by při dvouprocentní inflaci vést primární přebytek pět procent HDP a při nulové inflaci by musel přebytek činit 7,8 procenta ročně.
Vývoj italského dluhu:
tradingeconomics.com
Interní studie Mezinárodního měnového fondu (MMF) ale ukazují, že vést takové přebytky je pro Itálii nemožné, řekl Ašoka Módí, který donedávna působil jako přední zástupce MMF v Evropě. Italským úřadům radí, aby začaly konzultovat s „chytrými právními experty na státní dluh v zájmu zajištění spořádané restrukturalizace dluhu“.
„Nemusí to být náhlá katastrofa. Jsou možnosti, jak závazky rozprostřít v čase. Nemá ale smysl čekat, až dluh dosáhne 150 procent. Měli by to řešit hned,“ řekl Módí.
Spoluzakladatel listu La Repubblica a mluvčí italských zastánců měnové unie Eugenio Scalfari prohlásil, že nový propad ekonomiky zničil veškeré iluze, a Renzimu poradil, ať se chystá na drastické záchranné kroky. „Itálie se možná bude muset podřídit trojce Evropské komise, Evropské centrální banky (ECB) a MMF,“ uvedl.
Na rozdíl od Scalfariho, který si myslí, že Itálie by v zájmu záchrany eura měla pozastavit demokracii a ještě zesílit destruktivní politiku, by mladý Renzi mohl dospět k opačnému rozhodnutí - že v zájmu záchrany Itálie je nutné zbavit se eura, píše list.
Vývoj italské ekonomiky:
tradingeconomics.com
The Daily Telegraph připomíná, že Itálie před eurem měla s Německem obchodní přebytky a že severoitalská průmyslová odvětví byla silná vždy, když byla lira slabá. Antonio Guglielmi z milánské Mediobanky říká, že Itálie si před definitivním zafixováním liry k německé marce v roce 1996 vedla dobře a až poté se dostala do „spirály poklesu produktivity“.
Debata o tom, proč Itálie už přes deset let ztrácí konkurenceschopnost vůči Německu, podle listu jen dokazuje, jak těžké je podrobit hluboce zakořeněné kulturní návyky požadavkům měnového experimentu. Ekonomové předpokládali, že země eura se budou sbližovat, antropologové a historikové o tom ale vážně pochybovali. Nyní Itálie ztrácí na Německo v konkurenceschopnosti už 30 procent a deflací cen a mezd ji dohnat nemůže, protože samo Německo je na pokraji deflace.
Elity eurozóny vyzývají Itálii k „reformám“, s tímto termínem se ale nakládá dost volně. „Je to jen zbožné přání. Parametry trhu práce v Německu a v Itálii se zas tolik neliší,“ řekl Módí.
Země potřebuje investice
Italské problémy, z nichž obzvlášť palčivé je zaostávání ve školství, nevyřeší „reforma“ a už vůbec ne úsporná politika. Itálie naopak potřebuje rozsáhlé investice do infrastruktury a posilování kvalifikace a k tomu vstřícnou měnovou politiku. Renzi musí vědět, že něco takového je v režimu měnové unie nemožné, upozorňuje The Daily Telegraph.
Italský premiér, který na rozdíl od francouzského prezidenta Françoise Hollandea svůj politický kapitál ještě nepromrhal, bude muset čelit ECB, která nechala klesnout inflaci v eurozóně těsně k nule i při vědomí, že krize v Itálii tím bude jen metastazovat. Čelit bude také nové Evropské komisi, která hodlá vynucovat přesně tutéž politiku, která Itálii dovedla do katastrofy.
Selhání evropských institucí
Obě instituce podle listu selhaly a Itálie se musí postarat sama o sebe. Zachránit se může, jen pokud unikne z pasti měnové unie, vezme si zpět nástroje suverénní politiky a převede své dluhy z eura na liry. Načas bude muset zavést regulaci pohybu kapitálu, rozpočtová krize jí ale díky primárním přebytkům hrozit nebude a země jako celek není ani nijak fatálně zadlužena. Jejím základním problémem je nesprávné nastavení měnového kurzu v rámci měnové unie, které vede ke zbytečné krizi veřejného dluhu.
Celá věc začne být naléhavá v době, kdy italský veřejný dluh zamíří do nebezpečné zóny. Tentokrát nemusí být tak jasné, že Itálie chce být zachráněna tak, jak chce Evropa. Renzi může usoudit, že jedinou možnou cestou k obnově země a k vytvoření svého vlastního mýtu bude vsadit všechno na liru, uzavírá list.
