Ondřej Černý na Oxfordské univerzitě nejprve vystudoval obor klasická studia, teď pokračuje magisterským studiem filosofie. Velký vliv na jeho studijní dráhu měla i střední škola, kterou navštěvoval. Učitelka matematiky, Helena Kommová, mu jednou zadala referát na část Platónova dialogu Timaios a fyzikář Martin Kapoun mu ze začátku pomáhal s řečtinou. Učitelé na gymnáziu tak Ondřeje vedli k rozvoji jeho vášně pro humanitní vědy, z čehož těžil i později při samotných vysokoškolských studiích.
Jak velkou roli hrála ve vašem přijetí na Oxford konkrétní střední škola, na kterou jste tady v Česku chodil?
V samotném přijetí zas tak zásadní roli nesehrála, protože v případě klasických studií jsou skoro všichni studenti, kteří se hlásí, pozváni k pohovorům. Doporučení učitele či „personal statement“ mají velmi malou váhu a fungují spíše jako návody pro přijímající akademiky, aby věděli, na co se ptát. Pohovor je navíc dělaný tak, že je docela nepředvídatelný – a na každé koleji vypadá jinak.
Na druhou stranu mě nepřímým způsobem má střední škola velice pozitivně připravila, a to především z hlediska nadšení pro věc, což je jedna ze zásadních charakteristik, které se při pohovoru testují. Na Gymnáziu Jana Keplera jsem měl výborné učitele, a to nejen na humanitní vědy, ale i na fyziku nebo matematiku, kteří mě podporovali v mém zájmu o filosofii, latinu a řečtinu. Pamatuji si, že mi má učitelka Helena Kommová zadala na hodinu matematiky referát na část Platónova dialogu Timaios, kterou jsem předtím neznal. Jedním z prvních, kdo mě začal učit trochu řecky, byl můj fyzikář Martin Kapoun. Především mě ale vedli doktorka Činátlová a doktor Činátl k tomu, abych svoji vášeň pro humanitní vědy rozvíjel. To byl obrovský impuls, ze kterého jsem těžil i později během studia na Oxfordu.
Když jste před šesti lety vyplňoval přihlášku v UCASu (britská služba pro podávání přihlášek na vysoké školy – pozn. red.), bylo vaší primární motivací dostat se přímo na Oxford, nebo prostě jen studovat v zahraničí?
Já jsem si v rámci UCASu skutečně napsal jenom Oxford. Zaujal mě ten program, který má dost jedinečnou strukturu, jež se nikde jinde neobjevuje. Můj plán B byl Heidelberg, kde bych studoval filosofii s teologií, a plán C byla filosofie na FF UK, pravděpodobně v kombinaci s evangelickou teologií na ETF. Každá z těchto možností byla úplně jiná, protože já nemám rád kompromisy.
Motivace „prostě studovat v zahraničí“ mi připadá hodně hloupá a doufám, že tím nikdo ve skutečnosti netrpí. Považuji to za zaslepenost vůči evidentním kvalitám českého vzdělávacího systému, nebo v tom je snad skrytá jakási buržoazní touha po osobní distinkci, což může skončit jenom špatně.
Přestože studujete ve Velké Británii, z návštěv některých seminářů a přednášek na FF UK máte zkušenost i s českým vysokoškolským systémem. V čem se liší průběh výuky na Karlově univerzitě a na Oxfordu?
Rozdílů v systému – tedy jak vypadá školní rok, jak vypadají semináře a přednášky a k čemu slouží – je tolik, že by bylo spíše na místě se ptát, jestli jsou tu nějaké podobnosti. Všechno je úplně jiné. Dále lze najít i obsahové rozdíly: každá univerzita má svou vlastní tradici vzhledem k tomu, na co se v rámci kurzů soustřeďuje. V Praze je tedy hojně vyučována kontinentální filosofie, zatímco v Anglii je víc analytických disciplín, které u nás nemají skoro žádné zastoupení.
A pociťujete nějaký rozdíl v přístupu vyučujících?
