Tomio Okamura zažil svůj životní politický úspěch již před několika týdny, ve své kampani ale nadále pokračuje. Snaha a um se přitom Okamurovi při politické komunikaci nemůže upřít. Bannery s logy SPD a tváří předsedy byly téměř v každé české obci, Okamura však nezanedbával ani cestování přímo do regionů. A na to dnešní voliči stále slyší, důkazem je současná popularita Andreje Babiše a Miloše Zemana, kteří na tomto způsobu komunikace postavili kampaň.
Pro Okamuru je však úplně jinou ligou Facebook. Ligou, ve které si pravidla Okamura sám vytváří podle toho, jak se mu to hodí. Pryč jdou dobré mravy, kritické myšlení a fakta (Okamurovu lásku k alternativní pravdě ukazuje také server Demagog, viz zde). Zároveň lídr SPD patří mezi vůbec nejaktivnější politiky na sítích – konkurovat mu může jen Andrej Babiše nebo někteří Piráti.
Zatímco Babiš ale na svém Facebooku působí strojeně a s voliči komunikuje pomocí stylisticky obstojných textů, SPD prosazuje guerillový způsob styku s veřejností. Nahrává špatně osvětlená a ozvučená videa na nekvalitní kameru, své předem připravené sdělení čte z papíru a především zůstává v kontaktu. Přitom právě vysmívané zvolání „A co si o tom myslíte vy, napište mi do komentářů“, je jedním z prvků, které společně s žádostí o sdílení videa považuji za zásadní.
A to především ve dvou rovinách. Tou první je, že Okamura projevuje zájem o své voliče. Píše jim, že ho jejich názor zajímá, a chce, aby se o něj s hnutím podělili. Když pak kdokoliv v komentáři projeví souhlas a podporu, hnutí mu poděkuje. Když vznese kritiku, dostane ban. Hnutí tvářící se jako nadmíru demokratické tak sahá občanům na jedno ze základních práv. Svobodu slova potlačuje cenzurou.
Druhou rovinou pak je fakt, že po svých voličích vyžaduje pomoc. Nejdříve fanoušky nakrmí informacemi o zlotřilých médiích, která nekážou pravdu a předsedovi SPD nedávají žádný prostor (samozřejmě že dávají, viz například zde). Žádost o sdílení je tak prosbou, aby konzumenti ve své sociální bublině šířili tu jednu jedinou pravdu dle vůdce Tomia.
Zde nastává kritický moment. Ze mně neznámých pohnutek nejsou jeho fanoušci schopni kriticky zhodnotit sdělení, která jsou často nesmyslná nebo neopodstatněná. Když Okamura mluví o krádeži lithia, nijak jeho teze nerozporují. Ve chvíli, kdy Okamura zmiňuje lživá média, nijak je nezajímá, v čem média lžou. Hlavně když to říká předseda.
Přitom on samotný je typickým marketingovým produktem, který sám sebe prodává proto, aby získal politickou moc a peníze. Prodává se s vidinou zištných důvodů, není o nic lepší než jakýkoliv jiný politik nebo cheeseburger v rychlém občerstvení. I ten musíte na fotce vyšňořit, aby vás zaujal. I přesto víte, že vám přinese maximálně střevní potíže, proto si ho raději nekoupíte.
Pokud se dá vyzdvihnout jedna vlastnost, která Okamurovo chování v rámci komunikace s veřejností shrnuje, bylo by to pokrytectví. Nestor přímé demokracie a svobody slova naprosto řídí veřejnou debatu ve svém okolí a to na základě témat, která se zrovna v danou chvíli veřejnosti líbí. Situace došla tak daleko, že v komunikaci s médii brzdí i své poddané ve Sněmovně. Ti tak místo toho, aby odpovídali na dotazy novinářů a voličů, raději sahají po alibistických frázích, kde se odvolávají na stranickou politiku mlčení. Aneb co neschválí Tomio a Radim, do toho raději nezabrousíme.
Dokud však tato politická kultura nebude jistému procentu elektorátu vadit, budeme se v xenofobních myšlenkách a buranství brodit po kolena dále. A Tomio má zbraně, které mu pomohou ten brod dále napouštět. Například jeho novou fajnovou aplikaci SPD pro chytré telefony.
Aneb podívejte se na program, novinky a Mílu Roznera pokaždé, když kolem vás projde skupina uprchlíků. Že by vás jako politika nenapadlo dělat si aplikaci? Tomia to napadlo. A proto je tam, kde nyní je. Poučme se tak tím kopancem, kterým pro nás volby byly.
