Zákopy západní fronty protínaly v první světové válce Francii v délce 650 kilometrů. A nešlo jen o jednu linii. Na obě strany fronty to byly celé systémy obranných linií. Skládaly se zpravidla ze tří a více zákopů za sebou, oddělených otevřenými planinami se zábranami z ostnatého drátu. Zákopy doplňovaly pevnosti a pevnůstky a daleko za frontovou linií opevněná postavení dělostřelectva. Právě proto byla fronta téměř neproniknutelná a vojáci byli uvězněni v zákopech skoro na stejných pozicích po dlouhé čtyři roky.
Pokud se fronta pohybovala, bylo to v zpravidla na krátkých úsecích, a to o několik kilometrů nebo jen o stovky metrů. Pak útok narazil na druhou, třetí, čtvrtou linii nepřátelských zákopů a vyčerpaní vojáci se museli stáhnout. Každý útok znamenal obrovské ztráty na životech. Bylo tomu i v případě argonnské oblasti, kterou jsme navštívili. Přímo na řece Meuse (čti Máza) leží město Verdun (čti Verdén), které se proslavilo jako jedno z nejkrvavějších bojišť velké války. Zhruba 25 kilometrů na západ od Verdunu je malá vesnice Vauquois (čti Vukva), která už tolik známá není, přestože v této oblasti patří k nejvýznamnějším. Právě sem směřovala naše výprava.
Neveselý kopeček
Na vesnici Vauquois je nejzajímavější kopec, který stojí v otevřené krajině na místě, kudy procházela fronta. Proto byl významným strategickým bodem. Přímo na vrcholu stávala vesnice, a když se francouzská armáda střetla s německou, fronta se ustálila tak „šikovně“, že z vesnice směrem na sever bylo skvěle vidět na německá postavení i daleko do zázemí. Ovšem směrem na jih bylo zase jako na dlani vidět francouzské postavení. Kdo držel kopec, mohl sledovat pohyby nepřítele, ale hlavně velmi přesně navádět svou dělostřelbu na cíl. A těmi šťastnými byli od září 1914 Němci. Francouzi se proto rozhodli, že dobudou kopec za každou cenu. Od února 1915 podnikali jeden krvavý útok za druhým. Nakonec se jim povedlo pozici na vrcholu dobýt zpět.
Jako krtci
Pokračování bylo kuriózní. Francouzi drželi jižní část vesnice, Němci severní a přes hlavní a jedinou ulici stříleli z oken do oken obsazených domů na nepřítele. Budovy nakonec spadly a obě strany v troskách vesnice vybudovaly zákopy. Ustoupit nehodlala ani jedna armáda. Ze svých stran kopce začaly kopat a budovat systém šachet a chodeb. V něm pak vojáci po několik let žili a snažili se přelstít, podkopat a vyhodit do vzduchu nepřítele. Během války bylo uvnitř kopce odpáleno 519 náloží. Žádná však nebyla natolik destruktivní, aby zničila nebo vyhnala protivníka. Tak to trvalo až do září 1918, kdy německé pozice zničilo americké dělostřelectvo (francouzští spojenci) a kopec konečně dobylo.
