„Pro Dánské království to je historický milník,“ prohlásil v polovině prosince při podání žádosti ministr zahraničí Martin Lidegaard. Využívání Severního ledového oceánu se řídí Úmluvou OSN o mořském právu (UNCLOS). Tu Kodaň ratifikovala v roce 2004 a v následujících deseti letech měla nárok vznést proti úmluvě námitku a požádat o změnu hranic. Žádost tak podala na poslední chvíli.
Podle politického geografa Michaela Romancova nemá Dánsko ambice získat konkrétní území, při rozhodování o polárních oblastech ale nechce zůstat stranou. „Tím, že se Dánsko přihlásilo o svůj díl, dává najevo, že se jednání, respektive potenciálního závodu o to, kdo co urve, hodlá účastnit,“ řekl.
Dánsko - stejně jako další země obklopující pól – tvrdí, že mořské dno pod pólem je prodloužením jeho kontinentálního šelfu, a má tak nárok na ekonomické využívání oblasti. Jako první svůj nárok v roce 2006 vzneslo Norsko, o rok později jej následovalo Rusko, ještě později se přidala Kanada.
Rusko chřestí zbraněmi
Svou žádost Rusko doprovodilo expedicí Arktika 2007, během níž posádkou řízená ponorka na dno moře na severním pólu umístila ruskou vlajku. Ruští vědci následně na základě analýzy podmořských sedimentů oznámili, že Lomonosovův hřbet, táhnoucí se napříč Severní ledovým oceánem v blízkosti pólu, je prodloužením ruského pobřežního šelfu a tím pádem součástí ruského území.
Potřeba expandovat se zřejmě stala novou součástí identity Putinova režimu
Rusko svůj nárok stvrzuje i jinak. Od loňského podzimu ruské námořnictvo trvale hlídkuje ve vodách okolo Novosibiřských ostrovů a plánuje vybudovat vojenskou základnu na Wranglerově ostrově. Na přelomu roku se ruská armáda začala opět zabydlovat také v dříve opuštěném komplexu Alakurtti nedaleko finských hranic. „Pro naši zemi je Arktida hlavním zdrojem v 21. století a má strategický význam,“ prohlásil velitel ruské Severní flotily Vladimir Korolev.
„Potřeba expandovat se zřejmě stala novou součástí identity Putinova režimu a prostor Arktidy je logicky se nabízejícím směrem další možné expanze,“ míní Romancov. Zároveň ale význam ruských aktivit mírní. „Vzhledem k odlehlosti, klimatickým podmínkám, finanční, technické a technologické náročnosti se všechny jeho aktivity daleko lépe vyjímají na papíře, než se realizují ve skutečnosti.“
Spanilé jízdy na sever
Z druhého konce Lomonosovova hřbetu svůj nárok manifestuje Kanada. Žádost o území podala předloni, premiér Stephen Harper ale kanadský dálný sever navštěvuje každý rok od svého nástupu do funkce v roce 2006. Loni se v Arktidě zúčastnil položení základního kamene vědecké stanice, jejímž úkolem je kromě výzkumu klimatu také „uplatňování suverenity nad kanadským teritoriem“.
Pozadu nechtějí zůstat ani Dánové. Kodaň založila Arktické velitelství ozbrojených sil, a loni v létě armáda poprvé ve větší míře v Grónsku nasadila své stíhačky F-16. Oficiálním důvodem letů bylo ověřit, zda lze tato letadla využít pro záchranné operace. Stíhačky se pro tento účel ukázaly jako nevhodné.
USA stojí v přetahované o Arktidu stranou. Washington sice podepsal dohodu UNCLOS, nikdy ji ale neratifikoval a přišel tak i o právo požádat OSN o arktické území. „Až do roku 2013 USA jako jediný arktický stát neměl žádnou arktickou strategii, i to potvrzuje fakt, že pro USA nebyla Arktida hlavní prioritou,“ vysvětluje analytička slovenského think-tanku Centrum pre európske a severoatlantické vzťahy Barbora Padrtová.
Americký postoj se letos může změnit. Země totiž na jaře na dva roky převezme předsednictví Arktické rady a tak se polárními otázkami bude muset chtě nechtě zabývat.
Navzdory posilování vojenské přítomnosti za polárním kruhem se odborníci vyhrocení situace neobávají. „Jak bude postupně narůstat ekonomická a strategická důležitost regionu, můžeme očekávat stále důraznější uplatňování státních zájmů a tím pádem možná i častěji zvýšené napětí. Pokud se však současné trendy radikálně nezmění, přímý vojenský konflikt v Arktidě nehrozí,“ předpokládá Padrtová. „V současnosti vidíme zostřující se konkurenci a předpokládám, že u toho i zůstane. Doufám, že k přímé konfrontaci nedojde,“ říká i Romancov.
