Měnovou unii čeká ještě spousta práce
Evropští lídři učinili navíc další krok směrem k bankovní unii v podobě úmluvy na bankovním superdohledu nad většinou z šesti tisíc peněžních ústavů. Strážným okem bude Evropská centrální banka. A dokonce i politická krize v předlužené Itálii měla před Vánoci uklidňující efekt pro cenu tamních dluhopisů. Mnozí investoři si tudíž myslí, že oslabená měnová unie má to nejhorší za sebou a že klub chytá druhý dech. Překážek, které musí zdolat, zůstává však stále dost.
Zacelená díra
„Zmenšila se mezera mezi tím, co si trhy myslí, že je nutné udělat v zájmu podepření eurozóny, a tím, co lídři skutečně dělají, aby vrátili tomuto uskupení důvěru,“ napsal v analýze pro server televize CNN Nicholas Spiro, výkonný ředitel konzultační společnosti Spiro Sovereign Strategy, jež se specializuje na státní úvěrová rizika.
„Jenže i když závěr posledního prosincového summitu je hodně jasný, rozepře ohledně řízení krize jsou pořád zřetelné,“ uvedl na adresu zatím poslední vrcholné schůzky, která se shodla na bankovním dozoru při ECB, ovšem odsunula další kroky k prohloubení hospodářské integrace na první polovinu tohoto roku. Na vině je rozkol mezi Německem a Francií.
Písek v motoru
Německo, které čekají v září všeobecné volby (a kancléřka Angela Merkelová a její CDU si dělají zálusk na třetí funkční období), má problém s jakýmkoli zespolečenštěním navršených dluhů. Tedy s tím, aby země s dobrou rozpočtovou morálkou doplácely – třeba formou společných eurodluhopisů – na trable rozpočtových hříšníků. V německém případě by to znamenalo prodražení kotevních obligací Bunds.
Francie, která má po volbách, se zase obává, že by mohla přijít o část národní suverenity, jejímž zosobněním je tlak Merkelové na přísnou rozpočtovou disciplínu. Eurobondy by naopak Francouzům tolik nevadily.
Rozkol v kontinentálním motoru, připomínají analytici, nebyl nikdy tak velký, aby se obě velmoci nedokázaly dohodnout. Právě dění kolem bankovního dohledu, na němž ztroskotal říjnový summit, protože Francouzi chtěli supervizi hned, kdežto Němci potřebovali výjimku pro své drobné spořitelny, ukázal, že společné slovo najít umí. Vždyť cestu prosincového summitu vydláždila právě předběžná ujednání Berlína a Paříže.
Lék jménem ECB
Spory mezi oběma metropolemi jsou přesto největším zádrhelem pro to, aby se krizi v eurozóně povedlo vyřešit jednou provždy. Další prodlevy v zavádění klíčových reforem vytvářejí předpoklad pro nové vlny tržních otřesů. Otázkou rovněž je, zda budou věřitelské země v čele s Německem vůbec ochotny zavázat se k potřebné úrovni integrace, jež by zajistila budoucnost společné měny.
„I letošek může být turbulentní, ale vidím zásadní rozdíl mezi koncem roku 2011 a 2012. Jmenuje se výkupní program ECB. Deník Financial Times právem označil jejího prezidenta Maria Draghiho za osobnost roku. Nebýt jeho červencového prohlášení, že udělá na záchranu eura cokoli, co bude třeba, byla by Evropa v daleko větší bryndě,“ tvrdí Nicholas Spiro.
Reformy, reformy, reformy
Expert na státní dluhy je zároveň přesvědčen, že se rok 2013 odvine ve dvou rovinách. První bude dění na bondových trzích, kde už nečeká paniku jako loni v červenci, kdy vystřelily výnosy španělských a italských dluhopisů. „Budeme svědky nervozity ohledně těchto dvou ekonomik, ale nebude to takový propad jako v listopadu 2011,“ míní Spiro.
Druhým aspektem je pochmurná ekonomická politika a sociální realita. Velká témata krize jsou nedořešena a zametena pod koberec. „Draghi udělal pro návrat důvěry, co musel. Teď je na evropských vůdcích, aby eurozónu podepřeli. Velký kus práce mají pořád před sebou,“ shrnuje uznávaný konzultant se sídlem v Londýně a s praxí ve Varšavě, Budapešti a Moskvě.
Schäuble: Eurozóna má to nejhorší za sebou
Irské předsednictví EU čeká boj o peníze a s krizí
