Fotbalový mistr světa a Evropy. Dvojnásobný vítěz Ligy mistrů. Skromný sportovec i celebrita, která má mnoho zkušeností s paparazzi. Především ale hrdý rodák z Nové Kaledonie ve francouzském dresu, pro kterého je fotbal nejen sport, ale i cesta, jak navrátit hrdost své komunitě.
Tímhle musím začít, to by nám fotbaloví fanoušci neodpustili. Co si jako bývalý hráč Realu Madrid myslíš o odchodu Cristiana Ronalda?
Není jednoduché, když takhle velká hvězda a atraktivní osobnost opouští Real. La Liga přišla o skvělého hráče. Taky ve stejnou dobu odešel z Barcelony Lionel Messi, a to je určitě velmi těžké přijmout nejen pro oba týmy, ale i pro španělskou ligu a pochopitelně pro fanoušky. Ale samozřejmě přeji Cristianovi, aby v Premier League uspěl.
To bychom měli, pojďme teď mluvit o tobě. Ty jsi se narodil v Nové Kaledonii, což je pro Čechy velmi exotické místo. Jaké bylo tvoje dětství?
Bylo velmi prosté, měli jsme blízko k přírodě, žili jsme s ní a respektovali ji, což je věc naší kultury. Když jsme pokáceli strom, jiný jsme zasadili, protože víme, že jsme součástí přírody a musíme si jí vážit. Kanakové věří v energii a filozofii, že je v přírodě mnoho bohů a musíme je respektovat.
Myslíš, že ti to dalo sportovní základy? Protože jsem třeba četl, že jsi každý den musel běhat do školy nebo na nákup…
To je pravda, to je taková vtipná historka. Máme velkou rodinu a pochopitelně každý musí nějak pomáhat. Mí starší sourozenci byli tehdy na střední škole a já dostal na starost, aby byl doma chleba. Tak mě táta posílal do pekárny a ono to bylo daleko, čtrnáct kilometrů. Takže jsem to jako kluk běhal každý den.
To jsi musel být ve skvělé kondici.
Je to tak, pro mě bylo potom velmi jednoduché sportovat, běhal jsem asi od deseti let, takže už jsem měl průpravu.
Myslíš, že fotbal či obecně sport ti tak trochu posloužil jako lístek ven z Kaledonie? Myslel jsi už tehdy na to, že chceš vidět svět?
Dá se to tak říct. Tehdy jsem se hodně soustředil na školu a snažil se být dobrým žákem, protože jsem byl z učitelské rodiny, táta byl učitel. Takže jsem měl to štěstí, že jsem měl doma knihovnu, mohl jsem číst knihy o vědě, o světě a tak, a sport mi ukázal další cestu jak přemýšlet o své budoucnosti. V Nové Kaledonii, když mluvíš o fotbale, tak je to jen amatérský sport, takže když jednou někdo navštívil tátu a říkal mu, že můžu jet do Francie, do Evropy, a udělat tam kariéru, tak to byla potom doma velká diskuse. Máma to napřed nechtěla, protože si myslela, že to bude amatérský fotbal a neuživí mě to. Museli jsme jí vysvětlit, že ve Francii se hraje profesionálně. A musím říct, že když jsem odletěl z Nové Kaledonie do Nantes, byla to velká změna a taky velká příležitost. Bylo mi 17 a nevěděl jsem, do čeho jdu, takže jsem si v letadle řekl: „Tak jo, letím tam s ničím, a musím se vrátit s něčím“. Byl jsem duševně připravený jít do té výzvy, do této tajemné výzvy.
A co pro tebe bylo nejtěžší, když jsi přiletěl do Nantes? Myslím nejen z fotbalové perspektivy, ale celkově?
