Mají oslavy třiceti let po pádu komunismu hořkosladkou příchuť? Máme vůbec co slavit? Zjištění Českého rozhlasu nás dělí do tříd a zkoumá také naše názory na polistopadový vývoj a spokojenost s politikou. Malý průzkum mezi lidmi přímo z oslav na Národní třídě vám třeba ukáže, že i když se, jak říká historik Timothy Garton Ash, v době třetího desetiletí po sametové revoluci nejspíš někde stala chyba, pořád si můžeme říkat co chceme, chodit kam chceme, nebo třeba pokládat květiny tam, kam chceme.
Připomínáme si třicáté výročí od pádu komunismu, což je také čas pro bilancování nad uplynulým vývojem. Já jsem se přímo v den oslav 17. listopadu na Národní třídě zeptala lidí různých věkových skupin na otázky, které se právě odkazu sametové revoluce týkají. Nedávný sociologický průzkum Českého rozhlasu nám dává odpovědi na to, jak jsme nyní spokojeni se situací v naší zemi. Některé závěry výzkumu jsem uvedla pro srovnání s názory lidí oslavujících na Národní třídě.
Kde se stala chyba
Po roce 1989 se u nás už párkrát demonstrovalo. Připomeňme například protest z roku 2012 proti fiskální politice premiéra Petra Nečase a ministra financí Miroslava Kalouska, kde se sešlo kolem 100 tisíc lidí. Spolek Milion chvilek pro demokracii pořádal demonstraci za nezávislost české justice a za demisi premiéra Babiše na Letné v červnu 2019. Přilákala asi 250 tisíc lidí, a byla tak největší od roku 1989. Sobotní druhá letenská demonstrace tento počet podle organizátorů překonala, sešlo se skoro 300 tisíc lidí. O nespokojených Češích v předvečer výročí sametové revoluce referují i nejvýznamnější světové deníky. Článek CNN nese titulek: „Třicet let po sametové revoluci jsou Češi zpátky v ulicích.“ Britský Guardian píše: „Disidenti ze sametové revoluce varují před novými hrozbami pro českou demokracii.“
Anglický historik Timothy Garton Ash v eseji v posledním přepracovaném vydání své knihy Rok zázraků: Svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze srovnává jednotlivé tři dekády od pádu komunismu v Evropě. Připomíná, že v době desátého výročí roku 1989 jsme slavili triumf původních sametových revolucí a velký, následně dosažený, pokrok. O deset let později, roku 2009, se středoevropské země přičlenily do NATO a EU. Politologové tou dobou řadu z nich označovali jako „konsolidované demokracie.“ Dnes se nám při třicátém výročí naopak podle Ashe dere na mysl vážná otázka: „Kde se stala chyba?“
Porevoluční přešlapy
Český rozhlas publikoval reportážní sérii s názvem Česká společnost po třiceti letech aneb Rozděleni svobodou. Jedná se o důkladný sociologický výzkum, který mapuje českou společnost právě 30 let po sametové revoluci. Pomocí statistické analýzy bylo z nasbíraných dat mezi občany naší země vysledováno 6 tříd, a to dvě vyšší střední třídy, tři typy nižší střední třídy a pak třída strádající (pomocí jejich kalkulačky si sami můžete zjistit, do jaké třídy se řadíte.)
Procentuálně jsou mezi více než čtyřmi tisíci respondentů třídy zastoupeny následovně: 22 % zajištěná střední třída, 12 % nastupující kosmopolitní třída, 14 % tradiční pracující třída, 12 % třída místních vazeb, 22 % ohrožená třída a 18 % strádající třída.
Lidé z jednotlivých tříd se mezi sebou liší hodnotou majetku, spokojeností se svou životní úrovní, ale také například tím, jak rozsáhlé mají kontakty a vazby s jinými lidmi. Výzkum však dává velký prostor i vyjádření spokojenosti lidí s polistopadovým vývojem. Jasně z něj vyplývá, že ti, kteří změnou režimu něco získali a jsou s vývojem ČR po roce 1989 spokojeni, by se dali označit za „vítěze revoluce“. Naopak lidé, kteří převratem nic nezískali, či dokonce něco ztratili, nejsou přesvědčeni o tom, že se společnost po roce 1989 ubírala správným směrem.
Respondenti napříč třídami odpovídali v 50 % nesouhlasně na otázku, zda se společnost po revoluci vyvíjí správně. Na otázku, zda Politici a lídři v posledních 30 letech většinu věcí zkazili, odpovídaly všechny třídy docela jednoznačně. Většina lidí je toho názoru, že činy politiků za posledních 30 let byly ve velké míře promarněné příležitosti a přešlapy.