Ne, v tom takový rozdíl není. V Praze jsem měl možnost se během přednášek a seminářů setkat se skvělými lidmi, kteří jsou velmi inteligentní i vzdělaní. Řada z nich má doktoráty vedené předními odborníky z různých světových univerzit a jsou obeznámeni s tím, kde je nyní stav bádání, a s aktuálními debatami. Přitom dávají najevo, že mají stále zájem i o názory studentů, kteří nemají třeba ještě ani bakalářský titul.
Zásadní rozdíl je v systému tzv. tutorials, které fungují na Oxfordu, Cambridgi i dalších školách v Británii a během nichž se student dvakrát týdně, dost často úplně sám, schází se slovutným profesorem filosofie, který je tam od toho, aby si se studentem povídal. To člověka nutí k zamyšlení a argumentaci. V Praze na filosofických seminářích jsem měl často pocit, že tam sedí lidé, kteří mají zajímavé otázky a vědí toho spoustu, ale z nějakého důvodu jsou trošku zakřiknutí. Pak jsou tam naopak tací, kteří ono sebevědomí mají, ale ne vždy přispívají něčím zajímavým. Nejspíš to závisí na tom, co se naučili na střední škole nebo co si vzali z domova, ale nemám pocit, že by s tím systém na FF UK nějak pohnul. Na Oxfordu si naopak lidé, kteří jsou ze začátku dost zakřiknutí, díky systému to intelektuální sebevědomí většinou vybudují.
Souvisí tato situace i obecně s fungováním českého vzdělávacího systému na rozdíl od toho britského?
Myslím, že to je dané nerovností, která v našem vzdělávacím systému vzniká od začátku. Rozdíly mezi těmi, kteří mají intelektuální sebevědomí, a těmi, kteří ne, se spíše dále prohlubují na základě toho, co si každý člověk přinese z domova. Střední nebo vysoká škola v Česku si pak s touto situací nedovede poradit. Mluví se opravdu o tom, že v České republice panuje větší závislost studentů na rodinném prostředí z hlediska intelektuálních zájmů a životního stylu.
Střední školy v Británii v tomhle smyslu fungují asi lépe, i když jsou samozřejmě velké rozdíly mezi soukromými a veřejnými. Studenti se učí v menších skupinách, a dokonce i na veřejné škole se může stát, že jsou na jednom předmětu třeba tři. My jsme naopak zvyklí, že když je nás ve třídě patnáct, tak to už je svátek.
Letos jste absolvoval v oboru klasická studia, na magistra nastupujete na filosofii. Jaký je na Oxfordu stav mezioborového přístupu ke vzdělávání?
To, že jsem přešel z klasických studií na filosofii, není žádná velká změna. Na Oxfordu nelze studovat bakalářský obor filosofie samostatně, je tam nabízena v kombinaci například s matematikou nebo s fyzikou. A jedna z těch kombinací je i s klasickou kulturou, což je poměrně tradiční studijní program. Člověk většinou studuje především Platóna a Aristotela, ale má také možnost studovat třeba i pozdního Wittgensteina nebo současnou filosofii kognitivních věd. Přechod z jakéhokoli kombinovaného oboru na magistra filosofie je pak zcela standardní, v tomto ohledu se tedy nejedná o žádnou interdisciplinaritu.
Na druhou stranu se o klasických studiích dá říct, že tam panuje jakási ante-disciplinarita. Jinak řečeno, my jsme to měli „ještě dřív, než to bylo cool“, jelikož klasická studia se vždy studovala jako celek. Když člověk čte Platóna a Aristotela, tak zároveň dělá i spoustu filologické práce, musí rozumět jazyku i literárním formám. A jednou, když jsem psal příspěvek o Démokritovi na studentskou konferenci, musel jsem do toho vnést i trochu archeologie.
Je to dobře, že se na Oxfordu filosofie nedá jako bakalářský obor studovat samostatně? V Praze studuje spousta lidí jednooborovou filosofii.
