Darovat peníze mnohdy nestačí, říká Tomáš Drbal ze společnosti BTL. Pomáhat je třeba efektivně

Tomáš Drbal, BTL

Tomáš Drbal, BTL Zdroj: BTL

Tomáš Drbal, BTL
Tomáš Drbal, BTL
3 Fotogalerie
Ondřej Katz

Česká společnost BTL Medical Technologies vyrábí zdravotnické přístroje pro rehabilitaci, lázeňství, kardiologii, estetickou medicínu a další lékařské obory. Před rokem darovala českému zdravotnictví 300 kusů ventilátorů a 400 tisíc kusů respirátorů, s pomocí následně pokračovala také v dalších zemích včetně pandemií dramaticky zmítané Indie. O tom, jak opravdu účinně pomáhat, a především o motivaci, která jeho spolupracovníky k pomáhání druhým vede, hovoří ředitel společnosti BTL Medical Technologies a technický ředitel globální skupiny BTL Industries Tomáš Drbal.   

Kdy a jakým způsobem vznikla myšlenka pustit se do výroby plicních ventilátorů? Bylo to v době, kdy oslabila poptávka po tom, co BTL běžně vyrábí?

Ano, poptávka po zdravotnické technice, tedy konkrétně po sortimentu, kterému se běžně věnujeme, určitě oslabila, protože v panice vzniklé v souvislosti s lockdowny zavedenými v jednotlivých zemích trh celkově oslabil. Nejslabší to bylo v dubnu a v květnu a také léto 2020 ještě bylo slabší. Ale my jsme o ventilátoru i respirátorech rozhodovali už v březnu, protože tím, že působíme v mnoha zemích takřka po celém světě, jsme covidem žili už od prosince. V prosinci udeřila pandemie v Číně, pak v dalších asijských zemích a do Evropy to přišlo, pokud si dobře vzpomínám, v únoru. V březnu se potom situace vyhrotila v Itálii. V té době jsme si řekli, že jsme přece firma, co podniká ve zdravotnickém prostředí, tak bychom měli nějak pomoct. A začali jsme vymýšlet čím. Plicní ventilátory byly tehdy velmi nedostatkové zboží, podobně jako respirátory, takže jsme si řekli, že to zkusíme. Přiznávám, že jsme tehdy vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Ale 1. dubna jsme projekt ventilátorů odstartovali. Čtrnáct dní před tím jsme to rozjeli s respirátory.

Jak moc se liší výroba toho, co BTL standardně živí, od výroby plicních ventilátorů? Odhaduji, že respirátory jsou pro vás hračka. Ale ventilátor, to je přece podstatně složitější…

Plicní ventilátory jsou technologicky poměrně složité, to určitě. Ale mohli jsme používat volnou americkou licenci, takže jsme jako by měli kus práce hotový. Ale dost práce tam pochopitelně zbývalo, třeba proces testování a certifikace, kde máme dost zkušeností. 

U respirátorů to samozřejmě bylo jiné, tam kolegové bojovali s jinými věcmi, hlavně s dodavateli. Sehnat v té době potřebný materiál, sehnat ten stroj, který vše dokáže správně svařit, to bylo poměrně vyčerpávající. I když tam neřešili tolik nových technologií jako lidé, co pracovali na projektu ventilátorů, odvedli ohromný kus práce.

Kromě Česka jste plicní ventilátory a respirátory rozdávali i v zahraničí. Konkrétně v Indii, v Rumunsku a v Bulharsku. Proč právě tyto země?

Ten důvod je prozaický. Pro takovýto typ daru, jehož upotřebení není úplně snadné, prostě potřebujete lokální podporu. Potřebujete tam mít lidi, kteří se s tím přístrojem naučí zacházet a také nějak koordinují jeho využívání. Nemůžete přijet do nemocnice a říct „tady máte ventilátory“ a zase odjet. Darováním takového přístroje skutečná pomoc vlastně teprve začíná. Proto jsme se zaměřili na země, kde tu podporu máme, kde máme silný obchodní tým, případně i odborníky z medicíny. Což v Rumunsku, jako v jedné z našich největších poboček, máme. V Bulharsku také a v Indii relativně také. Takže jsou to země, kde v první řadě byla poptávka, to musím zdůraznit, a zároveň jsme byli schopni dodávku přístrojů podpořit a celou akci dotáhnout do konce. To jsou ty hlavní důvody.

