Kapitálový trh je veřejný statek. Pokud nefunguje, ekonomika trpí, říká šéf Wood & Co.
I na lokálním trhu, jako je pražská burza, která se velikostí nemůže rovnat Londýnu či Amsterdamu, lze prodat akcie velké a úspěšné české firmy. „Pro lokální šampiony je pražská burza dostatečná a velikost kapitálu, kterým disponují investoři, je v podstatě neomezená pro dobrý obchodní model,“ vzkazuje v rozhovoru pro e15 tuzemským byznysmenům a majitelům firem výkonný ředitel a spolumajitel finanční skupiny Wood & Co Vladimír Jaroš.
„Když tady GE uměla prodat Monetu za 1,5 miliardy eur (téměř 36 miliard korun – pozn. red.), tak se na pražské burze klidně dá prodat firma v hodnotě několika miliard, pokud to majitel opravdu bude chtít a bude se chtít v budoucnu opravdu podělit férově o zisky s minoritními akcionáři,“ dodává.
Jako příklad uvádí nedávný prodej akcií rumunské polostátní energetické společnosti Hidroelectrica na burze v Bukurešti. „Hidroelektrica úspěšně upsala akcie na lokální bukurešťské burze místními i zahraničními investory za dvě miliardy eur s mohutným převisem poptávky. A to má bukurešťská burza status frontier (okrajové trhy – pozn. red.), přičemž pražská burza má vyšší status emerging markets (rozvíjející se trhy – pozn. red.),“ upozorňuje.
V rozhovoru se nejvyšší šéf Wood & Co. vyjadřuje také k nedávno dokončenému spojení e-commerce společnosti Footshop a takzvané special purpose acquistion company (SPAC), zájmu o realitní fondy a platformu Portu či zakladatelské DNA.
Významnou část rozhovoru zabírá i téma důležitosti funkčního kapitálového trhu pro hospodářství. „Bez fungujícího kapitálového trhu se krátkodobě možná nic nestane, ale dlouhodobě státy, které se o kapitálový trh staraly, ať už to byl Izrael, či Polsko, na tom velmi benefitovaly v dlouhém období,“ říká finančník Jaroš. „A ty, které ho zanedbávaly, jsou pak závislé na penězích ze zahraničí,“ dodává, a nepřímo tak vysílá vzkaz české vládě.
Dokončili jste spojení své společnosti SPAC a Footshopu, jak transakci hodnotíte?
Doběhli jsme do cíle. S transakcí jsme spokojení, investoři taktéž. A myslím, že i současní akcionáři Footshopu. Ukázali jsme další způsob, jak dostávat firmy na burzu. Myslím, že kdyby SPAC nevznikl, tak by třeba ani Footshop na burzu nešel. Snažíme se kapitálový trh rozvíjet, hledat příležitosti a nabízet nové metody. SPAC určitě svůj účel splnil a poskytl Footshopu kapitál na další expanzi. A myslíme, že transakce byla uzavřena za férových podmínek pro obě strany. Podařilo se nám opět zviditelnit kapitálový trh v České republice i v regionu. Do založení SPAC se dosud nikdo jiný ve střední Evropě, a to ani v Rakousku, nepouštěl. Někdo musel prokopat cestu a my se považujeme za pionýry cest.
Neměli jste obavy, zda akcionáři transakci SPAC schválí? Když SPAC vznikal, mluvilo se o tom, že hledáte druhou Pilulku. Mezitím se situace okolo firmy Pilulka a kurzu akcií velmi změnila, i sektor e-commerce měl svoje problémy a dotklo se to i Footshopu.
Ať už bychom přišli s jakoukoli firmou, tak vždy by se našli investoři, kteří by si přáli jinou firmu či společnost z jiného sektoru. Takže obavy by byly vždy a vždy by byly diskuze. Obavy jsou zdravé, jsou součástí vyhledávacího procesu a vyjednávání. Takže obavy máme v zásadě u všech transakcí a tady tomu nebylo jinak.
A bylo potřeba akcionářům SPAC transakci vysvětlovat? Neměli představu, že místo Footshopu SPAC zainvestuje například do nějaké výrobní firmy?
