V posledním ročníku magisterského studia se pro své levicové smýšlení a zájem o ekonomiku a politiku stal nejmladším poradcem v kabinetu nyní již dosluhujícího premiéra Bohuslava Sobotky. „Svět a způsoby přemýšlení se mění. Ne každý má čas se věnovat technologiím a pochopit je a v tu chvíli je mládí cenný vstup do přemýšlení o světě, o jeho vývoji,“ říká Jan Bittner, se kterým jsme kromě jeho práce probrali také mladé lidi v politice, společenský (ne)zájem o ekonomii nebo příčinu volebního krachu levice.
Jak se to stalo, že student univerzity dostal ještě před státnicemi nabídku pracovat v kabinetu předsedy vlády?
Myslím, že v tom hrály roli dvě věci. Zaprvé, jak premiér Sobotka, tak hlavně Vladimír Špidla, tedy ten kolektiv kolem premiéra, se rádi obklopují mladšími lidmi. Není to uzavřená skupina, která se politikou x let pohybuje společně. Druhá věc je naprosto očividný nedostatek ekonomů se smýšlením, který by neodpovídalo tomu, jakým způsobem se u nás vyučuje ekonomie.
Takže jsi v premiérově týmu nebyl jediný „pod třicet“?
Je tam spousta mladých lidí a to nemyslím jen v kabinetu, ale i kolem. Minimálně doktor Špidla se opravdu rád stýká a obklopuje mladšími lidmi, kteří vidí svět jinak a přijdou mu nějakým způsobem prospěšní cíli, který on má. Svět a přemýšlení se mění, ne každý má čas věnovat se technologiím a pochopit je. V tu chvíli je mládí cenný vstup do přemýšlení o světě, o jeho vývoji.
Setkal ses za tu dobu i s reakcí, že jsi protežovaný na základě věku?
Samozřejmě. A je to svým způsobem pochopitelné. Když se člověk dostane do nějaké vyšší pozice bez větších zkušeností, tak k němu takto přistupují, i když to znamená, že se leckdy podceňují jeho schopnosti. A to ani nemluvím o sobě jako spíš obecně.
Pro web Masarykovy univerzity jsi řekl, že mladí lidé se dnes o politiku a ekonomii moc nezajímají. Proč to pro ně nejsou atraktivní témata?
To se netýká jenom jich, obecně je v téhle společnosti politika brána jako nějaká špinavá hra, od které je potřeba mít odstup. Zároveň se politika vnímá jako taková technická uzavřená věc, do které se nikdo nechce namočit. V zahraničí se například kulturní osobnosti mnohem více ukazují u politických událostí. Bylo to vidět třeba u amerických voleb, kdy se otevřeně přihlašovali jako sympatizanti určitých politiků nebo nějaké strany. U nás je tohle striktně oddělené, nikdo se tím chlubit nechce. Je tady obrovská mezera mezi občanskou společností a politikou. A člověk kolem dvaceti třiceti, který má dost svých problémů se studiem, bydlením, se zakládáním rodiny a podobně se nechce zabývat politikou, která má špatný obraz a je zvnějšku víceméně nudná.
„Dominik Feri nepopularizuje politiku, popularizuje sebe“
Pomáhají to změnit mladí politici jako Dominik Feri či Radim Hejduk?
V případě Radima Hejduka určitě. Ten opravdu otvíral politická témata z pohledu mladší generace. U Feriho s tím úplně nesouhlasím, protože jeho způsob komunikace s „voličem“ není o politice. On používá sociální sítě k tomu, aby byl zábavný a říkal vtipné narážky. Reálně však o politických otázkách nemluví a neotvírá je. Je to skok z nezájmu mladých lidí o politiku k jejímu vnímání jako bulváru. A to mezi, to jádro politiky, úplně míjí, protože to je to nezajímavé, staré, ošuntělé, špinavé.
Na druhou stranu má Feri mnohem větší úspěch než Hejduk.
