V hlavním městě Ázerbájdžánu je možné všechno. Nizozemská společnost Bresser Eurasia Company dostala právě v Baku minulý měsíc největší zakázku ve své historii: v centru metropole má o deset metrů přesunout 52 metrů dlouhou, 32 metrů širokou a 20 metrů vysokou budovu.
„Přestěhujeme největší a nejtěžší budovu. Tento světový rekord provedeme v Ázerbájdžánu a jsme na to patřičně hrdí,“ prohlásil šéf společnosti Leon Sweegers o stěhování 18 tisíc tun.
Bobtnající metropole a ekonomické centrum jižního Kavkazu si žádá nové výškové budovy a ještě více pruhů dálnic. Současné Baku nemá už mnoho společného s Baku před dekádou. Volhy a lady byly vystřídány mercedesy a sportovními SUV, šedivé socialistické budovy ustoupily světélkujícím sklobetonovým mrakodrapům v dubajském stylu.
Podle společnosti Mercer je Baku v padesátce nejdražších měst světa hned za Vídní. Tedy vysoko nad úrovní svých regionálních partnerů Jerevanu a Tbilisi, jejichž proměnu nedotuje kaspická ropa.
Hejdar Alijev už na tuto proměnu Baku nedozírá, ale i po smrti si může být jist, že jeho přestavba ázerbájdžánské společnosti je ve správných rukou. Vždyť sám vybral nástupce – svého syna a současného prezidenta, Ilhama: „Věřím, že Ilham Alijev bude schopný vyřešit všechny nedořešené otázky a plány. Věřím mu jako sobě samotnému a vkládám do něj velké naděje,“ prohlásil před smrtí prakticky neomezený vládce regionální ropné mocnosti.
Ropa versus škodovky
Letecký spoj do Baku působí dojmem malé střední Evropy. Zástupci průmyslových společČeské ností snad ze všech zemí našeho regionu pilují na laptopech své prezentace. V restauracích na místě je pak snadno poznat angličtina s českým r, slovenským l či polskými sykavkami. Ale zájmu Středoevropanů se není co divit.
V Ázerbájdžánu se odehrává drtivá většina kavkazského obchodu. „Ázerbájdžán se podílí na ekonomice jižního Kavkazu 75 procenty,“ pochválil nedávno svou zemi ministr hospodářského rozvoje Šahin Mustafajev, jak jinak než na konferenci věnované odkazu Hejdara Alijeva.
Ázerbádžánskou ekonomiku symbolizuje samozřejmě ropa. A dobře to ví i Česká republika. Jakákoli česká snaha o vyrovnání bilance vzájemného zahraničního obchodu je předem odsouzená k neúspěchu, protože na každou českou škodovku připadá mnohonásobně více barelů ropy. Přesto se Česká republika snaží – české stavebnictví, automobilový průmysl, strojírenství či sklo dokážou bodovat i na Kavkaze. Za první dva měsíce roku 2013 české firmy podle Českého statistického úřadu do Ázerbájdžánu vyvezly zboží za 300 milionů korun, a pokud vše půjde jako minulý rok, v prosinci to bude skoro za tři miliardy. Z druhé strany však přiteče ropa za 30 miliard.
Ázerbájdžán se ale snaží vysvobodit ze závislosti na vývozu svého nezpracovaného nerostného bohatství. Podle Mustafajeva se ropné společnosti podílely v minulých pěti letech na 60 procentech všech investic. Ale nyní se to prý mění a dochází na kvalitativní změnu. Domácí peníze navíc údajně začaly v investicích poprvé převažovat nad těmi od BP, Exxonu a dalších. I to je důkaz, že domácí „biznismani“ už dokázali dostatečně zbohatnout. Odvrácenou stranou je podle chudších Azerů, kteří nepatří k žádnému z vládnoucích klanů, bobtnající korupce.
Od diamantu Brežněva k samostatnosti
Je pozoruhodné, že otcem ropného kapitalismu, který prudce rozevřel nůžky nerovnosti mezi řidiči nových mercedesů a starých lad, je právě bývalý komunista, nyní oslavovaný Hejdar Alijev. Ještě během války nastoupil k tajným službám a KGB zůstal věrný až do konce šedesátých let, kdy ho Leonid Brežněv jmenoval prvním tajemníkem ázerbájdžánských komunistů.
Už tehdy věděl, jak si ze vzdáleného Baku naklonit Moskvu, která kdysi Azery násilně připoutala k Sovětskému svazu. Opulentní hostiny pro Brežněva prý jednou vyvrcholily předáním daru v podobě prstenu s velkým diamantem (představujícím Brežněva), obklopeným patnácti menšími kameny (představujícími patnáct svazových republik). Alijev se nakonec propracoval až do sovětského politbyra, ale v roce 1987 ho pro údajnou korupci odstranil Michail Gorbačov.
Odstraněný Alijev zůstal v Moskvě a po infarktu to vypadalo na konec kariéry. Po rozpadu SSSR a vyhlášení samostatného Ázerbájdžánu se ale velmi rychle zorientoval a jako umírněný nacionalista a demokrat se v roce 1993 dostal k prezidentskému úřadu.
