Každé clo je solí do rány. Ta americká mohou být pro firmy poslední kapkou, varuje Rafaj

První pololetí roku zakončil tuzemský průmysl stagnací, nejnovější čísla ale vypadají příznivě. V červenci průmyslová produkce zrychlila meziroční růst na 1,8 procenta po červnovém zvýšení o 0,2 procenta. Je to důvod k optimismu?

Situace je taková, že nevidíme zásadní problém s objemem zakázek. Kapacita továren je víceméně plně vytížená. Některé firmy mohou mít sice menší problémy, ale v zásadě jedou naplno. Je ale pravda, že u několika významných segmentů pociťujeme velký boj s maržemi. Ceny jsou velmi nízké, což se projevuje v nižší výkonnosti a ekonomických výsledcích, než by si firmy přály. Ovšem ty, které se zaměřují na výrobky s vyšší přidanou hodnotou a mají vlastní, méně sériové produkty, jsou na tom lépe, protože zákazníci jsou ochotni si připlatit. Velká nejistota ale panuje v automobilovém průmyslu.

Nicméně podle statistik byl právě on jedním z tahounů růstu.

Je pravda, že ani v autoprůmyslu nepozorujeme dramatický propad. Škoda Auto a další firmy naopak jedou naplno, jen Hyundai na pár směn zastavil výrobu. Je to ale spíš o očekávání, co trh přinese a kam se vydat. Proto se také v příštích týdnech uskuteční strategická debata na úrovni Evropské komise o původně zamýšlených cílech a vizích. Rozhodnutí, která tam padnou, mohou ovlivnit evropský byznys.

Myslíte debatu o „zelených opatřeních“, tedy o naplňování cílů Green Dealu.

Ano. Klíčovým tématem bude rok 2035. Otázka zní, zda zcela opustíme spalovací motory, což je něco, v čem je Evropa dobrá a lepší než Asie, a jakým tempem a s jakými nástroji budeme nasazovat elektromobilitu. O tom je nutné vést debatu, protože původní cíle se nenaplňují v čase, který si autoři myšlenky přáli.

Jak moc firmy pálí aktuální patnáctiprocentní clo na vývoz aut do USA? Je to přece jen méně než původně hrozících 25 procent.

Řeknu to asi takto: když máte rozřezané tělo, každá kapka soli pálí. Už loni jsme se dozvěděli ze zprávy Maria Draghiho, že evropská konkurenceschopnost klesá. Evropa je nemocná, má spoustu vlastních problémů, a do toho patnáctiprocentní cla mohou být pro mnohé firmy tou poslední kapkou. Kdyby byla Evropa na vlně a konkurenceschopná, patnáct procent by bylo nepříjemných, ale ne zásadních. V kombinaci s ostatními problémy to však vyznívá dramatičtěji.

Druhá věc je, že i samotný text obchodní dohody mezi EU a USA, jak ho studujeme v jednotlivých odvětvích, může skrývat nástrahy, které mohou znamenat ještě větší bariéry než clo samotné. A do třetice pro Česko i celou Evropu je nepříjemné, že u některých produktů obsahujících ocel a hliník zůstala padesátiprocentní cla. Tlačíme proto na Evropskou komisi, aby pokračovala v jednání s Amerikou a vyjednala kvóty, které by znamenaly, že zboží dodávané v jejich rámci bude s výrazně menším nebo žádným celním zatížením. Teprve zboží nad tuto kvótu by mělo zátěž vyšší. Musíme to dotáhnout, protože se to dotýká i významných českých výrobců.

Říkáte, že v textu dohody jsou i další úskalí. Jaká?

Analyzujeme to a více se k tomu vyjádříme v dalších týdnech. Zdá se ale, že i v případě automobilového průmyslu jsou nenápadně vložena další opatření, která by mohla představovat překážky. Amerika tím zkomplikovala efektivitu západního světa jako takového, protože ani patnáctiprocentní clo už nepohltí žádná vyšší efektivita v závodech, dotkne se to marží a objemu výroby.

