Kellner byl pro mě obrovskou motivací, říká „čistič z Hané” Richard Benýšek

Krizový manažer Richard Benýšek.

Krizový manažer Richard Benýšek. Zdroj: Dominik Bakeš (Sport)

Říká se mu „čistič z Hané“. Olomoucký investor Richard Benýšek sloužil Petru Kellnerovi jako krizový manažer. Naposledy ho zesnulý zakladatel PPF využil při řešení sporů se slovenským finančníkem Mario Hoffmannem, který Kellnerovi dlužil minimálně desítky milionů eur. „Řekl jsem mu: ‚Chtěl jste říct, že to tedy byla dobrá práce?‘ On nereagoval. Tak já znovu: ‚Náčelníku, tak co?‘ A on: ‚Ano, byla to dobře odvedená práce‘,” popisuje Benýšek jeden ze svých posledních rozhovorů s Petrem Kellnerem, během něhož se bavili o vyřešených Hoffmannových dluzích.

Jak se vás dotkl odchod Petra Kellnera?

Byznysově se mě to až tak nedotklo, ale lidsky strašně, protože se mi moc líbil jeho příběh. Viděl jsem během těch 25 let, co jsem ho znal, jak jeho byznys rostl a jak se měnil. Další věcí je, že měl tři dcery stejně jako já. A byly stejně staré jako ty mé. Měl samozřejmě všechny aspekty života hyperbohatých lidí, ale nevzdával se běžných radostí, jako když si šel zajezdit na kole po svých milovaných Jizerkách, což se mi strašně líbilo. Já jsem byl jeden z těch, který mu neměl problém říct, když se mi něco nelíbilo. Ale on na to moc zvyklý nebyl.

Takže s vámi pak půl roku nemluvil?

Přesně tak. Já jsem si vždycky držel stejný styl. Byl jsem vůči němu loajální, ale zase jsem si řekl, že nebudu s prominutím „připosraný“.

Jakým způsobem reagoval, když jste s ním nesouhlasil?

Většinou mě poslal do prčic a řekl mi, že se mýlím. Dělal jsem pro něj pár věcí. Řekl jsem mu vždycky hrubé rysy svého plánu a do toho se mi nesmělo mluvit. On občas dělal mikromanagement, některé věci si chtěl do detailu řešit sám. Ale když nereagoval, tak jsem si to udělal podle svého.

Poprvé jste se potkali v roce 1997 v Přerovských strojírnách, kam vás PPF povolala jako krizového manažera. Proč si vybrali zrovna vás?

PPF tam měla společně s IPB, Komerční bankou a fondy Živnobanky akcionářský podíl. Ta situace tam, diplomaticky řečeno, byla nedobrá. Pomocí headhunterů si na pozici finančního ředitele vybrali mě.

Tam jste poprvé viděl Petra Kellnera?

Ano, bylo mu 33 let, mně třicet, takže pro mě byl obrovskou motivací. Měl jsem za sebou dobré školy, nějakou krátkou praxi, ale to bylo všechno. Všichni kolem mě privatizovali, já jsem chtěl dělat management. A najednou jsem viděl vrstevníka, který naprosto s klidem řídí impérium. Často jsem se s ním bavil o tom, že můj cíl je mít jedno až dvě procenta toho, co má on. Jeden čas mi docela utíkal, teď se to celkem podařilo srovnat.

Jak na vás tehdy na konci devadesátých let působil?

Byl introvert. Vždycky se zadumal, otočil oči nahoru, jak přemýšlel. Za svůj život jsem ho zažil křičet jenom jednou. Naštěstí ne na mě. Neměl moc rád pozornost. Držel si své soukromí.

Nepřijde vám škoda, že i kvůli tomu, že si držel okolní svět od těla, tak nevyužil možnost více ovlivňovat dění v české společnosti?

Určitě by to ovlivnit dokázal, protože po tom poptávka byla. Ale bylo by to v rozporu s jeho naturelem. V tomto jsme naprosto odlišní.