To samozřejmě. Nicméně Feri je podle mě spíš populární postava než politik. Nepopularizuje politiku, popularizuje sebe. Je to zábava, která do politiky určitě patří, ale bez politického obsahu. Feri může mít větší politickou podporu, aniž by voliči reálně věděli, co zastává.
Berou ostřílení politici a odborníci vás mladé poradce a politiky vážně?
Určitý odstup tam samozřejmě je. V politice jde o moc, takže je logické, že ti, kteří ji mají teď, ji chtějí mít i zítra. Pouštět si tam nějakou novou sílu pro ně může být ohrožením. Já takové ambice sice nemám, mluvím obecně o generačním sporu. A pokud jde třeba o Feriho nebo jiné, tak to je podle mě prospěšné pro celek, který by měl zhruba odrážet rozložení ve společnosti. Je to jedině dobře. Problém politiky ale není v zastoupení mladých jako spíš v nedostatku žen.
„Ekonomové jsou zobrazováni jako nezávislí experti, mnohdy ale mají za sebou nějaké zájmy“
A co osud ekonomie? Zůstane jen nesrozumitelnou změtí čísel, grafů a nepochopitelných zkratek?
Ekonomie je samozřejmě do velké míry nesrozumitelná. A možná proto z ní jsou schopny těžit určité okruhy lidí tím, že ji zjednodušují a vydávají za nějaký selský rozum, aniž by to mělo reálně něco společného se složitou ekonomií jako vědou.
Vnímám jako problém už to, jak se v České republice ekonomie učí, jakým způsobem se vychovávají budoucí ekonomové a potom zpětně i jak veřejnost vnímá ekonomy jakožto experty. V televizi bývá třeba velmi často člověk, který má na jmenovce napsáno „ekonom“ nebo „ekonomický expert“ a za tím dodané třeba Citibank. A nikomu nedochází, že ten člověk je tam jako zaměstnanec, má za sebou nějaké zájmy, které v televizi reprodukuje. Tím je jeho ekonomická expertiza samozřejmě ovlivněna. Chyba ale není na straně těchto expertů, ale že to nekriticky akceptujeme.
Takže je problém spíš v tom, jak u nás k ekonomům přistupujeme?
Podle mě ano. Obecně se totiž ukazuje, že lidé ekonomická témata vnímají hodně seriózně. Přece jen ekonomie studuje nějaké materiálno a materiální potřeby jsou základní potřeby, které člověk nějak uspokojuje. Takže lidé se o ekonomii, resp. ekonomiku zajímají a musí zajímat. Problém vidím hlavně ve vzdělávání ekonomů a v tom, co školství produkuje za ekonomy.
Jak z toho ven – z přístupu k ekonomii i politice?
Co se týká zájmu o politiku, tak to je dlouhodobá věc. Naše polistopadová demokracie je tady 28 let, což je krátká doba na to, aby se vytvořila občanská společnost, která je nutná ke správnému fungování politiky. Začíná to už u vzdělávání: jakmile je občanská výchova učená způsobem „je tolik a tolik poslanců, tolik senátorů, máme tuhle a tuhle komoru“, zkrátka jako soupis faktů, pod kterými si člověk nic nepředstaví, berou to studenti jako nudu. Rodiče a televize navíc opakují, že to je korupční a špatné, takže se o to v důsledku mladí radši nezajímají.
Pokud se člověk nenaučí, že má právo dozvědět se z radnice spoustu informací pouhým e-mailem, že má právo jako zaměstnanec vstoupit do odborů, že volbami jeho aktivita nezačíná a nekončí, že je docela hezký se zajímat, co ten můj politik dělá, tak se nikam nehneme.
Co se týče ekonomie, je to těžké. Spousta lidí studuje ekonomii, takže ten zájem je, nicméně není postavený na úplně správných základech. Na ekonomii často chodí studenti, kteří neví, co studovat. Všichni jim říkají, že je to dobrý, že pak budou mít hodně peněz. Samotné studium tedy není spojené se zájmem o ekonomii. Ani já jsem to nešel studovat s tím, že bych měl o ekonomii ze střední školy vysloveně zájem.