Komise nespěchá
Navzdory houstnoucí atmosféře ale komise OSN složená z 21 odborníků na geologii, geofyziku či hydrografii zřejmě v nejbližších letech o žádném z nároků nerozhodne. „Je pravděpodobné, že se komise bude snažit oddalovat rozhodnutí, jak jen to bude možné, a odloží (dánský) případ s tím, že je potřeba dodatečný výzkum,“ míní Padrtová. Ten může trvat i několik let.
Rozhodování navíc zpomaluje skutečnost, že pro schválení jakéhokoli návrhu je třeba podpora dvou třetin členů. Verdikt komise navíc nesmí znevýhodňovat jiný stát. „Než bude o držbě severního pólu rozhodnuto, tak ještě uplyne moře času,“ uzavírá Romancov.
| Nejistá pozice Dánska |
|---|
| Arktická pětka by v příštích letech mohla přijít o jednoho člena a dalšího naopak do svých řad získat. Největší grónská politická strana Siumut totiž otevřeně mluví o odtržení od Dánska a někteří její členové zmiňují jako datum vyhlášení samostatnosti už rok 2021. Dánsko by tak ztratilo území v Arktidě a jeho místo v „pětce“ by zaujalo právě samostatné Grónsko. „Z Dánska by se pravděpodobně stal devátý stát takzvaných subarktických zemí, kam patří mimo arktické pětky Island, Finsko a Švédsko,“ uvedla Padrtová. Vzhledem k aktuálním cenám ropy, které neumožňují místním politikům realizovat ambiciózní hospodářské plány, ale zatím zůstává grónská ekonomika závislá na každoročním příspěvku do rozpočtu z Kodaně. Odtržení tak není na pořad dne. |
Arktida své bohatství nevydá snadno
Oblasti za polárním kruhem skrývají pro ty, kdo je ovládnou, řadu lákadel. Hospodářské využití dálného severu ovšem není nijak snadné – rejdaři se do využívání arktických námořních tras příliš nehrnou a ani těžba nerostného bohatství není vzhledem k její technologické náročnosti v extrémním chladu a nynějším nízkým cenám na pořadu dne.
Podle odhadů U.S. Geological Survey se za severním polárním kruhem nachází asi 90 miliard barelů ropy. To je více, než všechny ověřené zásoby Ruska. Arktida zároveň ukrývá 42 bilionů metrů krychlových zemního plynu.
Ropu ale nelze v Arktidě dostat na povrch tak snadno jako jinde. Kvůli náročnému prostředí, kdy těžaře větší část roku drtí masy pohyblivého ledu a těch několik zbývajících měsíců jim znepříjemňují bouře, je třeba zvláštní vybavení, které dobývání ropy prodražuje, upozorňuje analytička slovenského think-tanku Centrum pre európske a severoatlantické vzťahy Barbora Padrtová.
Nehledě na technické překážky tak těžaři potřebují ceny ropy na výrazně vyšší úrovni než současných 50 dolarů za barel. Jak loni v září řekl deníku Aftenbladet finanční ředidel norského Statoilu Torgrim Reitan, řada arktických projektů se vyplatí až při ceně okolo sta dolarů za barel.
Nový Suez?
Arktida neláká jen těžaře, ale i rejdaře. Jak postupuje globální oteplování, otevírají se dosud nemyslitelné námořní trasy. Ty mohou zkrátit cestu z Evropy do Severní Americky až o 25 procent a plavbu z Asie do Evropy až o 40 procent. Plavba v severských vodách je navíc zatím zcela bezplatná a nehrozí zde nebezpečí od pirátů.
Vývoj arktického ledu v letech 1980-2012
Podle washingtonského think-tanku Arctic Institute se na plavbu mezi severní Evropou a Asii v roce 2013 vydalo 71 lodí, o rok dříve to bylo jen 46 plavidel. Data za loňský rok ale ukázala, že optimismus byl předčasný. Celou trasu absolvovalo jen 31 lodí a 22 ji využilo zčásti.
„Mnohé optimistické predikce, které nazývaly Arktidu novým Suezským průplavem, se nyní zdají být předčasné, vzhledem k tomu, že úbytek ledu není tak prudký jak se očekávalo,“ vysvětluje Padrtová. Svou roli hraje také to, že lodě pro plavbu arktickými vodami musí být robustnější, mají vyšší spotřebu paliva a často jim při plavbě pomáhají ledoborce. To vše část výhod použití kratší cesty smazává.
Díky moderním technologiím ale tak svítá rejdařům naděje. Takzvanou Severozápadní cestou podél severního pobřeží Kanady se loni poprvé vydala nákladní loď bez podpory ledoborce. Námořníci si pomáhali drony, které jim pomohly s nalezením cesty ve vodách plných zbloudilých ledových ker.