Na pochybnost o správnosti politického vývoje ČR po roce 1989 jsem se ptala také oslavujících na Národní třídě. Stejně jako ukazuje průzkum Rozhlasu, jednotlivé politiky a jejich kroky vnímají lidé rozpačitě. „Vadí mi, že má komunistická strana podíl na vládě, ale určitě se od revoluce udělala spousta dobrých věcí pro všechny lidi. Já to cítím tak, že se prostě dějí od té doby dobré věci, jen ta cesta není vždy úplně správná. Hlavně tedy ti, kdo nám vládnou v současnosti, by nám vládnout neměli,“ odpovídá paní Ladislava Sasková, pracovnice v divadle. Studentka střední školy, která přijela až z Jihlavy, zdůrazňuje: „Já myslím, že do jisté chvíle byl ten vývoj dobrý. To se změnilo, když přišel pan prezident Klaus a pak prezident Zeman.“
Mnozí na moji následující otázku Co Vám v politice v posledních 30 letech vadilo/vadí nejvíce odpovídali, že vnímají jako chybu to, že nedošlo k zákazu komunistické strany. „Komunistická strana se určitě měla zakázat hned po revoluci. To, že se tak nestalo, vnímám bohužel jako největší chybu Václava Havla,“ říká důchodkyně Anna Kudličková. Paní Sasková namítá: „No to je právě ta demokracie, zakázat úplně ne, ale rozhodně by neměli být dnes ve vládě.“ „Ono to s tím zákazem bylo trošku složitější, navíc nikdo nečekal, že komunisty budou lidé po revoluci volit. Nicméně zpětně si opravdu myslím, že je zakázat měli, nebo případně alespoň omezit,“ podotýká středoškolský učitel.
O politice se v rodině radši nebavíme
Na slavnostním místě bývalých sametových protestů se scházeli hlavně ti, kteří jsou za události roku 1989 rádi a změnu vnímají pozitivně, chtěla jsem však vědět, co by tito lidé vzkázali opačné názorové skupině (můžeme pořád slyšet tvrzení typu „za komunismu bylo lépe“, „vývoj po roce 1989 se mi nelíbí“ a podobně). Dokáží se do nich vcítit?
Paní Kudličková s dlouhým zamyšlením pronáší: „Nevím, těm lidem nevidím do hlavy. Já osobně to kvůli zkušenosti mojí rodiny pochopit nedokážu. Moji tetu například v roce 1948 vyhodili z práce jen proto, že nechtěla vstoupit do strany, poté ji už nikam nevzali, a tak ji komunisti zavřeli jako osobu trvale se štítící práce.“ Navíc si myslím, že ke komunismu se často pozitivně vracejí takoví ti konzumnější lidé, kteří se nezajímají o svět kolem sebe, nehledají si informace, jde jim třeba jen o to, že byl dříve levnější rohlík. Nedochází jim ale, že dnes máme lepší životní podmínky, platy, důchody. Neznamená to ovšem, že bych kolem sebe neměla lidi, se kterými nesouhlasím. Moje kamarádka má třeba ráda Andreje Babiše, věřila například fámám, že demonstranti na Letné za to dostali zaplaceno.“
Podobně odpovídá i paní Sasková: „Tento názor pochopit nedokážu, ale musíme se o to všichni alespoň snažit. Já sama mám ve své rodině mezi tou starší generací lidi, kteří přemýšlí tím směrem, že před rokem 1989 měli svoje jistoty, které teď už nemají. My se v rodině o politice raději nebavíme, máme mezi sebou takový střet.“ Martina Arltová, studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK, s empatií konstatuje: „Já se domnívám, že mají realitu hodně zkreslenou tím, že před revolucí byli třeba mladí, nebo že tehdy zažívali nějaký profesní či osobní úspěch. Obecně si vzpomínky idealizujeme, to je normální, ale měli bychom se tomu snažit vyvarovat.“
Svoboda pokládání květin
V loňském roce oslavy výročí 17.listopadu poznamenaly protesty proti premiéru Babišovi. Již v ranních hodinách lidé u památníku na Národní třídě chtěli zabránit přístupu některých politiků k pamětní desce. Letos sklidil opět Babiš, Hamáček, Okamura, ale i třeba Václav Klaus mladší u pokládání květin k památníku snad ještě větší křik odpůrců. V roce 2014 se v den výročí revoluce konal protest „červená karta pro Zemana“ proti krokům prezidenta. Moje otázka byla, zda je podle návštěvníků správně využít státní svátek k protestům proti státní moci, nebo bychom měli spíše slavit 30 let od pádu komunismu pozitivně a hledat úspěchy.