Mohlo by to být jinak, když se na středních školách vyučuje ekonomie sotva pár měsíců jako součást společenských věd?
Tady můžou hrát silnou roli popularizátoři té vědy. Člověk se do svých osmnácti dvaceti let nesetká s ekonomem, který by ho mohl nějak inspirovat, takže tu roli musí sehrát veřejně činní lidé. Zároveň je potřeba o ekonomii nelhat. Dnes je vnímaná jako velmi široký pojem, do kterého se vejdou jednak ekonomové jako takoví, ale zároveň je to třeba i management a podniková ekonomika, účetnictví, místní rozvoj.
Pak se spousta lidí hlásí na studium managementu a věd o řízení ne proto, že by je zajímala věda management, která z teoretického hlediska zkoumá rozhodování a motivace lidí, ale protože je to trénink k budoucímu zaměstnání. A to té ekonomii neprospívá, protože dochází k deziluzím. Studenti ekonomie pak mluví o tom, že jim to nedalo nic do praxe, že toho nijak nevyužijí a že to nebylo zábavné. Přitom to bylo způsobené jen tím, že šli studovat něco, o co se reálně nezajímali.
„Bez kritických odborníků jsou nekritičtí všichni“
Pro web Masarykovy univerzity jsi také řekl: „Politici používají ekonomii pro zastírací manévry. Pro to, aby neodhalili své hodnoty, ale aby zněli objektivně a odborně. Jenže čísla jen zní objektivně, přitom ekonomie je silně neobjektivní. Vzniká tak dojem, že ekonomové jsou ti, co mají pravdu. Když mají číslo, často jim nikdo neoponuje.“ Zneužívá se ekonomie?
Jednoznačně, ekonomie není nic objektivního. Přece jen je to společenská věda, která k předmětu svého zkoumání může přistupovat z různých úhlů. A pokud to někdo vydává za něco objektivního, pak je to nutně manipulace. A ekonomie je v tomhle smyslu silně zneužívaná.
A co s tím dělat?
Jde to přes vzdělávání ekonomie na vysokých školách. Existují po světě, a začíná to i u nás, různá hnutí, jejichž cílem je zavést určitou pluralitu do studia ekonomie na vysokých školách. Neučí se tedy jen jeden hlavní mainstreamový proud, ale předloží se jich studentům několik, ať si vyberou. Když se učí jen jeden úzký ekonomický proud, nevede to ke kritickému pohledu a když tu není kritický odborník, tak je nekritická celá společnost. Třeba Nečasova vláda používala minimálně o zadlužení a o veřejných rozpočtech čísla, se kterými manipulovala tak, aby si získávala podporu.
„Za debaklem levice je technicistní neidealistický pohled“
Prezentuješ se jako levicově smýšlející ekonom. Proč jsme po volbách svědky velkého debaklu právě takto orientované politiky?
Těch důvodů je spousta a analýz už taky vznikla celá řada. Tato politická soutěž začínala na začátku 90. let a celá 90. léta určovaly ráz politiky dvě silné postavy. Na jedné straně to byl Havel. Ten k politice přistupoval jako „občanský aktivista“ už předem s nějakým despektem po svých zkušenostech s politikou vedenou komunistickou stranou. A tenhle despekt si přenesl do demokratické společnosti. Mluvil o nepolitické politice, o tom, že je potřeba budovat občanskou společnost namísto stranického systému.
Tou druhou postavou byl Václav Klaus. Jelikož jeho hlavním cílem byla transformace ekonomiky, mluvil o politice jako o technickém problému, který není sporem mezi určitými politickými proudy. Že je to zkrátka technický problém, který jde udělat dobře. A myslím si, že tyto volby jsou v podstatě vyvrcholením tohoto procesu vzniku politického systému v České republice, kdy vítězí strany, které o sobě říkají, že nejsou ani vlevo, ani vpravo, které nemají ideologii, jsou všechno dohromady a zároveň nic a říkají: „Budeme to dělat dobře.“ To je technicistní, neidealistický pohled na politiku, který je podle mě nezdravý.