Na Oxfordu se o tom vedou debaty už několik desetiletí. Zastánci stávající situace argumentují hlavně tím, že je dobré, když se filosofie nedělá jen tak „na zelené louce“. U klasických studií je to spojení poměrně úzké, ale například ani u spojení filosofie s matematikou či fyzikou se nejedná o obyčejnou interdisciplinaritu, tedy že by student měl dva obory, mezi kterými by se snažil hledat nějaké souvislosti. Filosofie není standardní samostatná disciplína. Co člověk poznává ve druhém, speciálním oboru, pak spíše dovádí do nějakého důsledku pro vědění, realitu či místo člověka ve světě. To, myslím si, funguje docela dobře a studentů filosofie v těchto kombinacích je spousta. I když studentů filosofie, zvlášť pokud ji studují v nějaké kombinaci, není nikdy dost.
Je pro studenta, kterého finančně nepodporují rodiče, těžší sehnat prostředky na bakaláře nebo na magistra?
Jsou to velmi odlišné situace. Na bakaláři to například bez nějaké podpory rodičů vůbec nejde a počítají s tím i britské a české stipendijní programy. V Británii se považuje za naprosto standardní, že pokud rodina ty peníze má, studenta všemožně podporuje. Pro české rodiny je tohle samozřejmě ještě obtížnější. Největší problém není ani tak školné, na které si člověk může vzít půjčku, ale nájemné, což jsou třeba čtyři tisíce liber ročně, a k tomu ještě drahé jídlo. Já jsem během bakalářského studia závisel na Bakala Foundation, kteří mě velice vstřícně podporovali po celé čtyři roky.
Na magistra jsem dostal stipendium napůl od univerzity a napůl od koleje. Na magisterské studium je těžší sehnat jakékoli půjčky, navíc finanční náročnost toho studia je větší a stipendijních míst je málo. Na druhou stranu, pokud už člověk jedno dostane, bývají velmi štědrá a studující už nemusí záviset na podpoře rodičů. Situace se ovšem zhoršila od té doby, co toryovská vláda výrazně snížila podporu humanitních předmětů, protože se jim jevily jako nestrategické. Považuji tedy za docela velký úspěch, že jsem to stipendium získal.
Ztotožňujete se, i vzhledem k tomu, že je studium v Británii tak finančně náročné, s rétorikou, že „vzdělání je investice“?
Z finančního hlediska rozhodně ne a myslím, že nejen moje vzdělání, ale vůbec vzdělání na Oxfordu je přímý protipříklad. I při výši školného a s příspěvkem státu tyto prostředky stále nepokryjí veškeré náklady na výuku studenta na Oxfordu a Cambridgi. Univerzita a koleje nás tedy vlastně dotují, přičemž mají různé majetky a dostávají příspěvky od dárců. Je to tedy daleko spíše charitativní činnost než poskytování nějaké služby.
Část studentů na svůj diplom samozřejmě pohlíží i jako na ekonomickou investici, protože diplom z Oxfordu slibuje dobré pracovní místo, ale univerzita stále smýšlí jinak. Koleje si jistě zakládají na tom, že mají úspěšné absolventy, kteří pak mohou škole přispívat, ale snaží se především vychovat odborníky, budoucí nositele Nobelových cen či politiky, u kterých nezáleží na tom, kolik peněz vydělávají. Tohle je nicméně v širším slova smyslu také jistý typ investice.
Souhlasíte s názorem Jana Sokola, že je filosofie i pro „obyčejné lidi“?
S tím bych souhlasil, ale vyhýbal bych se tomu úsloví „obyčejní lidé“, které, což už je poměrně starý filosofický poznatek, samo vytváří to rozdělení. Vzniká dojem, že je tu nějaký filosof, a pak jsou tu ti „obyčejní lidé“ – a on se nějakým způsobem snaží překlenout tu propast, i když ji vlastně sám vytváří. Filosofie má velmi obecný charakter a není žádnou vědou ani povoláním ve standardním smyslu, ale spíše aktivitou. Je od lidí pro lidi a lze velmi těžko říct, kdo je tu vlastně nějakým „filosofem“, což je také termín, který nemá jasná kritéria. Spousta velkých filosofů filosofii nikdy nestudovala a nikdy nebyla zaměstnána jako profesionální filosofové. Otázky, které si filosofie klade, vyrůstají z poměrně přehledných kořenů, které nejsou tak vzdálené otázkám, jež si klade každý člověk, i když ne vždy explicitně a stejnou formou jako filosofové.
