Matteo Renzi dodal šťávu levici. Teď je na řadě celá Itálie

Jedenašedesátiletý šéf italské levice Pier Luigi Bersani před rokem bojoval ve volbách se 76letým vůdcem pravice Silviem Berlusconim. Z prezidentského křesla na klání dohlížel osmdesátník Giorgio Napolitano. O rok později je vše jinak. Kromě prezidenta italská gerontokracie padla.

Berlusconimu se rozložila strana a zradil ho jeho korunní princ Angelino Alfano, který by rád mediálního magnáta nahradil v pozici lídra pravice. Ještě větší zemětřesení však postihlo levici. Na 2,5 milionu voličů Demokratické strany si v primárkách na konci minulého roku zvolilo do čela mladého florentského starostu Mattea Renziho, který tuto sobotu oslaví teprve 39. narozeniny.

Italové od nového vůdce levice nečekají nic menšího než zásadní reformu volebního systému, dekády odkládané uvolnění pracovního trhu a především obnovení důvěry v italskou politiku. Komu jinému by se to mělo podařit než politikovi, který si voláním po odchodu zkorumpované generace italských politiků vysloužil přezdívku Il Rottamatore, tedy něco jako Likvidátor.

Lepší křesťan než komunista

„Je to nyní na nové generaci, přátelé. Je čas nastartovat auťák,“ halekal v prosinci Renzi ke svým příznivcům, kteří s ním slavili jasné vítězství v primárkách Demokratické strany. Získal 67 procent hlasů, kdežto jeho hlavní rival Gianno Cuperlo pouhých osmnáct. I mnozí nevoliči Demokratické strany si oddechli. Zatímco Cuperlo býval vůdcem italských komunistů, Renzi je původem křesťanský demokrat. Žádnou socialistickou revoluci od něj proto nelze očekávat. Naopak by mohl provést potřebné reformy italské ekonomiky.

Renzi nicméně přebírá Demokratickou stranu v podivném okamžiku. Demokraté jsou vůdčí silou vládní koalice, mají dokonce premiéra v osobě Enrika Letty, kterého se Renzi nemůže jen tak zbavit. Proto se pustil raději hned do návrhů klíčových reforem, a až se nesourodá vládní koalice rozpadne, bude doufat v přesvědčivé vítězství.

Matteo Renzi | Bretislav Kovarik

Renziho Kola štěstí

Renzi se narodil v polovině sedmdesátých let do florentské rodiny, která vůbec nebyla levicová. Jeho otec byl radním za křesťanské demokraty v městečku Rignano sull’ Arno. Spolu se třemi sourozenci tak Renzi vyrostl ještě ve starém systému silné křesťanské demokracie, socialistů a komunistů. Tato letitá politická mapa se ale po protikorupčním tažení Mani pulite (Čisté ruce) počátkem devadesátých let zcela rozpadla.

Mladý právník z florentské univerzity proto vstoupil do Italské lidové strany, což byl nepříliš úspěšný pohrobek kdysi mocných křesťanských demokratů. Odtud postupně doplul až do širokého středolevého uskupení, které nyní reprezentuje Demokratická strana. Odboráři a radikální levice ovšem tuto nesocialistickou politickou minulost Renzimu asi nikdy nezapomenou.

Přestože by raději byl znám jako úspěšný politik, z počátku v něm každý jen poznával účastníka televizní soutěže. V roce 1994 totiž jako devatenáctiletý mladík zkusil Kola štěstí. Inteligentní brýlatý mladík zůstal v soutěži pět epizod a nakonec si domů odnesl 48 milionů lir (což v přepočtu bylo něco přes 800 tisíc korun).

Nová Florencie

Na levicové kandidátce se stal v roce 2004 prezidentem florentského regionu a vzápětí zcela nelevicově snížil provinční daně i počet regionálních zaměstnanců. Za pět let ve funkci si vybudoval dobrou pozici, aby se mohl ucházet o post starosty jednoho z turisticky nejoblíbenějších italských měst. Předloni sice Renziho Účetní dvůr odsoudil za machinace s některými výdaji provincie, ale to už byl pevně usazen v čele Florencie. Dnes patří k nejoblíbenějším starostům v Itálii.

Florenťanům učaroval především jeho program Volumi Zero. S jeho pomocí Renzi v roce 2010 zcela překopal dosavadní plán urbanistického rozvoje a vyhlásil „nulový objem“ dalších staveb. Místo aby se bezhlavě stavělo na zelené louce, program přikazoval lépe využívat dosavadní florentskou zástavbu. Nové budovy mohly nahradit staré pouze ve stejném objemu, díky čemuž na brownfieldech vznikly tisíce nových bytů. „Nespotřebovávejme více veřejného území,“ opakoval tehdy Renzi, jemuž se zároveň podařilo v roce 2011 prosadit velkou pěší zónu napříč centrem města, která vede okolo většiny slavných památek včetně Ponte Vecchio či Pallazzo Pitti.

