Americký letoun Boeing 737 je nejrozšířenější proudové dopravní letadlo všech dob, firma ze Seattlu během půl století dodala přes 9400 strojů všech verzí. A dvě třetiny z nich stále létají. I díky "sedm-tři-sedmičce", která se do vzduchu poprvé vznesla 9. dubna 1967, se Boeing stal největším výrobcem letadel na světě. Stroj přišel navíc na trh v době, kdy se továrna potýkala s vývojem legendárního Jumbo Jetu, který o dva roky způsobil revoluci na nebi.
"Když jsme odstartovali, fungovalo letadlo skvěle, vše šlo naprosto plynule," vzpomínal na premiérový let tehdejší šéfpilot Boeingu Lew Wallick. "Pro pilota je to skvělý stroj, když si sednete do pilotní kabiny, je to jako byste si letadlo oblékli," dodal Wallick, vedle něhož seděl na kapitánském křesle náměstek ředitele letových operací Brien Wygle. A právě Wygle stál za ve své době nezvyklým pojetím kokpitu, ve kterém už nebylo potřeba třetího člena posádky.
Prosadit zrušení tradičního místa palubního inženýra, který sledoval přístroje a stav letounu, však nebylo nic jednoduchého, mimo jiné byli proti i odboráři. Boeing 737 sice nebyl úplně první proudové dopravní letadlo s dvoučlennou posádkou (podobně uspořádaný kokpit měly už začátkem 60. let francouzské Caravelly ve službách Finnairu), díky obecnému rozšíření modelu se ale stala dvoučlenná posádka brzy standardem i u jiných strojů, zprvu ovšem jen těch menších, pro kratší tratě.
Právě takové určení měl nový letoun továrny Boeing, vyvíjený od podzimu 1964, od samého počátku, konstruktéři jej hodlali prosadit na tratě od sta do tisíce mil (160 až 1600 kilometrů).
Kapacita nového stroje, využívajícího řadu osvědčených řešení z většího modelu 727, byla zpočátku plánovaná 85 cestujících. Po jednáních s prvním zákazníkem, německou Lufthansou, se zvýšila na sto pasažérů (pozdější prodloužené verze uvezou i více než 200 cestujících, dolet může být až 7000 kilometrů).
Boeing se svým novým modelem přitom přicházel na trh, na kterém byla velmi aktivní i konkurence. Vedle již zmíněných Caravell, jež se k prvním zákazníkům dostaly už v roce 1959, se v polovině 60. let chystal stroje pro krátké tratě i Douglas (známý typ DC-9) nebo ostrovní výrobce British Aircraft Corporation (model BAC-111). Nakonec nejvíce uspěl Boeingův model, který nabídl nejen širší trup, ale díky motorům umístěným pod křídlem i méně hluku na palubě.
Do běžného provozu se první Boeingy 737 dostaly v únoru 1968 v barvách Lufthansy a brzy následovaly další aerolinky po celém světě (kromě východní Evropy, kde kralovala sovětská technika).
Pár měsíců po premiéře základní verze přišel prodloužený model označený 737-200 a během let pak následovaly další úpravy. Druhá generace letounu se představila začátkem 80. let a o dekádu později přišel Boeing 737 Next Generation, odpověď amerického výrobce na evropský Airbus A320.
Na přelomu tisíciletí americký výrobce vážně uvažoval o vývoji zcela nového modelu pro krátké tratě, který by využíval ve velké míře kompozitní materiály, podobně jako dálkový Boeing 787 Dreamliner. Nakonec ale v Seattlu plány na zbrusu nové letadlo odložili až někam k roku 2030 a věnovali se dalším vylepšením stávajícího modelu. Letos tak mají zákazníci převzít první kusy čtvrté generace "sedm-tři-sedmičky", která nese označení Boeing 737 MAX.
Za půl století výroby dodala továrna aerolinkám, ale i vládám nebo armádám, přes 9400 kusů Boeingu 737, což model řadí do čela žebříčku proudových dopravních letadel (druhý je konkurenční A320 se zhruba 7500 prodanými stroji).
Na dalších přibližně 4500 letadel mají v Seattlu objednávky, takže je možné, že se celková produkce modelu přiblíží legendární Dakotě, tedy Douglasu DC-3 a jeho variacím, kterých ve 30. a 40. letech minulého století vzniklo na 16 tisíc kusů.