Velmi dobrou práci odvedl pan Hajduček jako zakladatel. Hodně otázek dokázal skvěle zodpovědět. A případné obavy investorů uměl rozptýlit. V tomto směru je to sázka na sektor a na zakladatele. Je to sázka na středně- až dlouhodobý horizont a sázku musejí investoři vědomě buď udělat, nebo neudělat. SPAC jim dával možnost vzít si peníze a do transakce nejít.
Existoval užší okruh firem, které byly vytipované pro investici ze strany SPAC, nebo to od začátku směřovalo k investici do Footshopu?
Ze začátku vůbec ne. Osobně jsem se začal firmou Footshop zabývat až poté, co SPAC existoval a měl akcie na burze. Šli jsme standardní cestou, tedy jsme raisovali peníze (nabírali investice – pozn. red.) bez předem daného cíle a pak teprve začali hledat. Každopádně v širším seznamu bylo přes sto firem, které jsme měli vytipované pro případné oslovení.
Plánujete po úsěšné transakci založení další společnosti SPAC?
Úspěšnost transakce se bude hodnotit ve středně- až dlouhodobém horizontu, podle toho, jak se bude akciím dařit. Takže nejsme ještě úplně na konci. Budeme rádi, aby to byla pobídka či se rozproudila diskuze týkající se i klasických primárních veřejných nabídek.
Když jste se bavili s firmami o SPAC nebo jiných možnostech získávání kapitálu, nakolik je to pro ně volba jít na burzu?
Se SPAC jsme se – a byla to náhoda – trefili do válečného období. K zahájení prodeje akcií došlo loni v únoru a probíhal v březnu a v dubnu, tedy v období, kdy začala válka. Když jsou nějaké velké průšvihy včetně geopolitických, kapitálové trhy na to prudce reagují a v takové situaci je velmi složité dělat nějaké transakce či jít na burzu.
V zásadě se tak trhy pro IPO zhruba na rok zavřou. To se stalo i po pádu Lehman Brothers, po začátku pandemie či loni po začátku invaze na Ukrajinu. Plány se rozsypou a nikdo neví, jak se situace projeví na hospodaření firem. Což způsobuje, že se investoři přesouvají do bezpečnějších investic, do dividendových titulů či akcií firem, které generují pravidelné cash flow. A růstové tituly takový vývoj naopak penalizuje. Nyní se dostáváme do období, kdy se trhy otevírají a začnou dohánět pozdržené transakce a přibývá firem, které chtějí jít na burzu.
Může konkrétně v Česku uklidnění situace zvýšit zájem o vstup na burzu? Například i proto, že v době nízkých úrokových sazeb bylo pro firmy výhodnější si půjčit peníze. Zatímco nyní jsou sazby vysoko. Může to hrát roli?
Určitě může. Prokazujeme, že kapitálový trh v Česku je funkční. Například na trhu Start je okolo čtrnácti firem, některé malé, jiné větší. Start prokázal svou životaschopnost a firmy o něm rozhodně uvažují. Počet diskuzí s majiteli firem se zvýšil. Stále si myslíme, že lokální šampioni nebo růstové firmy s regionální expanzí by na pražské burze mohli být. Firmy s evropskou působností nebo s globálními ambicemi si samozřejmě mohou vybírat i z burz jinde v Evropě nebo i v USA.
Podle mě je tu ale ohromně zanedbaný potenciál peněz, které by lokální investoři mohli investovat, jelikož ekonomika i lidé zbohatli. Když jsme začínali v devadesátých letech, poskytovali jsme služby hlavně zahraničním investorům, protože doma peníze nikdo moc neměl. Nejdříve je museli vydělat a to se i stalo. A teď lidé či investoři typu family office peníze mají a mohou investovat do menších, středních i do větších firem. A je to pak hlavně o propojení mezi investory a majiteli firem, podnikateli.
Nemůže proti vstupu firem na burzu působit vliv například private equity fondů či zmíněných family office, které jsou v Česku poměrně silné a mají volné peníze na nákupy?