Proč se o tom nedaří přesvědčit společnost?
Filosofové, a to jak kontinentální, tak ti tzv. analytičtí, mají velmi často tendenci k jistému esoterismu: uzavírají se do vlastní komunity, a to právě jazykem. U nás je v tom velmi nešťastný vliv Heideggera, který objevoval a odhaloval tu pravdu tak dlouho, až tím filosofii zahalil do strašlivých termínů, což platí ještě více o českém překladu. Člověk se pak nediví, že se v tom slavném filmečku Byl jsem mladistvým intelektuálem právě Heideggerův jazyk paroduje. Přitom jsou i filosofové jako třeba Platón, Wittgenstein nebo i můj oblíbený profesor Adrian Moore, kteří se snaží nepsat zjednodušeně, ale zase zbytečně nedávat na odiv, že „my si tady rozumíme,“ že my jsme ti filosofové, kteří filosofický jazyk znají. V Británii je situace lepší, protože filosofové se až tolik neuzavírají do svých komunit. Dochází k větší kooperaci filosofie s přírodovědnými disciplínami a nepanuje zde takový pocit, že „my jsme filosofové“ a „oni jsou jenom fyzikové“, jelikož můžeme být vlastně obojí.
Britská společnost tedy na absolventy humanitních věd nahlíží jinak než česká?
Ano. Jsou samozřejmě také nakaženi tím děsivým instrumentalismem, který předpokládá, že veškeré vzdělání a každá lidská aktivita musí být k něčemu konkrétnímu dobrá. Přetrvává tam ale trochu lepší schopnost rozlišovat. Pro profesní uplatnění v Británii není nejdůležitější, jestli člověk absolvuje humanitní nebo přírodovědný obor, ale kde ho absolvuje. Rozlišují se rovněž obory, které jsou považované za náročnější – často i proto, že jsou tradičnější a metodologicky lépe rozvržené. Pokud máte v životopisu obor nová super-intermediální studia, tak se na vás boudou dívat podezřívavěji, než když tam máte filosofii nebo historii, a to i kdybyste se ucházela o práci v oboru nových super-intermediálních studií. Nemusí to být ani takovéto extrémy. Vzpomínám si, že někteří moji kamarádi se smáli Therese May, že na Oxfordu studovala jenom geografii, což je údajně takový „paobor“, který nemá jasnou metodologii a který působí jako něco příliš jednoduchého. Naopak obory jako matematika, latina, historie nebo filosofie jsou všechny známé tím, že jsou na dobrých univerzitách náročné.
Máte nějaký názor na to, proč je u nás náhled na humanitní vědy spíš negativní?
Myslím, že to je v nějakém smyslu velmi dobře zakořeněná propaganda, jež se táhne od minulého režimu, který ze svých vlastních důvodů humanitním vzdělancům moc nepřál a celkem systematicky humanitní vzdělanost destruoval. V kontrastu s tím můžeme vidět situaci před válkou, kde bylo běžné, že například můj dědeček, který byl lékař, měl humanitní vzdělání z klasického gymnázia, kde také četl Cicerona. Nikdo se tomu tehdy nesmál. Čtyřicet let komunismu, po komunismu „divoká“ devadesátá léta a posledních patnáct let velmi ostrá propaganda jednak od Klausů, staršího i mladšího, a pak samozřejmě od Miloše Zemana, kteří mají všichni jakousi anti-intelektualistickou agendu, se výrazně projevily. Z nějakého důvodu, nevím proč, se absolventi humanitních oborů nepostavili do dostatečně jednoznačné opozice.
