V roce 2014 Ruská federace pod vedením Vladimíra Putina jasně ukázala světu, že se nebojí využít ozbrojených sil k dosažení svých cílů, když provedla anexi části ukrajinského území. Evropské unie v reakci na tento predátorský krok zase ukázala, že se nebojí bojovat s novodobým imperialismem za pomoci vysokorážných zbraní ekonomického ničení. Klíčovou otázkou je to, zda se zbraně finančního rázu nyní po šesti letech ukazují jako efektivní možnost, nebo nefungují a situaci je třeba ještě přezkoumat?
Můj otec pracoval v Kyjevě během ruské invaze na Krym, takže jsem slyšel o probíhající destrukci ukrajinského východu z první ruky. Málo co ve mně zanechalo takový dojem, jako příběh kolegy, který se vrátil domů z pracovní cesty, aby nalezl svůj dům v troskách a polovinu rodiny po smrti. Nejde však jen o zničený majetek a ztracené duše, i když nelze než uronit slzu za 14 000 zbytečně promrhaných životů, jde o obrovskou nespravedlnost vůči suverénnosti ukrajinského státu. Česká republika, a vlastně podstatná část Evropy, má podobnou nespravedlnost v živé paměti z minulého století, a nejen proto bychom měli s Ukrajinou soucítit a snažit se jí ze všech sil pomoci.
Tak proč se zdá, jako bychom všichni hromadně trpěli amnézií a na nebohé Ukrajince zapomněli? Pokud by však někdo nebyl přesvědčen konceptem spravedlnosti v mezinárodních vztazích, s tím, že ho nějaká Ukrajina vlastně vůbec nemusí zajímat, je zde ještě třetí důvod. Nevíme, kde Putinovy imperialistické ambice končí. Pokud se ho včas nepovede zastavit, je možné, že už na nenásilné prostředky bude moc pozdě a dojde ke konfliktu, jemuž šlo předejít. Zdá se, že je na čase, abychom si všichni kolektivně zavzpomínali.
Neospravedlnitelnost ruské agrese
Invaze na Krymský poloostrov proběhla po masových demonstracích na kyjevském Majdanu, kvůli kterým došlo v únoru 2014 k takzvané Ukrajinské revoluci, během níž v rámci střetnutí policie a protestujících zemřelo přes 130 lidí. Protesty dosáhly takové síly, že proruský prezident Viktor Yanukovych byl nucen utéci ze země a vlády se dočasně ujala Verkhovna rada. Dočasně vládnoucí Rada dala jasně najevo, že plánuje ukrajinskou loď směřovat západním, demokratickým směrem. Již v březnu stejného roku se na Krymu začali objevovat „malí zelení mužíčci", jak vojáky vybavené moderní ruskou technikou, avšak bez jakýchkoliv insignií, ironicky označovala ukrajinská média.
I přes vehementní zapírání ruské vlády se nakonec ukázalo, že přeci jenom se jedná o akci zorganizovanou a financovanou Putinem a jeho vládou, která údajně byla míněna jako ochrana skoro šedesáti procent etnických Rusů žijících na tomto území. Ruští vojáci neztráceli čas, kdy už 16. března bylo naplánováno referendum, kterého se dle lokálních autorit zúčastnilo osmdesát tři procent obyvatelstva, z čehož skoro devadesát sedm hlasovalo pro připojení Krymu k Ruské federativní republice. Tyto výsledky se zdají být více či méně zkreslené, i přesto však většina nezávislých zdrojů zjistila, že většina krymských obyvatel (až na Tatarskou menšinu) s připojením k Rusku souhlasila. I přes tuto zjevnou podporu sto států OSN odsoudilo referendum jako protizákonné.
Dle Dr Björna Alexandera Dübena, odborníka na mezinárodní konflikt z King's College London, referendum nemůže být považováno za legitimní z žádného představitelného důvodu. Zaprvé, z legálního hlediska, žádná z akcí provedena ruskou armádou nebyla v souladu s mezinárodními smlouvami a tudíž referendum samo o sobě za legální taktéž považovat nelze. Ruská federace vysláním svých „mužíčků" znehodnotila minimálně pět mezinárodních smluv podepsaných od roku 1975, včetně Budapešťského memoranda podepsaného Borisem Jelcinem roku 1994. V tomto memorandu se Rusko, Spojené Státy a Velká Británie zavázaly, že výměnou za ukrajinské nukleární zbraně zajistí suverenitu jejích platných státních hranic.
Zadruhé, Putin často odkazoval na jakousi „odpovědnost za ochranu" etnických Rusů, kteří údajně pod novým ukrajinským vedením strádali. Nezávislé vyšetřování OSN však ukázalo, že předtím, než Rusko na poloostrov vtrhlo s těžkou vojenskou mašinerií, etnickým Rusům na ukrajinském území žádné nebezpečí nehrozilo. Pozdější rozšíření konfliktu do luhanského a donětského regionu ukázalo ještě jasněji, že jde o území spíše než o nějakou ochranu obyvatel. V poslední řadě, nemůžeme hovořit ani o návratu důležitého kulturního centra zpátky k Rusku. Sice je pravda, že roku 1954 byla krymská peninsula věnována Ukrajinské sovětské republice, a tudíž technicky je součástí ukrajinského území ani ne 70 let, avšak historicky je Krym minimálně stejně blízko Kyjevu jako Moskvě.
Někomu by tyto důvody proti okupaci nemusely stačit, protože konec konců dodnes velká část krymského obyvatelstva, dle Washington Post je to až osmdesát dva procent, ruskou nadvládu podporuje. Statistiky spokojenosti není však možné brát vážně, jelikož dle Kharkiv Human Rights Protection Group dochází k potlačování lidských práv, což znemožňuje se svobodně na adresu Ruské federace vyjádřit. Dochází k systematické kontrole vyjadřování, a to jak legislativními změnami, tak i extra-legálními kroky. Na Krymu byly za posledních šest let zavřeny, uneseny či zavražděny tucty novinářů a aktivistů, kteří advokovali proti Rusku a za ukrajinskou integritu.