Má to výhody například v jednoduchosti transakce. I nevýhody, protože takový partner má ambice a právo firmu spoluřídit. Myslím, že stoupá počet firem, kde se bude řešit nástupnictví. Zakladatelé, kteří uspěli po revoluci, odcházejí a chtějí firmu předat. A nutně nechtějí předávat kontrolu někomu, jako je family office nebo zahraniční fond soukromého kapitálu, který by je po čase stejně přeprodal dál. Chtějí si zachovat něco, čemu se říká zakladatelská DNA, která pro firmu mohla být extrémně důležitá a pomohla jí k úspěchu.
Změna strategického vlastníka znamená, že zakladatelskou DNA zřejmě smažete a nahradíte ji. A to, čím ji nahradíte, nemusí být nutně lepší. Kapitálový trh umožňuje zachovat zakladatelskou DNA a pokračovat v nastolené trajektorii. Pokud změníte hlavního vlastníka, může se snažit DNA přemazat, což může být někdy posun k lepšímu, někdy k horšímu. Při změně vlastníka se neřeší jen prodejní částka, ale i budoucnost firmy a zájmy stakeholderů, kterými nemusejí být jen akcionáři. Mohou to být i zaměstnanci a zákazníci, stát či další subjekty. IPO umožňuje zachovat postavení stakeholderů (zainteresovaných stran – pozn. red.).
Změnily vyšší úrokové sazby poptávku po různých investičních instrumentech?
Určitě se přesunula výrazná část prostředků na spořicí účty. To se stalo masivně na celém trhu. Vzrostla i poptávka po emisích dluhopisů. Investoři dluhopisy poptávají, ale emitenti je nechtějí moc vydávat, rozhodně ne dlouhodobé vzhledem k vysokým sazbám. Takže se nabídková strana redukuje na výjimky.
Připravujeme emise jen pro firmy, které mají ziskový byznys a dokážou si maržemi či potenciálním nárůstem zisků nebo tržního podílu zdůvodnit vyšší úrokové sazby. Ale pokud nemají byznys dostatečně ziskový, tak při půjčkách za devět až deset procent, případně i více, moc firem dluhové financování dlouhodobě neutáhne.
Investoři se s vyhlídkou budoucího poklesu úrokových sazeb snaží si tyhle vyšší výnosy koupit na co možná nejdelší dobu. Aspoň od těch emitentů, kterým například situace okolo války či energetiky „nafoukala vítr do plachet“ či přinesla mimořádné zisky. A tím si mohou dovolit utáhnout i vyšší úrokové sazby u dluhopisů.
Aktuálně našim klientům nabízíme například emisi dluhopisů s variabilním kuponem čtyři procenta nad šestiměsíční PRIBOR (korunová mezibankovní úroková sazba – pozn. red.), která splňuje to, co jsem říkal. Emitent se nechce zavazovat k dlouhodobě vysoké sazbě, ale nabízí investorům vzhledem k riziku stále zajímavý výnos.
Dopadá prostředí vyšších úrokových sazeb na zájem o realitní fondy?
Je to konkurence, ale nemovitostní fondy dlouhodobě prokazují, že přinejmenším komerční reality jsou poměrně odolné. Za loňský rok oba naše hlavní fondy úspěšně bojovaly s inflací, a fond zaměřený na maloobchodní centra dokonce kvalifikovaným investorům přinesl výnos nad dvacet procent. Je to mimo jiné proto, že mají nájmy navázané na vývoj inflace a dokážou zvyšovat hodnotu majetku – jednak zvyšováním výnosů z nemovitostí z roku na rok, jednak díky dramaticky se zvyšujícím nákladům na to, za kolik můžete postavit podobné budovy v současnosti. Takže nelze očekávat, že by dané nemovitosti dramaticky zlevnily.