Jak si vysvětlujete, že se nepodařilo více prosadit velký intelektuální odkaz disentu?
To není dané jen propagandou. V devadesátých letech se začaly opěvovat hodnoty, se kterými se ti naši velcí intelektuálové moc nekryli. Pokud se člověk chtěl tehdy prosadit, jeho vzorem nebyl někdo v potrhaném svetru s umaštěnými vlasy. V posledních letech se tato situace odráží i v trendu českých soukromých vysokých škol, které například na rozdíl od Sorosovy univerzity, jež nabízí i filosofii a gender studies, reagují především na poptávku po oborech jako finance, různé ekonomické záležitosti či právo. V britské společnosti se naopak po staletí absolventi humanitních oborů dokázali velmi dobře prosadit v politice, v podnikání i jiných sférách.
Studium filosofie s sebou přináší palčivou otázku uplatnění, jelikož všichni studenti nemohou zůstat v akademické sféře. Mají absolventi takového oboru dle vašeho názoru lepší vyhlídky v Británii než u nás? Jaké profese může student filosofie zmínit, když chce „uklidnit své příbuzné“?
Reálně se nezdá, že to je zvláště palčivá otázka pro samotné humanitní vědy. Když jsem naposledy viděl nějaká čísla o uplatnění humanitních oborů v Česku, tak na tom byli absolventi skoro stejně jako absolventi například práv nebo ekonomie. Že se na to zde všichni ptají, je tedy dle mého názoru spíš výsledek zmíněné propagandy. Může za to i fakt, že když se u nás řekne uplatnění, většina lidí si představí uplatnění v oboru: a je jasné, že tolik míst pro absolventy filosofie skutečně není. Ale člověk se nemusí filosofií živit. Na otázku po uplatnění se mě v Británii nikdy nikdo nezeptal a zkušenost mnoha mých známých je taková, že po vystudování humanitního oboru šli pracovat někam do City jako různé bankéřky, bankéři, případně si udělali konverzní kurz na práva, takže se z nich stali advokáti. Říká se, že absolventy těchto oborů mají v oblibě i tajné služby. Oxfordští absolventi humanitních věd často také chodí do státní správy. V Británii je mimoto bohatý systém oněch konverzních kurzů, které člověku často zaplatí i samotná firma, která ho přijme. To u nás bohužel například u práv vůbec možné není a já v tom vidím jakousi specifickou zabedněnost českých právníků.
Umíte si představit svůj návrat do Česka?
Rozhodně. Pokud budu mít někdy děti, rád bych je vychovával v Česku. Nechtěl bych je posílat na střední školu v Británii, kde člověk musí volit mezi veřejnou školou, kde dostane horší vzdělání, a školou soukromou, kde si ale následně uvědomuje, že tam je především kvůli penězům. Ani jedno není to, s čím bych chtěl, aby moje děti žily. Výhodu českého školství vidím v tom, že u nás jsou ty nejlepší školy veřejné, a člověk ví, že může mít vynikající vzdělání a zároveň se kvůli tomu nemusí vyčleňovat do nějaké speciální společenské vrstvy. To mi vždycky přišlo dost odporné.
Jak se díváte s ohledem na plánovaný brexit na vyhlídky českých studentů, kteří budou v následujících letech zvažovat studium ve Velké Británii?
Nevím, jestli se situace pro české studenty oproti dnešku zlepší, ale nemyslím si, že by se měla brutálně zhoršit. V nejbližších momentech se nic nemění a nikdo neví, co vlastně bude. Univerzity v Británii si teď zahraniční studenty, kteří jsou často velmi talentovaní, chtějí spíš hýčkat a chránit. Z jejich strany také probíhá intenzivní vyjednávání, aby podmínky zůstaly co nejdéle takové, jaké jsou, a aby pak v budoucnu byly co nejlepší. Minimálně těm nejlepším univerzitám záleží na tom, aby u nich nadále studovali dobří studenti z východní a střední Evropy.