Nejhůře zasažená skupina jsou krymští Tataři, například Emir-Usein Kuku a dalších pět tatarských aktivistů jsou již od února tohoto roku drženi jako političtí vězni za nehumánních podmínek. Freedom House označuje míru politické svobody na Krymu jako ještě horší než v samotném Rusku, které už tak je označeno za „nesvobodné". Někteří krymští aktivisté dokonce srovnávají situaci s mírou svobody v Sovětském svazu, jako třeba Mustafa Dzhemilev, který osobně strávil patnáct let v sovětských pracovních táborech za aktivismus. Nelze tedy než nesouhlasit s podotknutím Grety Uehling, která prohlásila, že na Krymu „chytří lidé zůstávají zticha."
Je tudíž patrné, že vzhledem k tomu, že tato kompletně nelegální okupace trvá dodnes, je nutné přezkoumat opatření, ke kterým se Evropská unie uchýlila, v kontextu dnešní situace na Ukrajině. Není na čase je pozměnit a ukázat, že v Evropě podobné výstřely tolerovány nebudou?
Opatření Evropské unie v kontextu dnešní situace na Ukrajině
Abychom analyzovali (ne)funkčnost opatření proti ruské agresi, nejdříve je nutné si je představit. Opatření by se dala rozdělit do třech zásadních skupin: ekonomické sankce, restrikce na obchod a zmražení majetku. Ekonomické sankce vůči Rusku obsahují mimo jiné omezení přístupu 44 společností na trh Evropské unie, zamezení exportu a importu armádních technologií i zbraní a omezení přístupu k evropským těžebním technologiím. Restrikce obchodu se vztahují specificky na území Krymu, kdy je zakázán import Krymského zboží do Evropské unie, omezena možnost investice do krymských firem a zákaz turismu v daném regionu. Zmražení majetku se pak týká 175 osob, které jsou dle EU za invazi nejvíce odpovědni, tedy především ruských oligarchů (čtěte osob blízkých prezidentu Putinovi). Evropská unie tato opatření kontinuálně prodlužuje v šest až dvanáctiměsíčních intervalech.
Z tohoto suchého výčtu kroků a jejich neustálého prodlužování by se mohlo zdát, že přece jenom EU toho dělá spoustu pro to, aby okupace skončila. Někteří odborníci tvrdí, že stačí jenom počkat a Rusku, které je ještě ke všemu zasažené nízkými globálními cenami ropy a koronavirovou pandemií, dřív nebo později dojdou peníze. Je pravda, že v tuto chvíli Rusko do Krymu investovalo již přes 20 miliard dolarů i díky impozantnímu projektu přemostění Kerčského průlivu. Tuto prognózu nelze úplně vyloučit, jelikož například dle průzkumu agentury Bloomberg Rusko ztratilo kvůli ekonomickým trestům ze strany Evropské unie šest procent svého potenciálního HDP.
Lze poukázat na příklad reunifikace Německa, kdy zásadně rozvinutější Západní Německo mezi lety 1990-2018 do bývalého sovětského satelitu poslalo 1.8 bilionů dolarů a dodnes platí takzvaný Solidaritätszuschlag, což je pět a půl procentní redukce příjmů. Jelikož Rusko nemá ke Krymu tak blízké historické vazby, jako existují mezi oběma polovinami Německa, Rusům se v dohledné době přestane chtít za Krym platit. Kroky Evropské unie by se tak mohly zdát jako nejenom odůvodnitelné, ale i logické a správné.
Opatření jsou natolik mírná, že zásadně neomezují globální obchodní sítě, což se v dnešním propojeném světě posedlém růstem zdá klíčové. Proč by miliony lidí měly strádat z úplného obchodního embarga, když přeci jenom tato částečná omezení postačí? Tento argument je ještě atraktivnější nyní, když se v následku pandemie většina světových ekonomik ocitne v krizi a budou potřebovat veškerý obchod, který budou moci najít. Další důvod je politický, jelikož se EU mermomocí bude snažit vyhnout druhé studené válce. Jedná se tedy symbolicky o dlouhodobé vykrvácení predátora.
Jenže realitou je, že na Ukrajině se stále bojuje a vykrvácení ruského medvěda je v nedohlednu. Evropská unie jako jedna z předních pro-demokratických světových organizacích nemůže tolerovat imperialistické choutky diktátorů na svých hranicích a čekat, dokud si neusmyslí přestat. Nejenom, že tak nabízí Putinovi přesně to, po čem touží, což je větší vliv v post-sovětských státech a jistější místo na poli mezinárodních vztahů, ale zároveň působí slabě. Toto postavení se může EU velice vymstít, jelikož když bude dlouhodobě ukazovat svou slabost, nebude to Rusko, které vykrvácí jako první. Maďarsko i Polsko se již notně naklánějí východním směrem, není tak nevylučitelné, že se Rusku postupně podaří skrze Ukrajinu získat vliv přímo v Unii, což by mohlo být předzvěstí konce jejího takřka třicetiletého působení.
Je jasné, že postavení Evropské unie není jasné, ještě ke všemu, když v poslední době ztratila jednoho ze svých nejvlivnějších členů. Avšak ještě jasnější je, že zapomenout na Krym by se dlouhodobě mohlo velice nevyplatit, a tak nelze spoléhat na nejasné ekonomické prognózy. Pojďme si společně vzpomenout na to, co to znamená nesvoboda, pojďme si vzpomenout na Krymský poloostrov.