Když je ti sedmnáct, tak jsi v cizím prostředí trochu ztracený, to je normální. Byla to moje první velká cesta do zahraničí, a potřeboval jsem se přizpůsobit kultuře, učil jsem se o Francii… Ale nebylo to snadné, ve škole jsme se učili jenom o minulosti, a tady to bylo všechno v pohybu a nové, už žádné zámky a tak. Taky bylo těžké, že do té doby jsem byl každý den, celý rok s rodinou, a poprvé jsem byl úplně sám. Řešil jsem i jak se najíst, zvykal si na nové chutě, objevoval skvělé nové věci, ochutnával víno, francouzské jídlo a kávu, takže přijet do Evropy pro mě bylo jako objevit nový svět.
Za pár let jsi odešel z Nantes do Sampdorie, a pak přišel Real, což byl v té době asi nejslavnější klub na světě. Měl jsi z toho obavy?
Ani ne, já jsem přijel z Nové Kaledonie v sedmnácti, a když přijedeš na nové místo a nic nevíš, tak se rychle učíš. Nantes mi dalo všechny nástroje, abych se stal profesionálním fotbalistou a v Sampdorii jsem je ještě vylepšil. Přijít do Realu Madrid byl ale splněný sen. Byl to největší klub na světě a když jsem přijel, nechápal jsem, proč jsou všude fotografové a televize, nechápal jsem, že hráči jsou velké celebrity a teď to asi čeká i mě. A potom jsem si vzal slovenskou modelku (Adriana Sklenaříková, pozn. red.) a fotografové a novináři byli všude.
Jedna z tvých největších chvil byla, když jsi s francouzským národním týmem vyhrál mistrovství světa, to je sen každého fotbalisty. Jaká byla ta atmosféra, co jsi v tu chvíli prožíval?
To mi řekni ty, já byl už samým štěstím mimo. (smích) Real Madrid v té době vyhrál Ligu Mistrů, já se vrátil do francouzského národního týmu po dlouhé době a najednou tohle. Doteď děkuji Realu, že jsem s ním mohl vyhrát, což mi dalo právo vrátit se do národního mužstva. Takže ‘98 byl pro mě skvělý rok. A vyhrát mistrovství světa FIFA, to bylo něco neuvěřitelného. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě v Nové Kaledonii sledoval mistrovství, tisíc nás koukalo na jednu obrazovku a křičeli jsme a fandili, a teď si říkám, že celé dětství jsem byl před tou televizí a teď jsem v ní, a můžu zvednout pohár. Říkal jsem si: „Já to vážně dokázal“. A děkoval jsem bohu a rodině, která mě celou dobu podporovala, abych došel tak daleko.
Nakonec jsi měl ještě dva tituly za řecký Olympiacos Piraeus, kde teď děláš sportovního ředitele. V čem je to pro tebe jiné jako pro manažera, když nehraješ, ale řídíš, jak hrají jiní kluci?
Řekl bych, že zkušenost mi dala právo jim trochu říkat, co mají dělat a jak se chovat v nějaké situaci. A nejen ve hře, ale i jak se musí přizpůsobit nové kultuře a jazykům, spoluhráčům a manažerům. To, že mám něco za sebou, mi dalo tuhle znalost, kterou můžu předat dál. Jasně, že to není vždy jednoduché a je za tím hodně práce, ale každý den je příležitost se zlepšit. Vždy jsem věřil, že když jsou kluci dobří na tréninku, tak mohou být velmi dobří na hřišti.
Půjdeme od fotbalu trochu dál. Snad ti nevadí o tom mluvit, kdyžtak mě zastav, ale četl jsem, že tvého pradědečka kdysi odvezli do Francie jako exponát na výstavu? Je to pravda?
To se opravdu stalo. V kontextu tehdejšího kolonialismu byli v roce 1931 jakoby pozváni, aby představili Novou Kaledonii na výstavě v Paříži. Tam je ale předvedli divákům jako divochy a kanibaly. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem z toho smutný a zklamaný, protože ve škole v Nové Kaledonii jsme se učili o Francii jako o demokracii, říkali nám o velkých ideálech svobody a lidských práv, a pak se ukáže, že se dřív děly tyto věci. Je potřeba, aby nová generace věděla, jaká to byla doba a aby na to nezapomněla.