Jak se díváte na myšlenku, že bychom všichni měli pomáhat především doma. A až ve chvíli, kdy už není potřeba pomáhat zde, se teprve dívat, zda je na čase pomáhat někde jinde?

Já s tím plně souhlasím. My jsme dnes firma s mezinárodní, prakticky celosvětovou působností, ale vznikli jsme v Čechách. Před těmi sedmadvaceti lety jsme byli založeni tady, na zelené louce, tady jsme vyrostli a také tu stále máme přinejmenším z pohledu vývoje silné zázemí s více než 300 inženýry. Většina darů od skupiny BTL tedy směřuje do České republiky, Češi dostali těch ventilátorů nejvíc. Už v listopadu 2020, jakmile jsme získali certifikaci, jsme plicní ventilátory začali zavážet do nemocnic po celých Čechách. Všechny další země následovaly až v letošním roce.

V Čechách jsme také rozdávali respirátory do škol, organizacím podporující svobodné matky nebo pacienty se vzácným onemocněním. V červenci letošního roku jsme navázali spolupráci se spolkem ALSA, který pečuje o pacienty s onemocněním ALS. Zde nám přišlo naprosto přirozené spolupracovat v oblasti fyzioterapie a proto jsme ALSe věnovali  několik fyzioterapeutických přístrojů a dlouhodobě je chceme jako jejich partneři v této oblasti podporovat.

Máte spoustu zkušeností s byznysem po celém světě. Troufl byste si porovnat, jak jsou ve světě vnímány, realizovány a také přijímány činy a aktivity, které jsou dnes zahrnovány pod pojem společenská odpovědnost? 

USA bohužel neumím posoudit, tam jsme tento druh CSR aktivity nesměřovali. Evropa a Indie, to jsou samozřejmě zcela odlišné světy. Když to řeknu úplně jednoduše, Indie byla za tu pomoc o dost vděčnější. V Evropě je to trochu jiné. Myslím si, že jsme na to, že někdo pomáhá, vlastně zvyklí. Není to samozřejmost, to ne, ale tak nějak se to očekává. Když byla epidemie v nejhorší fázi, prostě se očekávalo, že všichni udělají maximum.

Pro lepší představu, v Indii, když neměli plicní ventilátory, na pacienty foukali vzduch tím stolním větrákem s vrtulí. A my jsme jim přivezli plicní ventilátory na intubaci nebo na masku, takže na nás trochu koukali, jako bychom přiletěli z Marsu. Zajímavé také je, že Indie si o pomoc vlastně vůbec neřekla. My jsme sledovali tamní situaci, ten obrovský nárůst počtu pozitivních a hospitalizovaných, a ptali jsme se: „To nikdo nechce ventilátory?“ A šéf naší indické pobočky říkal: „Nikdo nevolal.“ Já vím, že my nejsme prodejce plicních ventilátorů, ale nikdo neprojevil žádný zájem o jakoukoliv pomoc. Snad kromě respirátorů. Až když jsme do těch nemocnic šli, tak jsme vzbudili o ventilátory zájem. Je to prostě ani nenapadlo. Možná proto, že cena ventilátoru se pohybuje okolo deseti tisíc eur, kdežto cena respirátoru je asi jedno euro.

Nakonec jsme tedy do indických nemocnic darovali 40 plicních ventilátorů a oni by jich využili ještě více. Ale neměli pro ně dostatek obsluhy. Což mě opět vrací k té myšlence, že klíčem skutečně efektivní pomoci je nejprve najít, co je doopravdy potřeba, a následně tu podporu realizovat včetně zaškolení a všeho, co s jejím využíváním na místě souvisí. Poslat někam peníze, to je vlastně hrozně málo. 