Nedávná analýza Svazu průmyslu a dopravy zmiňuje rostoucí dynamiku v obranném sektoru. Podle některých názorů by se Česko mělo soustředit právě na tento průmysl, protože u elektromobilů jednoznačně vítězí Čína. Jaký je váš názor?

Obranný průmysl je obrovskou příležitostí, ale nemyslím si, že má šanci nahradit silný evropský automobilový průmysl. Pokud se má Evropa k něčemu vrátit, tak v prvé řadě k chytrým spalovacím motorům s nízkými emisemi, protože v tom jsme dobří a můžeme přebíjet čínská elektrická auta, která mohou mít celkově horší emisní stopu než spalovací motory. Ale co se týče obranného průmyslu, máme zde české giganty, které mohou být tahouny. Nicméně narážíme na několik věcí.

Na jaké?

První je, že vize našich firem se často odvíjejí pouze od získávání nových zakázek. Já usiluji o to, abychom využili i potenciál peněz, které jdou do inovací. Proto jsem vyzval premié­­ra, aby zřídil post koordinátora pro obranný průmysl. V Evropě je spousta iniciativ a peněz a je potřeba, aby se to sbíhalo na jednom místě. Někdo musí být informační platformou pro české firmy, kde se mohou zapojit a posunout se dál.

Druhý problém je nedostatečná diskuze s českou armádou. Patří k jedné z globálně nejuzavřenějších, podobně jako armády v mnoha jiných státech EU. V porovnání s tou americkou, která jde na trh a řekne, jaké technologické problémy chce řešit, u nás se tak neděje. To se projevuje i v jediné velké výzvě Technologické agentury ČR, která se zaměřuje spíše na výstroj a oblečení, nikoli na tvrdé technologie. Tím zadavatelem musí být vláda a armáda. A armáda by neměla nakupovat pouze hotové technologie, ale měla by zadávat zakázky i českému průmyslu, aby je s ním vyvíjela.

Třetí věc, která s tím souvisí, zazněla na červnové večeři u příležitosti summitu NATO v Haagu. Pokud chce Evropa skutečně podpořit inovační proud, zadavatelem by nemělo být 27 armád, ale mělo by dojít k unifikaci a sjednocení technologií. Aby se armády mohly navzájem doplňovat.

Výdaje na obranu mají růst, česká vláda schválila jejich postupné navyšování na tři procenta HDP v roce 2030. Už se to promítá do zakázek firem?

Peníze určitě přibývají, ale česká armáda stále nakupuje hotové technologie ze zahraničí, místo aby zapojovala do vývoje domácí průmysl. A to musíme změnit. Armáda by měla mít odvahu svěřit část výzkumu našim firmám a více s nimi komunikovat a spolupracovat. Nemáme však dostatečnou infrastrukturu v armádě, která by propojila lidi z byznysu a výzkumu. Druhým velkým úkolem je, že zatímco například Polsko vyžaduje od dodavatelů, aby do země přesunuli i výrobu, my se často spokojíme s tím, že se u nás hotové komponenty pouze smontují. Stačí nám, když se vykáže objem, který protekl přes Česko. Díky zdejším armádním gigantům si sice některé věci dokážeme zajistit, ale transportéry, tanky, zbraňové systémy a satelity většinou nakupujeme. A často je to jen o obratu, ne o know­‑how.

Jaký očekáváte vývoj do konce roku?

Zatím se žádný Armageddon nekoná, což je z hlediska poptávek důležité. Na druhou stranu jsme zahlceni čínským zbožím, a to nejen elektromobily. Firmy už nakupují i stroje a vybavení v Číně, což dříve nebylo zvykem. To bude mít nějaký dopad, protože si nechráníme vnitřní trh. Ředitel Sdružení automobilového průmyslu Zdeněk Petzl k tomu nedávno výstižně podotkl, že bychom se k Číně měli chovat tak, jak se ona chovala před 30 lety. Chceš u nás fungovat? Fajn, ale musíš si tu založit společný podnik, vyrábět a transferovat technologie, nejen dovážet levné zboží. Evropa musí pochopit, že ač jsme liberální, Německo jako největší investor v Číně vydělává na dovozu a tím podkopává celou Evropu.