V realitách se v našich fondech zaměřujeme na dvě části trhů, které jsou podle nás imunní vůči makroekonomickým výkyvům. Jsou to kancelářské budovy a nákupní centra v širších centrech hlavních měst, kde je poptávka, kde lidé a firmy mají na nájmy. Takové budovy jsou součástí infrastruktury, není snadné je nahradit či postavit jinde. Realitní fondy nabízíme klientům jako určitou stabilní kotvu portfolií, která dlouhodobě funguje. Rezidenční nemovitosti obvykle klienti vlastní sami, mají byt, chatu či kupují byty pro děti.
Naše nemovitostní fondy jsou formou dlouhodobého investování, skoro bych řekl penzijního investování. Investice do nich může být pro většinu lidí výhodnější než například koupě dalšího investičního bytu, o který se musíte starat, řešit záležitosti s nájemníky a další problémy. Letos jsme navíc kromě FKI fondů začali nabízet retailový fond dostupný i drobným investorům, přičemž hlavním distributorem produktu je naše online investiční platforma Portu.
Vypadá to, že by konečně mohl začít od příštího roku fungovat penzijní investiční účet, původně účet dlouhodobých investic. Budete jej nabízet? A mohly by být nemovitostní fondy součástí nabídky?
Určitě se tím budeme zabývat. Ve Wood & Co. máme dvě nohy. Jednou je platforma Portu, pro niž by to byl přirozený nástroj. Budeme ale hledat i cestu, jak to nabídnout kvalifikovaným investorům. Ale prioritně se tím budeme zabývat v platformě Portu. A nemovitostní fondy by měly podle nás být součástí dlouhodobých investičních portfolií.
Mimochodem za první tři měsíce fungování Wood Realitní OPF nashromáždil bez většího marketingu od retailových investorů více než 120 milionů korun. Naše ambice jsou v tomto ohledu velké, myslíme si, že produkt začne být ještě zajímavější, až budou klesat úrokové sazby a investoři začnou hledat alternativu k nyní atraktivním spořicím účtům. Vzhledem k tomu, že inflace již dosáhla vrcholu, ta doba je velmi blízko.
Jak jste spokojeni s fungováním platformy Portu, která hodně vyrostla během období pandemie?
Jsme hlavně rádi, že objem peněz ve správě Portu kontinuálně roste bez ohledu na to, zda je či není pandemie, krize či panika kvůli válce. Máme soustavný příliv peněz. V současnosti má Portu přes 200 tisíc uživatelů a zhruba dvě třetiny jich poslaly peníze, dohromady více než 20 miliard korun. V tomhle ohledu je výrazně větší než konkurence. Jen za poslední tři roky nastal dramatický nárůst aktiv ze zhruba jedné miliardy na zmiňovaných dvacet.
Filozoficky je platforma postavená na dlouhodobém investování. Je velmi složité si na penzi naspořit, je mnohem lepší se k dobré penzi proinvestovat. A k tomu Portu slouží. Svým způsobem jde o formu demokratizace investování. Investovat přes ni může každý, ať už pro sebe, či pro své děti.
Produkt prokázal, že na trhu chyběl. Komerční banky ze své podstaty obdobný produkt v zásadě nenabízejí. Pro banky je to těžší v tom, že by si takovým produktem snižovaly vlastní marži. Pro ně je výhodnější, aby klienti měli peníze na účtech nebo v jejich fondech. Do nějaké míry už jsme navíc obsadili místo lídra trhu a vzít nám tuto pozici by znamenalo vysoké marketingové náklady.
Vrátil bych se k pražské burze. Hodně se řeší ČEZ a jeho stažení z trhu. Nakolik to může uškodit pražské burze či kultuře investování v Česku?
ČEZ je největší firma na pražské burze, stát je náš významný klient – na trhu jsme v minulosti pro stát nakupovali i prodávali. Z tohoto pohledu jsme infrastrukturní firma. Samozřejmě vždy budu tvrdit, že z pohledu kapitálového trhu, když firmy na trh vstupují, je to pro šířku a hloubku trhu dobře. Firmy by měly na burze být i díky tomu, že jsme součástí globálních akciových indexů. Natahuje to další synergické efekty. Může to i otevírat dveře pro menší startupové firmy, které chtějí vstoupit na burzu. A fungující kapitálový trh je veřejný statek, který je pro ekonomiku cenný. V devadesátých letech přes tento statek stát zprivatizoval ekonomiku. Následně jej dost využívaly různé family office, které naopak stahovaly různé firmy z trhu.
