Denně najezdím až pět set kilometrů, říká řidič, který patří u Boltu k nejvytíženějším

Na první pohled to může vypadat jako příběh odpovídající trendu doby. Zatímco po zavedení povinných datových schránek došlo na houfné omezování živností, loni byl počet těch nových naopak rekordní. Jako by lidé hledali více svobody a chuti řídit si svůj pracovní čas i výdělek. Něco podobného oceňuje na své současné práci i Pavel Adamus. I když začátek byl méně idylický.

„Pracoval jsem jako IT expert, ale skončil mě kontrakt,“ říká muž, kterému je dnes 41 let. Tehdy potkal svého budoucího šéfa a řekl si, že když nemá nic jiného, začne aspoň jezdit. „Hlavně jsem mohl začít hned. A vyjezdil jsem si podobně jako „ajťák“ na fakturu,“ říká. Adamus není typický živnostník. Nejezdí totiž svým, ale takzvaným flotilovým autem. Právě v této kategorii – tedy flotilových řidičů – se stal aktuálně nejúspěšnějším.

„Říkal jsem si, že se do toho pustím aspoň na chvíli, ale k mému překvapení mě to začalo bavit,“ vysvětluje po deseti měsících. Předtím totiž podle svých slov dělal na home office, zavřený mezi čtyřmi stěnami. Teď si vedle něj sednou různí lidé. „Je to takový průřez celou společností a různými společenskými skupinami. Takže je zajímavé si s každým popovídat, a to mě baví,“ říká s tím, že si vlastně nakonec ani nezačal hledat nic jiného. Byť to do budoucna nevylučuje. Jezdí totiž každý den, a hlavně v noci, což třeba pro partnerský život není úplně ideální. Časovou náročnost této práce vidí jako nevýhodu. „Nicméně to, že jezdím přes noc, jsem si vybral sám,“ zdůrazňuje a v nadsázce dodává, že mu s pistolí u hlavy nikdo nestojí.

Jednou měsíčně si pak udělá volný den. V minulosti pracoval v Ostravě a Praze. Nyní je znova ve slezské metropoli. Tam také najezdí většinu jízd i kilometrů. Odhadem tak osmdesát procent. Jen občas ho jízdy zavedou mimo město. Většinou o víkendech, kdy je největší poptávka. Jak sám říká, nejvíc se jezdí od pátečního večera do nedělního rána. O víkendech se také lidé víc navštěvují.

Nejvíc se jezdí o víkendech

Zmíněná třicítka jízd je podle něj nejčastější. Těch padesát je pak rekordem. Kromě víkendů stoupá zájem i během různých akcí, jako jsou třeba koncerty a muzikály, sportovní akce. V té chvíli vyjíždí i příležitostní řidiči, kteří si jen přivydělávají. „Jaký je poměr mezi námi a jimi si netroufám odhadnout. Ale je jich hodně,“ říká Adamus. Jako konkurenci je nicméně nevnímá. V takové situaci, jako když skončí velký koncert, je podle něj dost práce pro všechny. Pak si příležitostný řidič může vyjezdit za hodinu třeba tisícovku minus náklady na pohonné hmoty. „Řekl bych, že ta svoboda vlastně zlepšuje službu. Protože když se ví, že bude nějaká akce, a tudíž vyšší poptávka, tak se připojí víc řidičů,“ míní.

Na pravidelné ježdění spíš flotilový vůz

Právě vytíženost je podle něj i dobrý vodítkem, zda se rozhodnout jezdit s vlastním nebo flotilovým vozem. Sám přechod na vlastní zvažoval, došel ale k názoru, že by se mu to nevyplatilo. Jezdí s hybridní Toyotou Corolla a je s ní maximálně spokojen. Jiné auto by prý nechtěl. Jde o hybrid, který se nedobíjí ze sítě, pouze rekuperací. Takže třeba na dálnici se tolik nevyplatí, zatímco ve městě se mu s ním daří jezdit do čtyř litrů benzínu na sto kilometrů.

U toho, kdo jezdí jen občas, se pak podle něj může naopak vyplatit vlastní automobil. „Když má někdo vlastní auto a chce si třeba vyčistit hlavu po zaměstnání, tak to je jeden model fungování. Na hlavní činnost je podle mě lepší si to auto pronajmout. Aby se člověk soustředil na ježdění, a ne péči o vůz,“ vysvětluje.

Jako řidič samozřejmě zažil v autě humorné ale i ty méně veselé okamžiky. K těm druhým patřil třeba epileptický záchvat. „Naštěstí jsem měl kamarády, kteří tím trpěli, takže jsem věděl, že nemám panikařit. Počkal jsem, až to přejde, zkontroloval, jestli se té zákaznici nic nestalo, a pak normálně vystoupila,“ vzpomíná.

Největší legrace je se slušnými lidmi

Největší legrace je se slušnými lidmi, kteří se jen někde výjimečně trochu napijí. Většinou tak kolem půlnoci nebo brzo po ní. Jak říká, mají dobrou náladu a je s nimi legrace. Jsou povídaví, o leccos se i zajímají, takže si s nimi pohovoří.

Pak pak jsou takové ty normální jízdy, kdy člověk jen klienta naloží a vyloží. Stává se ale, že lidé řeší různé starosti a někdy i hodně vážné. Rozchody, rozvody… „Jednou jsem vezl pána, kterému dvě hodiny předtím žena řekla, že už se nevrátí. Po pětadvaceti letech. Vezl jsem matku, která se rozhádala s dcerou a povídali jsme si o tom. Naopak jsem třeba z festivalů vozil dýdžeje, taky zápasníky MMA, jednou jsem vezl Štěpána Kozuba z Divadla Mír,“ vzpomíná.

Zajímavý je jeho postřeh, že největší spropitné dávají zpravidla lidé, kteří vypadají, že mají hlouběji do kapsy. „Na tomhle jsem se shodl i s lidmi v gastru,“ podotýká.

A co je třeba, aby mohl člověk tuhle práci dělat, úplně nejvíc? „Aby to člověk mohl dělat, měl by být nekonfliktní. Protože když se vám vystřídá třicet lidí za den, tak je vysoká pravděpodobnost, že někdo nebude mít úplně dobrou náladu. Proto je dobré být pozitivní. A musí vás aspoň trochu bavit řídit,“ uzavírá.