„Čína má fungující zásobovací kanály, které stojí na kvalitní infrastruktuře a textilním know-how, v těchto ohledech nemůže žádná země jihovýchodní Asie Číně konkurovat,“ píše web Chinasourcingblog. Ale dražší pracovní síla a nedostatek dalších kapacit vede oděvní firmy z Evropy a USA k hledání alternativ v Bangladéši, Vietnamu, Kambodži a Indonésii. Kromě toho, že má levnější pracovní sílu, je textilní průmysl ve Vietnamu masivně podporován vládou. Tamní oděvní průmysl se ale zaměřuje na poslední část výrobního procesu – střih a šití, protože zemi chybí suroviny ke kompletní výrobě, zjistila analýza SSI Research.
Chudá Kambodža se stejně jako Bangladéš těší z výhod bezcelního přístupu na americký a evropský trh. Oděvy jsou v Kambodži největším exportním odvětvím (zaujímají 85 procent vývozu v objemu čtyř miliard dolarů), které zaměstnává nejvíce obyvatel, ale nedávno jím třásly stávky. Za vyšší mzdy bojuje třeba 3500 dělníků v továrně Sabrina Cambodia Garment Manufacturing, která šije pro Nike.
Globální oděvní průmysl poškodila krize v roce 2008. Podle statistik WTO export textilu v roce 2012 stagnoval. Polovině z deseti největších vývozců export narostl 0,2 až 7,5 procenta, ale druhé půlce vývoz klesl mezi 2,3 a osmi procenty. Největším skokanem byl Vietnam s nárůstem o 7,5 procenta.
Noví hráči se derou na místo tradičních výrobců
Čína, Bangladéš, Indie, Vietnam a Kambodža stabilně porostou, zatímco Hongkong, Jižní Korea anebo Malajsie, oděvní velmoci devadesátých let, budou vyvážet stále méně, soudí Světová banka.
Hongkong je v textilní branži místem pro outsourcing. Mít tu obchodní pobočku je pro výrobce oděvů zcela zásadní. Třeba Esquel Groupina Li and Fung Group továrny ani látky nevlastní. Firmě s obratem 20 miliard ale patří logistický řetězec, kterým zásobuje firmy jako Abercrombie & Fitch, Disney nebo Timberland.
„Oděvní průmysl je jedním z nejvíce chráněných odvětví vůbec, ať už pomocí zemědělských dotací na suroviny, jako jsou bavlna a vlna, nebo kvót a tarifů,“ píší američtí sociologové Gary Gereffi a Stacey Frederick ve studii Světové banky z roku 2010. Důsledkem je „fragmentace mezinárodních dodavatelských řetězců“ na mnoho vrstev dodavatelů a subdodavatelů. Košile nebo bunda prodávaná v Evropě, která má jednu značku, může být vyrobena v různých továrnách v Asii. Americké a evropské módní značky se nakonec starají hlavně o design a marketing svého zboží. Čím dříve se tovar dostane do obchodů a prodá, tím lépe pro jejich roční výsledky.