Mimochodem, v Čechách nakonec ventilátory rozvážel a personál v nemocnicích proškoloval náš obchodní tým. Naučili se to a pomáhali. Takže to, co říkám o realizaci efektivní pomoci, platí všude. V Evropě, i v Indii.

Pomáhají v Indii takovýmto způsobem i jiné světové firmy?

Myslím si, že málo. Oproti Evropě určitě málo. V Bangalore, kde máme naši indickou základnu, žije 17 milionů lidí, jsou tam všechny světové firmy, ale neřekl bych, že by se tam chovali tak odpovědně jako ve svých domovských zemích. Víte, ono to svádí k tomu, chovat se v Indii adekvátně tomu, jak to tam vypadá, myslím i po stránce ekologie, hygieny atd. Prostě přistoupit na tu místní všeobecnou úroveň. Ale to je jen můj pohled.

Dokázal byste popsat, jak se změnil přístup českých podnikatelů k tématu společenské odpovědnosti v posledních letech?

Toto asi nebudu schopen posoudit. My jsme s pomocí v takovém rozsahu, o kterém se bavíme, začali především v tom minulém roce. Před tím jsme dělali každoroční sbírku, kdy se firma prostě složila a koupili jsme invalidní vozíčky nebo jiné pomůcky, což bylo v rozsahu desítek až stovek tisíc korun. Adresně jsme pomáhali konkrétním lidem, nikoliv přes nadační spolky.

Když bych měl přece jen něco porovnávat, tak dříve bylo asi těžší hledat potřebné, ty konkrétní osoby, které pomoc potřebují. Dneska je to o dost snazší, v médiích nebo na internetu se celkem snadno dozvíte, kdo potřebuje pomoc.  Řekněme, že jakási organizace té pomoci je dnes asi lepší, snazší.

Vy jste ty ventilační přístroje, poté, co jste je vyrobili, všechny rozdali, nebo jste také nějaké prodali?

Ventilátory jsme pouze rozdávali. Respirátory dodnes prodáváme a nadále i rozdáváme.

Tomáš Drbal, BTL

Společnost BTL Medical Technologies vznikla v roce 1993, vyrábí zdravotnické přístroje. Dnes má celá skupina přes dva tisíce zaměstnanců a pobočky ve více než 55 zemích, v minulém roce dosáhla obratu osmi miliard korun. Má dva výrobní závody v Benešově u Prahy a v Bulharsku s 550 lidmi, dále pět vývojových týmů se 300 technickými inženýry (z původních čtyř inženýrů v roce 1994). Nejsilnějšími cílovými trhy jsou pro BTL Spojené státy, Evropa a Asie.

 

Uvádíte, že celkové náklady na vývoj a výrobu veškerých zdravotnických přístrojů a pomůcek, které jste pro boj s covidem vyrobily, dosáhly šedesáti milionů korun. Z toho na vývoj plicních ventilátorů padlo 15 milionů. Předpokládám, že byste i přes zmiňovanou zastaralost licence něco prodali. O kolik peněz jste se tak připravili?

Ano, na podzim bychom i tyto ventilátory určitě prodali. 15 milionů jsou náklady na vývoj plus materiál na výrobu, což je zhruba 100 tis Kč na kus. Vyrobili jsme asi 850 kusů ventilátorů s tím, že 550 už jsme umístili. Rozdali jsme tak ventilátory v tržní hodnotě zhruba 140 milionů korun - tržní cena je asi 10 000 EUR, tedy 250 tisíc korun. Špičkové ventilátory se ale mohou prodávat i za 30 000 EUR.

Při rychlém počítání v orientačních cenách mi vychází, že jste se tím, že jste ventilátory rozdali, hypoteticky připravili o zisk asi 50 milionů korun. Co pro vaši firmu takové peníze znamenají?

No je to hromada peněz. Převedeno do praxe, například výrobní linka na osazování desek plošných spojů vyjde na 20 – 25 milionů korun. Teď si zrovna další linku dokupujeme a bude nás to stát těch 25 milionů.

Mohli jste si pořídit dvě, kdybyste nepomáhali. Anebo pěkný dům u moře, třeba na jihu Francie.