Tehdy to ale nebylo žádné terno. O rok později musel podepsat příměří s Armény po krvavé válce o Náhorní Karabach, které zemi připravilo de facto o 13 procent území. O další rok později Alijev přestál puč. Pak ale započala „zlatá éra“ rozvoje autoritářského režimu vystlaného petrodolary.
Kulturně Alijev stvořil unikátní společnost. Na rozdíl od křesťanských zemí Gruzie a Arménie vyznává Ázerbájdžán šíitský islám. Ale oproti sousednímu Íránu ve velmi liberální formě. O tom svědčí například i dubnová debata v ázerbájdžánském parlamentu, kde poslanci navrhli dokonce legalizaci prostituce v rámci boje proti obchodování s bílým masem: „Evropské země už našly toto řešení a my bychom je mohli následovat“, prohlásil jeden ze zákonodárců.
Nabucco ještě není na odpis
Ázerbájdžán je nyní přirozenou regionální mocností, která má dobré vztahy s Ruskem či Tureckem, slušné vztahy s Gruzií a horší než špatné s Arménií, se kterou je stále oficiálně ve válce. Prudce se však vyvíjí vztahy s Evropou. A to šťastně pro obě strany. Od roku 2006 proudí směrem do Evropy ropa přes druhý nejdelší ropovod světa Baku–Tbilisi–Ceyhan, kde prim hraje britský BP, ale třeba i norský Statoil, italský Eni či francouzský Total.
Politicky se vztahy s Evropskou unií posílily díky projektu Východního partnerství, který odstartoval v roce 2009 pod taktovkou českého předsednictví EU. Ázerbájdžán je právě jednou ze zemí, které EU chce více připoutat k evropskému projektu. Nakonec ale ve vztahu Evropy a Ázerbájdžánu jde jako vždy především o nerostné suroviny.
Ázerbájdžán měl být jedním z dodavatelů plynovodu Nabucco, o kterém sní Evropa už více než dekádu. V roce 2011 však jakožto vedlejší dodavatel Ázerbájdžán z projektu odešel a dal přednost konkurenčnímu tureckému Transanatolskému plynovou.
Nabucco ale není ještě úplně mrtvé. V lednu ázerbájdžánská společnost Šah Deniz oznámila, že chce koupit poloviční podíl v projektu. „S klíčovými lidmi jako partnery nebude projekt jen na papíře, ale přiblíží se reálnému plynovodu,“ prohlásil šéf rakouského ÖMV Gerhard Roiss. Pokud by plynovod Nabucco skutečně vznikl, pro Evropu by to znamenalo další oslabení energetické závislosti na Rusku. A pro Baku nejspíše mimo jiné další tucty světélkujících mrakodrapů.
České šance na Kavkaze: elektrárny či metro
Do moderního přístavu v Baku brzo doplují stovky tun nákladu poslaných českou firmou ČKD Blansko Small Hydro. Jde o ty nejtěžší kusy v dodávce technologií pro vodní elektrárnu Tahtakorpu za 400 milionů korun, které do Ázerbájdžánu pluly přes Dunaj, Černé moře a kanál Volha–Don.
„Podle harmonogramu výstavby byla dokončena výroba technologie a v minulém měsíci bylo započato s přepravou asi 500 tun do Ázerbájdžánu. V současné době je již na místě část našich montérů, která převezme dopravovaný náklad a započne s montáží,“ popisuje obchod šéf firmy Vlastimil Ondřich. Montáž i s uvedením do provozu by měla být hotova nejpozději do letošního října.
Češi se v Ázerbájdžánu prosazují také v budování infrastruktury. Firma OHL ŽS vybudovala v Ázerbájdžánu kilometry dálnic. O prodloužení metra v Baku se zase zajímá Metrostav. Přestože na povrchu je Baku moderním velkoměstem, pod zemí stále jezdí zastaralé sovětské vozy na pouhých dvou linkách s 23 stanicemi. Příští rok se otevřou další dvě stanice, ale plány jsou mnohem ambicióznější.
Baku by rádo podzemku s 76 stanicemi. Metrostav nechce říct, zda se o zakázky bude ucházet: „Lituji, ale aktivity firmy v obchodní oblasti zásadně nekomentujeme před uzavřením kontraktu,“ řekl mluvčí společnosti František Polák. O výstavbu metra ale už ze středoevropského regionu projevila zájem třeba polská firma Tines.
Obchodování v Ázerbájdžánu, který je na 139. pozici v Indexu vnímání korupce (Česko je na 54. místě), není ale samozřejmě pro každého: „Spolupráce s ázerbájdžánskou stranou má určitá specifika, ale v podstatě ji lze hodnotit jako dobrou,“ říká Ondřich.
Také si však pochvaluje, že každá taková zakázka zvyšuje kredit českého průmyslu v prudce se rozvíjejícím regionu: „Samozřejmě že vybudování takové elektrárny v regionu je jako reference pro budoucí investory potvrzením schopností a technické vyspělosti českých firem.“
