Na začátku listopadu si Američané zvolili za prezidenta člověka, který ve své kampani urážel ženy, fyzicky postižené, cizince i muslimy. Na své cestě do Bílého domu pošlapal principy, na kterých je Amerika vybudována, a vysmíval se těm, které hodlal zastupovat jako nejvyšší politická i morální autorita v zemi.
Ke zděšení valné části veřejnosti (připomeňme, že získal více volitelů, ale ne více hlasů) složil Donald Trump 20. ledna 2017 přeci jen přísahu a stal se 45. prezidentem USA. S pomocí republikánského Kongresu začal okamžitě rozebírat těžce vybudovaný přístup ke zdravotnímu pojištění, antikoncepci nebo bezpečným potratům. Po prvotním šoku se ze všech stran začala ozývat otázka: co teď?
Jednou z odpovědí byl Women’s March on Washington a další pochody svolané po celé zemi i za jejími hranicemi. Myšlenka hnutí je jednoduchá: práva žen jsou lidská práva. Pochodů se zúčastnilo takové množství lidí, že je není snadné jen tak ignorovat. Podstatné ale je, že boj nekončí u práv žen, ale že se lidé hodlají zastávat i práv všech marginalizovaných skupin.
Když v pátek Trump složil prezidentskou přísahu na Lincolnovu bibli, spustil se déšť – a duchovní se snažili vysvětlit, že to je ve skutečnosti znamení, požehnání shůry. Ten večer jsme se skupinou kamarádů vyrazili do Washnigtonu na sobotní pochod. V autě se nás sešlo sedm a až na dva studenty jsme pocházeli ze tří zemí, několika etnicit i studijních oborů. Ani jeden z nás se neidentifikuje jako aktivista, přesto jsme ale cítili potřebu vyjádřit podporu myšlence pochodu.
Na pochod vyrazili snad všichni
Už během dne se k nám do auta postupně dostávaly zprávy z Washingtonu. Některé přeci jen k popukání – Trumpův inaugurační projev místy zněl jako Bane po okupaci Gothamu, slovo od slova. Většina zpráv byla však šokující: první prezidentské nařízení, které Donald Trump podepsal, umožňuje zničit přístup ke zdravotnímu pojištění pro desítky milionů lidí ještě dříve, než Kongres zákon změní legislativní cestou. Policie během inauguračních protestů zasahovala slzným plynem a zatkla 95 lidí. Ze stránek Bílého domu zmizely sekce o iniciativách v oblastech LGBTQ práv nebo změny klimatu.
Z jihu státu Connecticut až do New Yorku provoz vypadal tak, jak by si člověk představoval páteční špičku. Ve středu New Jersey už ale bylo jasné, že nic normálního dál čekat nemůžeme. Půlnoční dálnice hustotou připomínala spíš ranní zácpu na sjezdech z předměstí, poznávací značky hlásaly účast celého amerického severovýchodu a odpočívadla se hemžila mladými lidmi v „pussy hats“, růžových čepicích s kočičími oušky, které připomínají prezidentovo chvástání se sexuálními útoky na ženy.
Některé připravy na protest zněly přehnaně: mléko s sebou pro vymytí slzného plynu z očí, sto dolarů v hotovosti pro splacení kauce, napsat si telefonní čísla na holou kůži lihovkou. Jenže pak jsme si uvědomili, že statisíce lidí v ulicích a trumpovská nenávistná rétorika je potenciálně výbušná kombinace. Napsala jsem si číslo právnické podpory poskytnuté organizátory pochodu a snažila se radši ani nemyslet na možný teroristický útok.
Proslovy hvězd slyšeli jen někteří
Chaos a násilí ovšem na programu dne nebyly: přes obrovskou účast a emotivnost akce zůstal pochod bez rozbušek i bez zatýkání. Nejméně 500 tisíc lidí, a podle některých odhadů až milion, zaplavilo ulice centra Washingtonu a National Mall, tedy ohromné prostranství táhnoucí se od budovy Kongresu až k Bílému domu a Lincolnovu památníku. Původní odhady organizátorů, které počítaly s účastí zhruba 200 tisíc lidí, byly hravě překonány – účastníky tedy čekalo jak několikahodinové čekání na jízdenky metra, tak i naprosto zahlcené centrum města.
Podle plánu mělo shromáždění začít v 10 hodin dopoledne na jihovýchodním rohu prostranství a po jedné hodině odpoledne vyrazit na zhruba tři kilometry dlouhý pochod k Bílému domu. Masy lidí ovšem neměly šanci shromáždit se v relativně malém okruhu místa setkání, a tak se vystoupení hvězd jako je Madonna, Janelle Monáe, Alicia Keys, nebo Scarlett Johansson podařilo zhlédnout pouhým tisícům šťastlivců. Zatímco například v Chicagu byla pochodová část programu pro obří účast zrušena, ve Washigntonu se pochodovalo podle (poněkud upraveného) plánu všemi možnými ulicemi k sídlu prezidenta.
Kolik lidí přijde na Trans March?
Pochod se ale nevyznačoval pouze neočekávanou účastí. Celý den se nesl především ve znamení spolupráce a solidarity. Stovky dobrovolnic a dobrovolníků dlouhé hodiny instruovaly davy, ať už ve frontách na lístky či na trase pochodu, komunikace důležitých informací se předávala skandováním a potlesk si vysloužili i přítomní policisté, hasiči a pracovníci dopravního podniku.
Nejednalo se ani o protest pouze místních, demonstranti se sjeli z široka a daleka: jen ve svém bezprostředním okolí jsem potkala lidi z Tennessee, Západní Virginie, Floridy, Michiganu, Californie i z Kanady. Ač jméno pochodu mohlo vyznít jako genderově exkluzivní klub, podstatnou část průvodu tvořili muži či lidé jiného genderu.
Inkluzivita byla ožehavým tématem už při organizaci pochodu: příslušníci etnických či sexuálních menšin projevovali pochybnosti o to, zda se pochodu smí také zúčastnit a být slyšet. Organizátorům tak bylo brzy jasné, že pochod (stejně jako feminismus vůbec) se bez přihlédnutí k intersekcionalitě neobejde a že pochod nemá být jen pro bílé bohaté ženy. Do organizačního týmu se přidalo mnoho žen různých etnicit i vyznání a pochod samotný se stal platformou pro vyjádření nesouhlasu s xenofobií, islamofobií a útlakem trans či queer lidí.
Zda byla událost dostatečně inkluzivní, zůstává otázkou: aktivismus se tradičně potýká s problémem, kdy ti nejpotřebnější nebývají zase tolik slyšet, a skandování „Black lives matter!“ v davu zaniklo mnohem rychleji než jakékoliv ostatní. I když můžeme doufat, že Trumpova otevřená misogynie za jeho pobytu v Bílém domě poněkud přibrzdí, jeho politika bezesporu nejvíc ovlivní chudší obyvatelstvo a menšiny. Připojí se miliony lidí po celém světě na Trans March? Na Muslim March? Black March?
Nejsilnější poselství pochodu je nakonec slogan, který davy provolávaly, když už se naše connecticutská skupinka přesouvala ke stanici metra: „Welcome to your first day, we're not gonna go away“. Tedy přivítání prezidenta do úřadu s varováním, že kritiků se jednoduše nezbaví. Americká občanská společnost si totiž ve světle volebních výsledků uvědomuje, že boj proti destruktivním politickým i kulturním změnám bude běh na dlouhou trať, který vyžaduje soustavnou bdělost a občanskou angažovanost. Jak hlásaly transparenty: „Dnes budeme protestovat, zítra bojovat.”