Když jsme jako management společnosti zvažovali, zda do tohoto projektu jít, samozřejmě jsme o tom dlouze diskutovali. Ona to kromě peněz byla také otázka personálních kapacit, lidí, které jsme museli stáhnout z projektů, na kterých aktuálně dělali. Tedy na něčem, co by nám přineslo další peníze. Takže těch aspektů tam bylo víc. Ale nakonec rozhodla myšlenka, že pokud dokážeme zachránit nějaké životy, tak je správné to udělat. Majitel řekl, že i kdyby byl ten život jeden, tak to uděláme. Pak už jsme do toho šli a nepřemýšleli jsme, kolik to bude stát. Řešili jsme už jen praktické věci, kolik materiálu nakoupíme, zda na 500 nebo na 800 přístrojů, abychom toho moc nevyhodili… Už jsme v tom prostě byli ponoření. Pak už to nemůžete počítat, už to chcete dokázat.

Snad se nám tedy podařilo pomoct, snad se někdo s pomocí našeho ventilátoru uzdravil. O to šlo. 

Pojďme ještě jednou po té byznysové linii. Vrátí se vám alespoň nějaké peníze tím, že jste si u stávajících nebo potenciálních zákazníků třeba udělali dobré jméno, nebo se o vaší firmě tímto způsobem dozvěděl někdo, kdo by se mohl stát vaším zákazníkem? Má pomáhání tento aspekt?

Nejlepší feedback jsme asi dostali ve chvíli, když jsme v době té nejvyšší nouze rozváželi krabice s respirátory doktorům a nemocnicím, se kterými už spolupracujeme. Ti velmi ocenili, že se o ně takto staráme. Možná si na nás potom vzpomněli a z toho nějaké obchody asi byly, ale nemáme o tom žádné záznamy. Od obchodníků ale víme, že to doktory a nemocnice opravdu potěšilo a že to ocenili.

V souvislosti s rozdanými ventilátory…  Asi ne. Ale to není ten účel, pro který to děláte. Takhle nemůžete přemýšlet, abyste pomáhali a zároveň z toho chtěli něco mít.

Měl by se člověk svojí dobročinností chlubit?

Jsem rád, že o tom, co BTL v rámci boje s pandemií dělá, bude něco napsáno, a to hlavně z jednoho důvodu. Záleží mi na tom, aby lidé, kteří se na projektech s plicními ventilátory a s respirátory podíleli, a třeba i jejich rodiny, měli pocit zadostiučinění. Protože pokud chce někdo vyjádřit nějaký vděk, možná obdiv, nebo poděkování, tak patří v první řadě jim. I já bych jim touto cestou chtěl znovu poděkovat.

A pokud bude to, co lidé v BTL dělají, inspirovat a podněcovat k další dobročinnosti, je to dobře. Takže bych řekl, že spíš než se chlubit je dobré inspirovat.

 

Tomáš Drbal, BTL

Tomáš Drbal je technický ředitel Skupiny BTL, která je předním světovým výrobcem zdravotnické techniky pro fyzikální terapii, kardiologii a estetickou medicínu. V BTL působí téměř od jejího počátku a od roku 1998 je členem nejužšího top managementu skupiny. Během jeho 23ti letého působení ve vedení BTL se skupina rozrostla na 1700 zaměstnanců, působí v 56 ti zemích světa a v roce 2020 měla obrat 300 mil eur. V letošním roce očekává meziroční nárůst až o 30 procent. Mezi zlomové milníky BTL pod vedením Tomáše Drbala lze počítat vývoj světově unikátní řady fyzioterapeutických přístrojů s dotykovou obrazovkou, a to ještě dva roky před vstupem mobilních telefonů iPhone na světový trh. Tyto medicínské přístroje společnosti v roce 2001 otevřely dveře pro expanzi na západní trhy Evropy. Od roku 2014 Tomáš Drbal vedl zahraniční vývoj a vybudoval vývojovou buňku v Indii.

Ačkoli je Tomáš Drbal zkušený top manažer, mentor, konzultant a stratég, tak jeho životním posláním je především technika a vývojářství.