Užitečná prohra

Kromě regionální kariéry Matteo Renzi budoval i tu celostátní. V atmosféře obecné apatie vůči politice svolal v roce 2010 do Florencie shromáždění, aby lidé spolu diskutovali o Itálii. Na tamní stadion za ním přišlo bezmála sedm tisíc lidí, takže následující rok diskuzní sešlost zopakoval. I mimo Florencii se o něm začalo mluvit jako o italském Tony Blairovi či Baracku Obamovi, kteří dokázali svým levicovým stranám dodat punc 21. století. Zatím posledním setkáním byl v červnu roku 2012 mítink tisícovky politiků Demokratické strany.

Matteo Renzi | Profimedia.cz

Primárky Demokratické strany poprvé okusil na vlastní kůži předloni. Tehdy ve svém karavanu objel sympatický politik všechny italské regiony, ale k vítězství to nestačilo. V listopadu skončil s třetinou hlasů druhý za Pierem Luigim Bersanim, který získal 45 procent. Ve druhém kole pak Renzi definitivně podlehl. Z dnešního pohledu však pro něj bylo štěstí, že prohrál. V následujících parlamentních volbách Demokratická strana ztratila vedení a zvítězila jen o fous před odepisovaným Berlusconim. Zapeklitá situace se vyřešila až koaličním kompromisem a odchodem Bersaniho. Post předsedy strany byl volný.

Renziho program na první pohled nepřipomíná levici. Chce snížit daně pro zaměstnance, drasticky omezit náklady státní správy. Levicovou část Itálie si Renzi hodlá získat spíše sociálními reformami. Mezi stěžejní body patří výstavba mateřských škol, aby se ženy mohly vrátit dříve do práce, homosexuálům slibuje v katolické Itálii možnost registrovaného partnerství, párům jednodušší možnost umělého oplodnění i rychlejší rozvod bezdětných manželství. Že Matteo Renzi není žádný zapřisáhlý levičák, dosvědčila v roce 2010 i jeho schůzka s arcinepřítelem levice Silviem Berlusconim v jeho vile. Berlusconi ho prý dokonce pochválil, že Renzi pokračuje v jeho díle v prostředí Demokratické strany.

Útok na posvátný Článek 18

Po vítězství v Demokratické straně má však Renzi na starosti naléhavější agendu než registrované partnerství. Itálie nutně potřebuje reformu volebního systému. Italské volby pravidelně končí patem, protože vítěz z dolní komory parlamentu má problém ovládnout i senát. Navíc v prosinci ústavní soud prohlásil volební systém platící od roku 2005 za protiústavní. Renzi by se rád inspiroval ve Španělsku a rozdělil Itálii na 118 malých volebních obvodů ve většinovém systému. Zároveň několikrát veřejně pochyboval o smysluplnosti horní komory parlamentu. Berlusconi už „pozitivně uvítal“ Renziho iniciativu a rád by k tomu přidal rovnou i nové volby, v nichž se o voliče hodlá ucházet se svou obnovenou stranou Forza Italia.

I kdyby se Renzimu povedlo změnit volební systém a podle nových pravidel si zajistit většinu pro svou vládu, vyhráno ještě mít nebude. Itálie nutně potřebuje dlouho odkládanou změnu pracovního trhu. Renzi slibuje, že odvahu k reformě najde, a to včetně změny nedotknutelného Článku 18, který zajišťuje zaměstnancům na plný úvazek prakticky nevyhoditelnost. Rigidní italský pracovní trh tím pádem nutí zaměstnavatele najímat pracovníky spíše na částečný úvazek, kde je pracovněprávní ochrana minimální. Nejtíživěji to však dopadá na mladé, mezi nimiž nezaměstnanost dosahuje 40 procent. „Pokud upadneme do ideologického boje kolem Článku 18, nikam se nedostaneme,“ prohlašuje Renzi. Jeho cílem je získat politiky pro reformu skandinávského typu, takzvanou flexicurity, tedy flexibilitu v uzavírání pracovních smluv spojenou s výrazným sociálním zabezpečením v případě nezaměstnanosti.

V čele nové generace

Nikdo neví, jak se italská politická scéna bude vyvíjet. Možná vydrží dosavadní vláda Enrika Letty, ale příliš mnoho čelných politiků má zájem vyvolat předčasné volby. Silvio Berlusconi, kterého po pravomocném odsouzení za daňové úniky potupně vyloučili ze senátu, se chce vrátit do hry. Populista Beppe Grillo po nových volbách volá neustále. Angelino Alfano, který nyní drží koalici při životě, oddalováním nevyhnutelného volebního testu nic nezíská.

Nový lídr Demokratické strany Matteo Renzi navíc ví, že k prosazení svých plánů by se mu hodilo sedět v premiérském křesle. Není tak vůbec vyloučené, že v květnu Italové nepůjdou pouze k volbám do Evropského parlamentu.

David Klimeš: Hořká pomsta Berlusconiho