A může nastat změna, že by se na burze zase začal objevovat větší počet firem?
Ještě jsme se nenaučili, aby startupové firmy získávaly na burze kapitál či se neprodávaly do zahraničí příliš brzy a místo toho si nabraly domácí kapitál a ponechaly si například zmíněnou zakladatelskou DNA a nestaly se částí nadnárodních korporátů. Myslím, že lidé ve druhé generaci tuzemských podnikatelů o vstupu na burzu uvažují mnohem více. Míněno, že například vydělali na první firmě, ale druhou už nemusejí prodávat brzo.
V prvním kole si podnikatelé vydělali první stamiliony či větší částky, ale ve druhém spousta zakladatelů nechce odevzdat kontrolu nad zakladatelskou DNA zdaleka tak brzy, jako se to leckdy dělo v prvním kole. Ve druhém kole už chtějí hrát velkou hru. Příkladem je Tomáš Čupr s Rohlíkem a mnoho dalších. Už nehrajete čistě menší lokální hru. A kapitálový trh vám větší hru umožňuje.
A když nebude dobře fungovat, je to špatně. Kapitálový trh je veřejný statek podobně jako veřejnoprávní televize či nezávislá média. Taky tady nemusejí být, ekonomika se v krátkodobém horizontu nezhroutí, ale kdo tady bude ekonomiku řídit za, řekněme, deset let a kdo bude sedět ve vládě nebo na Hradě, když tady ta média nebudou, tak to si zodpovězte sám.
Bez fungujícího kapitálového trhu se krátkodobě možná nic nestane, ale dlouhodobě státy, které se o kapitálový trh staraly, ať už to byl Izrael, či Polsko, na tom velmi benefitovaly v dlouhém období. A ty, které jej zanedbávaly, jsou pak závislé na penězích ze zahraničí. A pak nefunguje propojení mezi podnikateli, kterých je tady hodně, a investory. Místo toho se peníze válejí v bankách na běžných účtech. Kapitálový trh je tedy veřejný statek, který by měl toto propojení zajišťovat a zrychlovat. A pokud nefunguje, z dlouhodobého pohledu bude ekonomika trpět.
Mohl by stát podpořit kapitálový trh například privatizací některých státních podniků?
Nechce se mi mluvit o konkrétních podnicích. Ale například úpis akcií rumunské energetické společnosti Hidroelectrica proběhl úspěšně. Investoři jsou hladoví po dobrých firmách a dobrých příbězích. A po roce, kdy se IPO nedělala, je to v zásadě celoevropský restart kapitálových trhů. Na realizaci IPO se podílely finanční domy z celé Evropy včetně Wood & Co. Rumunský stát tak podporuje lokální kapitálový trh. A úpisu akcií se zúčastnili i naši klienti, institucionální i bohatí jednotlivci.
Jsme rádi, že někdo něco takového ve střední a východní Evropě uskutečnil, protože tím dochází k oživení trhu, a hlavně to otevírá cestu pro další firmy, které uvažují o vstupu na burzu. Společnost Hidroelectrica by totiž na bukurešťskou burzu mohly následovat další firmy, i když menší. Může to však oživit transakce i jinde v regionu.
Ukazuje zájem mezinárodních investorů o společnost Hidroelectrica, že když se jim na burze nabídne správný typ firmy, sejdou se makroekonomické podmínky, tak si akcii najdou takoví investoři i na burze ve střední a východní Evropě? Jaká je absorpce domácího akciového trhu, jak velké IPO dokáže pojmout?
Hidroelektrica úspěšně upsala akcie na lokální bukurešťské burze místními i zahraničními investory za dvě miliardy eur s mohutným převisem poptávky. Potvrzuje to hlad lokálních trhů po dobrých emitentech, dobrých příbězích a po dobré práci investičních bankéřů, brokerů, celého prodejního syndikátu, jako se to povedlo třeba v případě Monety nebo v teď ve firmě Hidroelektrica.