Paní Kudličková považuje to, že loni protestující vyhodili u památníku květiny od některých politiků do odpadkového koše, jako neúctu. Paní Sasková má jasno: „Na listopadové dny bychom měli určitě vzpomínat pozitivně, ale jak vím, tak pan premiér sem přišel velmi brzo ráno, právě, aby se vyhnul lidem, tak to přeci ukazuje, že on není člověk, který by si vážil demokracie. Jenže právě proto, že demokracii máme, tak premiér má samozřejmě právo na Národní třídu přijít. Já bych ho tu však rozhodně potkat nechtěla a asi bych také utrousila nějakou nevhodnou poznámku.“ „Já s těmi protestujícími souhlasím, ale to je ta svoboda, že si každý smí položit květinu kam chce, říct co chce, zajít kam chce a odjet, kam chce. To je to, co jsme tehdy chtěli a mělo by to tak být,“ říká paní Freibauerová, prodavačka z Jihlavy. Postarší pán, dříve pracující v účtárně, nyní důchodce, dodává: „Ty protesty vnímám jako takovou menší neúctu k politické funkci. Na druhou stranu, ono je to těžké, protože když tam například řečnil pan Okamura o demokracii, tak chápu, že se lidi nesouhlasně ozývali.“
Havla není nikdy dost
Václav Havel je symbol sametové revoluce i svobody a podle odpovědí na mou otázku, zda bychom se od něj už neměli oprostit a hledat nové morální autority, jím nejspíše navždycky bude. „Odkaz prezidenta Havla by měl zůstat, tak jako odkaz Masaryka. Václav Havel je morální jistota, měli bychom si ho připomínat pořád,“ říká rozhodně paní Kudličková.
Středoškolský učitel zase konstatuje: „Domnívám se, že tyto dvě skutečnosti se nevylučují. Můžeme přece vzhlížet k lidem z minulosti, kteří již třeba nežijí nebo nejsou aktivní veřejně a zároveň hledat autority a vzory nové. Takže ano, k panu Havlovi se máme a musíme stále vracet, vždyť toho udělal tolik dobrého! Nicméně nezastávám názor některých lidí, že dnes nemáme ke komu vzhlížet. Myslím, že výrazných a morálních osobností najdeme pár i v současnosti.“
Jako odpověď na dotaz, jak si představují politickou scénu za čtyři roky, po nových prezidentských volbách, se opakovaly věty jako „hlavně ať nám vládne někdo spravedlivý“ nebo „především by měl lidi spojovat.“ Také se však objevovaly obavy, kam bude společnost směřovat a tvrzení o ohrožení právního státu. To ostatně koresponduje také se zmíněným výzkumem Českého rozhlasu, ve kterém na tezi Vývoj dnešní společnosti nelze předvídat, což mě zneklidňuje reagovala většina respondentů spíše souhlasně.
Dlužíme to těm studentům, kteří se tady před třiceti lety nechali zmlátit za nás
Oslavy třiceti let svobody a demokracie se nesly po celý den v příjemném a nostalgickém duchu, řada lidí se dokonce v odpovědi na mou poslední otázku Zda tedy dnes, po 30 letech, máme vůbec co slavit neubránila dojetí. „Samozřejmě, že je to důvod k oslavám, zároveň musíme být pozorní a nesmíme dovolit, aby se minulost opakovala! Já tady jsem, jelikož mi tady před třiceti lety mlátili syna, a také kvůli dnešní situaci, kdy máme komunisty podporovanou vládu,“ zdůrazňuje paní Anna Kudličková. „Máme svobodu, máme se nejlépe, co jsme se kdy měli,“ vyhrkne studentka střední školy. „Určitě máme co slavit, hodně se toho totiž změnilo. Je to pro mě velmi dojemná chvíle a hodně důležitá věc v mém životě,“ dodává paní Sasková. Studentka žurnalistiky rozhodně prohlašuje: „Určitě si musíme toto výročí připomínat, abychom neopakovali svoje chyby, a taky to dlužíme těm studentům, kteří se tady před třiceti lety nechali zmlátit za nás.“
V rozhlasovém průzkumu Rozděleni svobodou se kolem 80 % dotázaných z každé společenské třídy vyjádřilo, že jsou hrdí na příslušnost ke svému národu. Je potěšující, že jedním z důvodů k oné hrdosti je pro občany této země právě sametová revoluce.