Levice očividně oslabila. Nicméně ne proto, že by se změnilo hodnotové zázemí voličů. Lidé zůstávají pořád stejně hodnotově zakotvení, akorát volili někoho jiného, nejčastěji Babiše. Ten si, ačkoliv před čtyřmi lety neměl vlastní program, přivlastnil úspěchy levicové vlády, do které vstoupil. Důležitějším aspektem politického boje se stal marketing, ale problém je daleko hlubší. V celé Evropě se totiž ukazuje, že je čím dál tím úspěšnější vytvářet ad hoc politická uskupení, která vznikají bez jakékoliv historie, jen na základě nějakého aktuálního problému. U nás vzniklo hnutí ANO na základě korupce. Emmanuel Macron taky vznikl z ničeho nic a vytvořil obrovské úspěšné hnutí, které reaguje na problémy, které ta společnost aktuálně vnímá.
A je vůbec ještě relevantní dodržovat nějaké dělení na levo/pravo?
Ještě v předminulých volbách v roce 2010 tu levopravé dělení bylo. To totiž zvnějšku přišla ekonomická krize, která tomu dělení na levici a pravici nahrávala. Dnes se ten spor proměnil na druhou osu, která je na jedné straně konzervativní, na druhé liberální. A je to způsobené zase vnější událostí, třeba migrační krizí. Já si přesto myslím, že přijde moment, kdy bude levopravé dělení zase to hlavní, bude třeba další ekonomická krize nebo se stane něco na způsob pokusu o privatizaci zdravotnictví, kde se ukazuje, že hodnotově levicové názory jsou odlišné od těch pravicových, a přestává hrát roli liberální a konzervativní dělení.
Co měla levice a zejména sociální demokracie udělat lépe?
Myslím si, že vláda jako celek byla úspěšná a dokázala udělat spoustu pozitivních věcí, které i lidé očividně vnímali pozitivně. Ale taky tam zbyly některé resty. Za ty největší považuji zákon o sociálním bydlení a zákon o zálohovaném výživném. Především bydlení v tuhle chvíli trápí obrovskou spoustu lidí, protože ceny nejen v Praze, ale i v celé republice už delší dobu rostou daleko vyšším tempem než reálné příjmy. Je to každodenní problém velké spousty lidí a je to něco, co by politici měli řešit.
„Pracovní tempo, které nasadil premiér Sobotka, nejde podle mě psychicky ani fyzicky vydržet“
Nějakou dobu jsi pracoval se samotným Bohuslavem Sobotkou. Jak bys tuto osobu charakterizoval?
Když jsem do jeho týmu nastupoval, neměl jsem žádnou představu o tom, jak fungují politici na té nejvyšší úrovni. A to, jakým způsobem fungoval premiér Sobotka, mi vyrazilo dech, protože pracovní tempo, které on nasadil, nejde podle mě fyzicky ani psychicky vydržet. O to víc mi přijdou mimo mísu názory, že politici nepracují. Pracovitost Sobotky mi přišla až neuvěřitelná. Navíc udržel vládu, která prodělala několik dost závažných krizí například kvůli migrační krizi. Jakmile vznikly spory mezi stranami, on to dokázal vydiskutovat a udržet ministry pohromadě. Tomu holt musel podřídit všechno ostatní, třeba svůj mediální obraz. Svůj cíl dovést vládu do konce čtyřletého období ale splnil a za to má můj obdiv.
S koncem Sobotkova kabinetu vyprší i tobě pracovní smlouva. Jakým směrem se vydáš?
Já bych se chtěl víc věnovat ekonomii, takže si budu hledat takovou činnost, u které budu víc ekonom a méně všechno ostatní. Politicky aktivní budu jako občan.