Je paradoxem, že nejúspěšnější IPO posledních let na pražské burze dělali Američané – GE prodávalo Monetu za 1,5 miliardy eur. Prodali ji celou a v zásadě velmi rychle. Z významné části to bylo do rukou domácích investorů. A nedělali to z politických důvodů, že si chtěli zazvonit na zvon na pražské burze. Američané, kteří o IPO rozhodovali, to udělali proto, že to tady v Praze pro ně dávalo ekonomický smysl.
Takže absorpce je vysoká?
Moneta na burze září. Je to zisková banka a lokální šampion. A pokud takoví šampioni nechtějí být stoprocentně vlastněni nějakým family office nebo jediným majitelem, tak by klidně mohli všichni skončit na lokální burze. Na zahraniční burze by se ztratili, jelikož je tam nikdo moc nezná a nestojí o ně. Lokální investoři takové firmy znají, znají dobře byznys model, znají management a mají tady bilion a více korun, které se válejí na účtech v bankách.
Takže odpověď zní, že absorpce je téměř nekonečná. Je to o příběhu a o tom, s čím na burzu jdete. Když tady GE uměla prodat Monetu za 1,5 miliardy eur, tak se na pražské burze klidně dá prodat firma v hodnotě několika miliard, pokud to majitel opravdu bude chtít a bude se chtít v budoucnu opravdu férově podělit o zisky s minoritními akcionáři. Je smutné, že nám to museli ukázat Američané. A někteří čeští podnikatelé se snaží prosadit venku a zanedbávají lokální kapitálový trh.
Nepovažují byznysmeni vstup na zahraniční burzu za prestižnější?
Samozřejmě zalistování na některé západní burze může být vnímáno jako prestižnější záležitost, ale otázkou je, jestli tam o ty akcie někdo stojí a jestli se budou obchodovat a jestli skutečně mají tu tržní hodnotu, jakou by mohly mít. A jestli by na tom náhodou nebyly lépe na tom relativně vyhladovělém trhu, kam nové emise chodí pouze málo, a v lokálních bankách leží tisíc a více miliard korun a mohou do vašich akcií investovat regionální investoři nejen z Česka, ale i z Polska, Maďarska či z Rumunska a Rakouska, kteří mají k dispozici další miliardy eur. Jestli, pokud by přišel podnikatel s dobrým příběhem, by mu za akcie nezaplatili spíše prémii než diskont, než kdyby se pral o londýnské či americké peníze s místními podnikateli.
Správná odpověď v případě firem s evropskými či globálními ambicemi je duální listing. Tedy že si jdete pro oba typy peněz a necháváte investory soutěžit, kdo zaplatí více. Z našeho pohledu je dual listing správná odpověď pro opravdu velké firmy. Pro lokální šampiony je pražská burza dostatečná a velikost kapitálu, jímž disponují investoři, je v podstatě neomezená pro dobrý obchodní model.
Pomohlo by například, kdyby na pražskou burzu přišly tři čtyři známější firmy? Že by to přilákalo i další zájemce o IPO?
Nikomu se moc nechce prokopávat cestu tak, aby to ti další měli jednodušší. Místo toho nám to prokopávají Američané jako v případě Monety. My jsme nějakou cestu prokopali IPO České zbrojovky nebo SPAC. Cesty jsou tedy připravené, otázkou je, zda jimi bude někdo chtít projít a zda si pro ty peníze půjde. My máme infrastrukturu, abychom danou firmu správně odprezentovali, nacenili a prodali investorům a pak akcie rozobchodovali. Ale nekontrolujeme zdejší privátní či státní podniky. To si musejí rozhodnout majitelé. My jsme poskytovatelé infrastruktury. A rádi ji poskytneme.
Vladimír Jaroš (54)
Vystudoval elektroinženýrství na ČVUT v Praze. Ve společnosti Wood & Company, jejímž je spolumajitelem, působí od roku 1994. Na konci devadesátých let měl na starosti korporátní financování, řadu let řídil tým finančních analýz. Od roku 2002 je výkonným ředitelem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