Po vašem angažmá v Přerovských strojírnách jste se potkali ještě třeba při restrukturalizaci O2 arény. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Jsem rád, že jsem tu příležitost dostal. Byla to neskutečná škola. Když jsem tam přišel, nebyly zakázky, nájemci sedadel a boxů utíkali, na účtu byla nula a program žádný. Když jsem po pěti letech odcházel, hala byla plná, všechny produkty prodané a na účtech stovky milionů.

Jak na to reagoval Petr Kellner?

Tehdy se ho dotklo, že jsem si pak chtěl jít dělat své věci. On to neviděl rád. Od něho se dobrovolně neodcházelo.

Ale někteří lidé si dokázali prosadit alespoň částečné osamostatnění. Ať to byl právník Tomáš Brzobohatý, nebo Kellnerův dlouhodobý společník Jiří Šmejc.

Jedině to vás totiž udržovalo při zdravém rozumu. On byl velmi náročný. Každý z nás chtěl dělat něco svého. Mně například vytýkal, že ačkoliv mám aktivity v Praze, nežiju tam. Ale já jsem známý hanácký patriot a nacionalista.

Naposledy jste Petru Kellnerovi pomáhal s vypořádáním jeho pohledávek vůči slovenskému miliardáři Mario Hoffmannovi. Jak to dopadlo?

Kellner měl pocit, že Mario Hoffmann neplní dohody tak, jak by měl. Zejména vracení zapůjčených peněz. Některé věci holt musely být trochu připomenuty. A to se jednoznačně povedlo. Pan Hoffmann se raději domluvil s Karlem Pražákem (Kellnerův obchodní partner - pozn. red.) na dobrovolném převzetí slovenské chemičky Fortischem.

Pochválil vás Petr Kellner?

On nebyl spokojený nikdy. Nezažil jsem, že by mě pochválil. Pochvalou bylo to, že vám nenadával. Ale dvakrát jsem si u něj o pochvalu řekl a jednou to bylo právě v tomto případě. Volali jsme si před čtrnácti dny. Řekl jsem mu: „Chtěl jste říct, že to tedy byla dobrá práce?“ On nereagoval. Tak já znovu: „Náčelníku, tak co?“ A on: „Ano, byla to dobře odvedená práce.“

To bylo naposledy, co jste spolu mluvili?

Naposledy jsem s ním mluvil minulý týden ve středu. Věděl jsem, že když mu zavolám, přijme mě. Ale nesmělo se za ním chodit s blbostmi. Takže zajít si s ním pokecat na kafe, to nebylo v jeho případě úplně byznysově prozíravé.

Bavili jste se spolu někdy o politice?

Občas ano, protože jsem politicky aktivní, tak se mě ptal, jak některé věci vidím. Ale jinak platí, že se o takových věcech bez vyzvání nebavíte.

Řešili jste třeba dění v ODS, které jste kritizoval?

To ne. Ale dá se říct, že byl povahově liberál, ať si o tom všichni myslí, co chcou. On byl velký český patriot. Jeden z důvodů, proč tady v Česku zůstal, bylo, že chtěl, aby české struktury byly sídlem obrovského konglomerátu firem. Všude po světě má ve svých firmách většinou zaměstnané Čechy. V tomto ohledu to srovnání s Baťou sedí. Jeho personální politika ale úplně nejvhodnější nebyla, moc lidí si nevychoval. On byl primárně alfa samec, takže ostatní dominantní jedince vytěsňoval.

Jak hodnotíte nástup Ladislava Bartoníčka do čela PPF?

Byl zástupce Petra Kellnera, znali se dlouho, byli kamarádi. Takže z tohoto pohledu je to správná alternativa.

Richard Benýšek (53)

Na Mendelově univerzitě v Brně vystudoval zemědělství se specializací na fytopatologii.

V 90. letech byl nuceným správcem kampeličky ČMDS.

Dělal krizového manažera v řadě projektů pro skupinu PPF, například v Přerovských strojírnách či ve společnosti Bestsport provozující O2 arénu.

V letech 2013–2014 vlastnil hokejovou Slavii.

Drží pětinový podíl v Dostihovém spolku Pardubice a ovládá také Krátký film Praha.

Vlastní zemědělský holding Green Essay, který obhospodařuje pole, lesy či zámek Přemyslovice.

Loni se stal místopředsedou olomoucké ODS, dlouhodobě stranu sponzoruje.